Miloš Kopecký

Herec musí mít fluidum

(Poslední rozhovor s Milošem Kopeckým)

Miloš Kopecký

Miloš Kopecký (22.8.1922 – 16.2.1996) se narodil v Praze. Jeho otec byl kožešník, maminka kloboučnice. V srpnu 1944 byl jako židovský míšenec povolán do pracovního tábora na Benešovsku. Jeho matka zahynula v koncentračním táboře. Nedokončil studium gymnázia, ani se nevyučil kožešníkem, jak si přál otec. Po válce začínal v Divadle Větrník a postupně vystřídal několik scén až v roce 1965 zakotvil natrvalo v Divadle na Vinohradech (hrál mj. v představeních Jindřich IV., Lakomec, Miláček Ornifle, Pygmalion, Richard III., Přišel na večeři, Mistr a Markétka). Z filmů, kde exceloval, si připomeňme alespoň Limonádového Joe, Slasti otce vlasti, Noc na Karlštejně, Baron prášil, Svatby pana Voka, Adéla ještě nevečeřela. Nejslavnější z jeho televizních rolí je dr. Štrosmajer ze seriálu Nemocnice na kraji města. Jeho první manželkou byla Stella Zázvorková (dcera Kateřina v 15 letech tragicky zemřela), trvalé bylo až jeho čtvrté manželství s baletkou Janou Křečkovou (dcera Barbora).

Na jaře roku 1995, tedy asi tři čtvrtě roku před jeho smrtí, jsem zazvonila u bytu Miloše Kopeckého. Byla jsem ohlášená, ale přesto se ve mně všechno klepalo. Věděla jsem, že je pan Kopecký nemocný a že se u něj střídají stavy depresí, kdy v podstatě nevylézá z postele, se stavy euforie, kdy vychází oblečený jako štramák do nočních podniků „za holkama“. V jaké náladě ho asi zastihnu?

Seděl ve své krásné a čisťoučké kuchyni (jeho žena Jana je skvělá hospodyně) v proužkované košili u plného popelníku a po chvíli jeho pohaslý pohled dostal jiskru a odpovědi ze sebe začal chrlit jako gejzír.

Jak se cítíte, pane Kopecký?

Děkuji za optání. Ráno tak na 120 let, k poledni to klesne na šedesátku a po dvaadvacáté večer na barové stoličce jsem úplný zajíc!

Které své životní období považujete za nejšťastnější?

Dětství a pak hned zralý věk. I když je pravda, že na zenitu svých sil je muž kolem čtyřicítky. Dnes však mám jiné přednosti a s gustem bych si zahrál některé role znovu a myslím, že dokonce i lépe. Nejdůležitější rozhodně není to, kolik vám je let.

Znáte nějaký recept na zachování svěžesti do pozdního věku?

Recept na to neexistuje. Kdo tvrdí, že ho zná, je podvodník nebo hlupák. Celé tajemství tkví v tom neustále se obnovovat. Udržuje mě primitivní živočišný pud: láska k životu, k bytí, radost z pouhé existence. To je nakonec i známka jistého psychického zdraví.

Co v současné době děláte?

Je smutné, že nejsem milionář a že se musím živit. Píšu knížku, ještě nevím, jak ji nazvu, ale shrnu do ní všechno, co jsem kdy napsal.

(Byla to pravda. Knížku dopsat už nestihl, ale všechny jeho povídky a poznámky posléze uspořádal a vydal ve dvou svazcích publicista Pavel Kovář.)

Takže to nebudou takové ty typické herecké paměti?

Ne, budou tam i povídky. Já jsem začal psát už v pubertě. Kdybych se ještě jednou narodil, přál bych si mít větší literární talent, než mám, a asi bych byl spisovatelem. Nebo dirigentem. Jako kluk jsem se domníval, že ta dirigentská taktovka je také nástroj, tak mě fascinovala. Chodil jsem s maminkou hodně do divadla – na opery – a tam jsem měl možnost sledovat nejrůznější dirigenty.

Maminka vás zřejmě hodně ovlivnila.

Strašně moc. Naučila mě vážit si knížek, protože hodně četla, milovat divadlo, protože sama ráda chodila do divadla. Přitom mi ale nic nenařizovala, nechávala mi naprostou svobodu. Kdežto táta chtěl, abych byl bohatým kožešníkem, z čehož se mi líbila jenom ta první půlka – být bohatý.

Od kožešnického řemesla jste stejně utekl k divadlu.

Nejdřív jsme za války s několika lidmi stejného zájmu založili kolektiv Tvar. Tenkrát mělo slovo kolektiv ještě kladný opar, páchnout začalo až za stalinismu. Poněvadž jsme neměli divadelní koncesi, hráli jsme na koncesi literárních večerů, ale snažili jsme se to ošvindlovat, jak se dalo. První naší premiérou byl Dykův Krysař.

Dalo se za války hrát bez problémů s cenzurou?

Atmosféra byla sice dusná, ale pokud se nedělalo a neříkalo nic proti říši, tak to šlo. V tom je doba někdy paradoxní – tenkrát se určité věci nesměly, později se zase některé věci musely. Konec války jsem strávil v lágru, v pracovním táboře Sonderlager bei Bystriz.

Po válce jste nastoupil do divadla Větrník a po něm do několika dalších, až jste v roce 1965 zakotvil v Divadle na Vinohradech. Co vás vedlo k těm častým změnám?

Vy chcete říct, že jsem byl fluktuant. Ale spíš to byla touha po změně, což mělo i své výhody. Když končila sezóna, tak už mě do ničeho neobsazovali a na dalším působišti jsem ještě nemohl hrát, protože jsem neměl nic nastudováno. Takže jsem si tím vlastně prodloužil dovolenou. Musel jsem si také hojit nervy, uvolnit se z toho vypětí. Byl jsem bohužel vždycky trémista a každé vystoupení mě stálo nervy. Herec má mít dobré nervy – to je ta největší podpora jeho talentu.

Jakým způsobem jste nejraději odpočíval?

Hodně jsem vždycky četl nebo si hrál se psem. Já jsem nikdy nebyl bez psa, potřebuji mít kontakt se zvířetem. Přitom z něj mám jenom to příjemné, protože venčit ho chodí má žena. Ale jinak jsem nikdy moc neodpočíval, protože jsem si neustále připravoval nová a nová dobrodružství – v každém slova smyslu -, takže jsem z toho napětí vlastně nevycházel.

Prožil jste hodně lásek. Přesto, myslíte, že tenhle cit může někdy vydržet celý život?

Může, ale nabývá různých podob a forem. První fáze lásky je velmi erotická, to pak pomaloučku ustupuje, až jde erotika úplně k čertu – a kam by také měla jinam jít – a pozvolna se mění v přátelství. To je ideální proměna, která se však bohužel vždycky nepodaří.

Vydržela vám někdy láska hodně dlouho?

Několikrát. Viz ta poslední. I když neuzavírám dveře novým možnostem. Vám je to k smíchu při mém věku, ale nechť. Jedna z těch lásek je tady právě moje žena. Představte si, jak má dobré nervy, že se se mnou nerozvedla, a jak se mi podařilo ji učinit tolerantní, svobodomyslnou, nežárlivou. Žárlivost je nejodpornější zelený had, nesnesitelná pitomost.

Jak se podle vás pozná dobrý herec?

Na jevišti mohou být v tutéž chvíli dva lidé, každý v jiném portále. Jeden dělá psí kusy, druhý nedělá nic a lidi na něj pořád koukají. Má osobní přitažlivost, fluidum. Já si dokonce myslím, že ani neexistuje žádné herectví, existují pouze osobnosti.

Vám nikdy nechybělo, že nemáte žádnou hereckou školu?

Herectví je dar přírody. Samozřejmě vzdělání uškodit nemůže, ale na druhé straně konzervatoř a DAMU mnoho talentů, pokud nebyly dostatečně silné, umrtvily. Herectví se liší od jiných uměleckých profesí. Například muzikant musí ovládat harmonii, kontrapunkt, řemeslo musí znát dokonale. Herec si musí vytvořit svou vlastní školu, být si zároveň učitelem i žákem, najít si svou metodu a způsob práce. Ovšem nejde to hned. Základem je talent a psychologie – herec by měl rozumět tomu, čemu se podivně říká lidská duše.

Měl jste nějaké vzory, když jste hledal to své herectví?

Byly to světové hvězdy, protože jsem chodil hodně do biografu. Miloval jsem různé herecké velikány, ať už to byl Charles Laughton, Gary Cooper, z našich Voskovec a Werich. Byl jsem pravidelným návštěvníkem Osvobozeného divadla. Od Balady z hadrů jsme viděl všechno, a ne jednou. Baladu snad dokonce osmkrát. Z návštěvníka a fandy – to bylo jediné fanouškovství, které jsme kdy měl – se najednou stal kolega. Hrál jsem s Werichem, ale také jsem hrál za něj, což považuji za větší úspěch. Bylo to ve hře Nazima Hikmeta Byl Filip Filípek, nebo nebyl? Werich se potřeboval setkat s Voskovcem ve Vídni, a tak se mě zeptal, jestli bych to za něj nevzal. Já ve svém slabošství souhlasil, netuše, jaký bič si na sebe pletu. Pochopitelně lidi přišli do divadla na Wericha. V té hře měl udělaný nástup z tzv. ponorky. Vždycky nastupoval po schůdkách, zády k obecenstvu, vyšel na proscénium, obrátil se a následoval obrovský aplaus. Když jsme totéž učinil já a obrátil se, udělalo obecenstvo jéééé… Zklamání. A pak hrajte. Bylo to děsivé, ale nakonec si lidé na mě zvykli a návštěvnost kupodivu neklesla.

Byl jste vždycky spokojený s tím, jak jste svou roli zahrál?

S některými rolemi jsem se těžce rval. Například ve Snu noci svatojanské jsem hrál Puka. To byl pokaždé urputný zápas, a kdyby se to nepřestalo hrát, tak by nikdy neskončil. Naopak hrozně rád bych si zahrál znovu Richarda III. a Whitesida v Přišel na večeři. Ale spokojenost se sebou, ta je záhubná. Bývá předzvěstí konce. Jakmile by tvůrce měl pocit, že je všechno dokončeno, tak to jde celé do háje. V mnoha rolích jsem měl pocit, že jsem jim nedal, co jsem měl.

Jak jste se na role připravoval? Předpokládám, že s vámi doma v tu dobu nebylo k vydržení.

Moc jsem se nepřipravoval. Od toho jsou zkoušky. Na zkouškách roli vstřebávám, formuji, přicházím jí na kloub. Samozřejmě role se nemůžete zbavit, ani když přijdete domů. Máte ji v sobě. Ale text jsem se doma učit nemusel, naštěstí jsem měl vždycky výbornou paměť.

Říkalo se, že máte dost nepřátel. Co si vůbec myslíte o přátelství?

Opravdové přátelství na život a na smrt je víc než milostný vztah. Měl jsem dva takové kamarády: režiséra Petra Schulhoffa a Františka Červinku, který se pak stal profesorem na Univerzitě Karlově. Chodili jsme spolu do školy, a dokonce jsme všichni bydleli ve stejné ulici – ve Smečkách. V dětství a v mládí se vůbec snadněji navazuje přátelství. V mládí člověk city nešetří, plýtvá jimi, marnotratně je rozhazuje a později se to prosije a zbude jen pravé zlato…Přesto má kamaráda i z doby pozdější. Jednou na zájezdu jsem se seznámil s jakýmsi Jaroslavem Pastrňakem. Byl to Ostravák a pak odjel do Ameriky, kde udělal velkou kariéru jako fotograf. To je velké přátelství, které vydrželo všechno.

Máte nějaké nesplněné přání?

I když nerad cestuji, chtěl bych se ještě někdy podívat do Ameriky. Je to zajímavá země, která hraje obrovskou roli. Jinak čekám, kdy zavolá Brigitte Bardotová. To bych si udělal čas. Ale ne na Sofii Lorenovou. Nevím proč, je to prostě věc gusta. A pěkných žen je na světě pořád tolik, že je to až provokace.

P.S.: O pár dnů později jsem nesla Miloši Kopeckému rozhovor k autorizaci. Paní Jana mi ve dveřích šeptala, že neví, neví, jestli si to teď bude chtít číst, neboť mu opravdu není dobře. Pan Kopecký však o pár minut později vyšel ze svého pokoje, rozhovor přečetl a řekl mi krásnou větu: „Vy jste mi udělala takovou radost.“ Když jsem se zpytavě podívala, dodal na vysvětlenou: „Voni mi novináři dávají v poslední době do pusy samé hovorové výrazy a to já v písemné podobě nesnáším. A vy jste to převedla do jazyka spisovného.“ Kolikrát si na jeho slova vzpomenu, když se někteří jedinci šťourají ve slovíčkách při autorizaci a mají k tomu jediný důvod: že sami neumí nic moudrého říct a na papíru se jim potom to jejich NIC nelíbí!

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.