Jana Brejchová

Jana Brejchová se narodila 20.1.1940 jako druhá z osmi dětí (dospělosti se dožilo šest). Od 14 let do 17 let pracovala v Laktosu. První film Olověný chléb natočila ve 13 letech. Je počtvrté vdaná (za herce Jiřího Zahajského), má dceru Terezu Brodskou a vnuka Samuela. V současné době vystupuje v divadelních hrách Víš přece, že neslyším, když teče voda a Hřbitov slonů. Z jejích filmů: Vlčí jáma, Vyšší princip, Každý den odvahu, Farářův konec, Noc na Karlštejně, Slečna Golem, Mladý muž a bílá velryba, Zánik samoty Berhof, Skalpel, prosím, Návrat ztraceného ráje, Početí mého mladšího bratra.

Jana BrejchováOd narození jsem plachá

Jana Brejchová mi poskytla rozhovor v den mého svátku. Byl to pro mě ten nejkrásnější dárek. Když mi navíc řekla, že jméno Blanka má ráda, protože se tak jmenuje její sestra, už jsem si ten den nemohla víc přát.

U Jany Brejchové je obdivuhodné, že přes závratnou kariéru, kterou zažila a která by kus dál od našich hranic, v Hollywoodu, znamenala hvězdnou slávu, zůstala sama sebou. Když se zrovna netočí filmy, kde by mohla dostat roli, hraje alespoň divadlo. Volné chvíle zásadně netráví na večírcích, ale se svými nejbližšími. Je ráda, když jim může uvařit segedín s domácími houskovými knedlíky, šunkofleky nebo čínu. Tak docela obyčejně žije, ale sotva s ní začnete mluvit, jste okouzleni jejím sametovým hlasem a originálním hereckým projevem, kterému se neubrání ani během svých odpovědí.

Ve francouzské tragikomedii Hřbitov slonů hrajete spolu se svou přítelkyní Jiřinou Jiráskovou. Jak vlastně vzniklo vaše přátelství?

Jsme přítelkyně téměř padesátileté. Tedy ne, že by nám bylo padesát, ale tak dlouho se spolu známe. Od sedmapadesátého roku. Tehdy jsem točila Žižkovskou romanci s Jirkou Valou a on mě pozval do divadla na deník Anny Frankové. A to neměl dělat, protože tam hlavní roli hrála paní Jirásková. Mně tenkrát bylo 17 let a absolutně jsem jí propadla. Týden jsem chodila a plakala, protože je to nádherný příběh a ona v něm hrála skvostně. Myslím, že už na mě nikdy v životě divadlo tak nezapůsobilo. Potom asi za půl roku dělal režisér Krejčík v Hostivaři zkoušky na film Morálka paní Dulské. Vejdu do maskérny a tam seděla paní Jirásková. Podlomily se mi nohy, tréma jako hrom. Přistoupila jsem k ní, klekla si k její židli a spustila jsem: „Paní Jirásková, já jsem Brejchová Jana a já jsem vám chtěla říct, že jsem vás viděla na tom divadle…“ a začala jsem brečet. V podání paní Jiráskové ta historka zní ovšem jinak: „Tak mě zavezli do maskérny a tam mě řekli, že budu dělat zkoušky a že tady je nějaká Jana Brejchová z mlíkáren a že by mohla hrát vlastně všechny role i tu moji. Já už jsem byla umělkyně, divadelní herečka na Vinohradech, tak jsem si řekla: „Mě nějaká holka z mlíkárny nerozhází.“ Najednou se otevřou dveře, přišla dívenka, která klekla, začala plakat a říkala mi, jak jsem vynikající. V duchu jsem si pomyslela: Ta je inteligentní, z ní něco bude. To je velkej talent, ta dovede poznat!“

Člověka spíš překvapí, že vám ten vztah mohl vydržet.

Musíte to pěstovat jako se pěstuje třeba manželství. Mezi ženami to bývá obzvlášť složité. Ale my jsme s Jiřinkou prožily dobré i špatné, stály jsme při sobě a už to měnit nebudeme, už takhle spolu zůstaneme. Nejde to s každým. Musí tam být určitý šajning, vzájemnost. Je to podobné, jako když přelétne jiskra mezi mužem a ženou, že se zamilujou. Prostě se to někdy narodí a existuje a pak to člověk musí ochraňovat, aby se to neztratilo.

Říkáte pěstovat manželství. Ale neměla jste to s těmi svými partnery složitější? Miloš Forman, Ulrich Thein, Vlastimil Brodský, Jaromír Hanzlík…Zdá se, že šťastně jste zakotvila až se svým současným mužem Jiřím Zahajským.

Já jsem ale měla vždycky vynikající mužský! A že to s nimi nevyšlo, to už je halt život. Taky jsem neměla krátkodobé vztahy. S Milošem jsem sice byla jen čtyři roky, ale s Bróďou jsem žila 17 let, s Jaromírem, i když jsem s ním nebyla oddána, jsem byla 13 let, a teď žiju s Jiřím už 12 let.

Přitom jste s Jiřím Zahajským oba Kozorozi. To prý nebývá úplně jednoduché soužití.

Jak vidíte, tak to funguje. Ale jak říkal Evald Schorm: „Nikdy neříkej, že ti něco jde nebo že jsi šťastná, protože vzápětí budeš potrestaná, že jsi se rouhala.“

Před časem jste dostala státní vyznamenání a řekla jste, že za vaše úspěchy mohou především režiséři. Kdo z nich z vás vlastně „udělal“ herečku? Vždyť jste se bez jakýchkoli škol vypracovala rovnou v naši největší filmovou hvězdu!

Skutečně to vyznamenání by mělo patřit režisérům, kteří měli tu odvahu obsadit mě několikrát za sebou do svých filmů. To, že s někým děláte jeden film, ještě nic neznamená, ale s Krejčíkem jsem dělala čtyři filmy. Měla jsem tu kliku, že jsem ho poznala jako osmnáctiletá a dělala s ním Morálku paní Dulské, hned druhý rok nato Probuzení. Dokázal mi po naivce Mele dát roli chuligánky, temperamentní holky. Hned poté mi nabídl Vyšší princip. Pro mě to byla škola, kde jsem se všecko naučila. Navíc jsem natáčela s paní Šejbalovou, s panem Smolíkem, s paní Fabianovou. To byla garnitura velkých hereckých osobností a přijali mě úžasně. U nich jsem si uvědomila, že čím člověk ví a umí víc, tím je skromnější.

A jaká jste byla vy?

To nevím, to by museli posoudit jiní. Taky jsem mívala chvíle, kdy jsem viděla film, v němž jsem se sama sobě nelíbila – a to bylo většinou – a říkala si, že od toho uteču. Jenže jsem neměla glejt na něco jiného.

Přitom jste od svých 14 let pracovala jako písařka v Laktosu. Takže z vás mohla být zdatná úřednice…

V mlíkárnách jsem si odbyla tři roky. Dokonce jsem tam udělala kariéru: z písařky jsem povýšila na sekretářku hlavního inženýra. Jenomže to už jsem točila dva tři filmy za rok a nedalo se to skloubit. Tak jsem bohužel tuhle úřednickou dráhu odložila.

Snad nelitujete!

Asi by mě to stejně přestalo bavit. Herectví je ohromně dobrodružné, i když v sobě samozřejmě nese zklamání. Ale pořád je tam hledání, nejistota, která mě baví a žene hledat něco nového, překvapovat partnery, režiséra…

Ještě hledáte?

V mých letech už těžko. I když vám to stejně nedá. Ve Hřbitově slonů například hraju absolutně jiný typ ženský, ale o tom se těžko mluví. Přijďte se raději podívat!

Jak jste se seznámila s panem Brodským?

Oldřich Lipský mě pozval do filmového klubu na nějaký film, který se pak neuskutečnil, a přišel tam pan Brodský. Nabídl mi, abych se šla podívat do Vinohradského divadla na Válku s mloky, čímž mě taky trošku podtrhl nohy, protože se mi v tom šíleně líbil.

Takže se vám líbil jako herec?

Začalo to herectvím… Já nepatřím k ženám, které si vybírají muže krasavce. Vždycky se mi líbilo, když byl muž inteligentní, vtipný a moudrý.

S panem Brodským jste se také poprvé ocitla na jevišti, když vám bylo asi třicet.

To se přihodilo tak, že Zdeněk Podskalský napsal pro Jiřinku a Bróďu skvělou komedii Liga proti nevěře. A pak si řekli, co je s tou Janou, že se tak bojí divadla a připsali mi tam roli ženy, která pořád omdlívá. Měla jsem z toho šílenou hrůzu. Vždyť já vlastně nikdy nechtěla být herečkou. Nikdy jsem nechodila do žádného kroužku, a recitovat před lidmi, to už vůbec ne! Od narození jsem plachá, i když se vám možná nezdám…

Takže v tom tkvělo tajemství vašeho úspěchu?

Znovu opakuju, že je to všechno zásluha vynikajících režisérů. Potkala jsem Evalda Schorma a dělala s ním Každý den odvahu, jeho první film, druhý film Návrat ztraceného syna. S Jaromilem Jirešem Mladého muže a bílou velrybu, s Jiřím Svobodou Jehlu, Schůzku se stíny, s Vladimírem Drhou asi pět filmů… Režiséři ve mně vzbuzovali pocity, že mě ochrání, že se mi nic nestane, že jsem nejlepší, že to můžu hrát jenom já a nikdo jiný, a tím pádem jsem dostala odvahu.

Máte prý úžasnou sestru Blanku, která později šest let vychovávala vaši Terezku.

Blanka byla o čtyři roky starší, tak se o mě musela jako o malé dítě starat. Ona je nesmírně dobrodružný typ, žena mnoha profesí. Vyučila se soustružnicí, pak absolvovala kurz v Podolí jako dětská zdravotní sestra, pak prodávala v krámě v textilu, aby to měla blízko domů, když měla malé děti, pak dělala taxikářku, pak byla na italské ambasádě jako kuchařka, pak dělala hospodyni jednomu Italovi, pak pracovala ve Vojanových sadech. To je člověk, kterého nesmírně obdivuju. Má neuvěřitelnou fantazii a energii a je stavěná na jakékoli dobrodružství. Nevím, jestli je to tím, že když se narodila, tak vážila čtyři a půl kila a já kilo dvacet. Já jsem byla vždycky taková spíš upozaděná, nechtěla jsem být středem pozornosti a dost jsem se obávala fantastických nápadů své sestry.

Vzpomenete si na nějakou „hrůzostrašnou“ historku?

Maminka se jednou chystala na nákup a řekla: „Než se vrátím, umyjete a utřete nádobí.“ Dlouho jsme si hrály, ale pak Blanka najednou padla a řekla: „Já jsem umřela.“ Zadržela dech, přestala dýchat a já ji s pláčem prosila: „Sestřičko, neumírej, prosím tě, neumírej!“ „Až umeješ nádobí a utřeš ho, obživnu!“ Takže tohle byla moje sestra…

A jí jste s klidným srdcem svěřila Terezku, o níž jste se jako o miminko prý šíleně bála?

Nezapomeňte, že to už byla Blanka dávno dospělá a měla dvě malé děti, kvůli kterým zůstala doma. A jako dětská sestra to s nimi opravdu uměla. Navíc mi přišlo, že pro Terezku bude daleko výhodnější, když bude vyrůstat mezi dětmi než jenom s rodiči. Já bych z ní asi vychovala rozmazleného fracka, zahrnovala bych ji vším… V neustálém strachu o ni bych dělala různé blbosti, což moje sestra nedělala.

Máte pořád takový strach o své nejbližší?

Je to umírněnější, ale ten strach je na doživotí. Toho se nedá zbavit.

Říká se o vás, že jste hodně rodinný typ. Ráda vaříte a slavíte Vánoce…

Je to zřejmě tím, že nás bylo osm dětí. Díky sourozencům jsem měla hezké dětství. Pořád se u nás něco dělo. Když jsme onemocněly třeba spalničkami, tak jsme to chytli jeden od druhého a celá rodina ulehla na dva měsíce….Asi jsem vždycky potřebovala rodinu. U Jaromíra jsem dělala 13 let Štědrý večer, na který jsem pozvala nejen mého tatínka a nevlastní maminku, ale i Jaromírovu maminku s jeho nevlastním tatínkem, vlastního tatínka s nevlastní maminkou, pak tam byla Terka, David, Jaromírův syn, Jaromír a moje sestra Blanka. Takže nás u stolu bylo dvanáct…

Své narozeniny slavíte také v takovém stylu?

Čím jsem starší, tím silnější mám pocit, že velká oslava se už jaksi nehodí. Své narozeniny jsem vždycky slavila v úzkém, ale opravdu úzkém kruhu. To znamená s člověkem, se kterým žiju, s Terkou, jejím mužem a Samem.

A kdybyste si mohla přát něco opravdu pěkného, byl by tím dárkem i film, v němž byste si ještě zahrála?

Ano, to přání drobně mám.

Kdyby se váš život mohl opakovat, chtěla byste si ho prožít i se všemi peripetiemi znovu?

Měla jsem v životě velké štěstí, nemůžu si stěžovat. Když běžíte tu trať, dýcháte, rychle kmitáte nožičkama a ani nemáte čas si to vychutnat. Až pak dorazíte do cíle a řeknete si, že snad jste ten život neprožila úplně špatně. Ale protože ten moment, kdy bych mohla začít znovu, není, tak nevím, jak bych se rozhodla.

2.12.2004

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.