Věra Křesadlová

Lampy mě vždycky zachránily

Herečku a výtvarnici Věru Křesadlovou jsme měli naposledy možnost vidět v roli maminky v Hřebejkově filmu Medvídek. Většinu času ale tráví ve společnosti krásných lamp ve stylu Tiffany které sama vyrábí z opálových sklíček, cínu, mědi a kovu.

Kdybyste měla říct, jestli jste víc herečka nebo výtvarnice...

Pak odpovím, že výtvarnice. Odmalička jsem ráda kreslila, a tak jsem šla studovat střední uměleckoprůmyslovou školu, obor aranžérství, výstavnictví. Pak mě sice osud zavál k jiné profesi, ale výtvarno mi zůstalo dodnes nejbližší.

Proč jste si vybrala zrovna Tiffanyho lampy, když jejich výroba vyžaduje práci s pájkou a kyselinou a je hodně náročná i na čas?

Když jsem v roce 1969 byla za svým tehdejším manželem Milošem Formanem v New Yorku, ty lampy jsem tam viděla a už jsem je nepustila z hlavy. Na postup, jak je vyrábět, jsem přicházela systémem pokus-omyl, ale na druhé straně mi právě práce na nich bezpečně pomáhala zahnat všechny chmurné myšlenky. Dá se říct, že mě Tiffanyho lampy vždycky zachránily. Jenže materiál na ně se v tehdejším Československu nedal sehnat. Naštěstí jsem dostala možnost vystupovat se swing bandem Ferdinanda Havlíka v Mnichově a tam jsem si při každém zájezdu nakoupila potřebné šablony i skla. Docela jsem s těmi kufry plnými skla budila na letišti rozruch...

Ví se o vás, že jste dětství strávila v samém centru Prahy, v Kostečné ulici a na Staroměstském náměstí. Jaké to tam bylo?

Jsem ročník 1944, takže si umíte představit, že první roky mého dětství tam byly naprosto idylické. V naší ulici stála všeho všudy dvě auta, zato dětí tam běhala spousta. Politiku malé dítě ještě neprožívá, i když mám jednu fotku, na níž jsem v červenci 1946 podávala kytku paní prezidentové Haně Benešové.

Maminčin otec Karel Nápravník byl vrátný na Staroměstském náměstí v budově dnešního ministerstva pro vnitřní rozvoj – tehdy tam ovšem sídlila Pražská městská pojišťovna. Už jako dvouletá jsem s dědečkem sedávala v té vrátnici a obzvlášt o víkendech se mi tam moc líbilo – připadala jsem si jako na zámku. Byla tam krásná vitrážová okna, mramorové schodiště... Někdy si děda odskočil do nedaleké hospůdky a nechal mě tam chvíli samotnou. Jednou se stalo, že vešla nějaká paní s prosbou, že by si potřebovala odskočit. Začala jsem jí vysvětlovat, kde jsou záchody, ale bylo to docela složité – a tak jsem nakonec řekla: ‚Anebo víte, co, jděte na kanál, já tam chodím taky!‘ Paní se smála, počkala na dědečka a celé mu to vyprávěla. Ve dvoře stál přízemní domek, v němž jsme bydleli i s dědou do mých pěti let. Pak jsme se odstěhovali jen o pár kroků dál do Kostečné ulice číslo 5. Před časem mě popadla touha se do těch míst podívat - a víte, že ten domek na dvoře stojí dodnes? Jen je z něj nějaké skladiště...

Tehdy se děti v centru Prahy ještě mohly asi docela vyřádit.

To víte, že jo. Jen kolem kostela sv. Salvátora nás bydlelo asi dvacet dětí. Na chodníku jsme hrály na schovku a král vysílá své vojsko, domy měly ještě dveře otevřené a my objevovaly různé průchody a probíhaly je. Paní správcová, která seděla na židli před domem, říkala, že by se ta naše ulice měla přejmenovat na Harantovou. V létě jsme si užívaly na Občanské plovárně, kde je dnes kasino. Lidé se tam opalovali na kládách, svázaných řetězy, odvážlivci skákali do Vltavy z mostních oblouků a na zimu se očíslované klády vytahali ven a naskládali se v ulici pod Strakovkou, takže jsme je zase pro změnu přelézaly. V Pařížské ulici byly normální krámky, kde jste sehnala všechno - potraviny, maso, zeleninu, květiny....Před domy v létě jejich obyvatelky sedávaly, pletly a vyšívaly. To si dnes už ani nelze představit.

Jak jste se poznala s Milošem Formanem?

V době, kdy jsem měla těsně před maturitou, jsem zpívala v amatérské bigbítové skupině Krystal. V roce 1963 jsme vystupovali na srazu beatových skupin v Lucerně a Forman, kterému v té době bylo třicet a snil o tom, že se konečně stane režisérem, se tam přišel podívat. V té době měl s kameramanem Mirkem Ondříčkem natočený dokument o divadle Semafor a na Barrandově mu nabídli, aby z toho udělal hraný film. Padla jsem mu do oka a do toho filmu, který pak nazval Konkurs, mě obsadil.

Byli jste manželé 35 let, ale vlastně od roku 1969 jste spolu nežili.

Když nás v srpnu 1968 okupovaly „spřátelené“ armády, Miloš právě pobýval v Paříži a nechal pro mě a naše kluky (dvojčata Petra a Matěje) poslat. Jenže pak měl další pracovní závazky a já zůstala v cizím městě sama s dětmi. Nebylo to pro mě zrovna šťastné období. Nakonec jsem se vrátila do Československa a Forman mířil dobýt Ameriku...

Vaši kluci byli odmalička velmi živí a mohli svou energii brzy předvést i před kamerou.

Moji rodiče je vozili na natáčení trilogie o Homolkových a díky tomu se sami dostali do úvodního záběru ve filmu Ecce Homo Homolka jako starší turistický pár prchající z lesa poté, co se tam ozve volání o pomoc.

Dnes jsou z nich známí divadelníci, kteří přicházejí s neotřelými projekty...Méně je známé, že i váš třetí syn Radim má blízko k umění.

Radim se narodil z mého vztahu s režisérem Janem Kratochvílem, s nímž jsem se seznámila v Semaforu. Jeho otcem byl známý spisovatel a scénárista M. V. Kratochvíl, který kdysi Formanovi předával diplom při promoci na FAMU. Radim vystudoval historii filmu a donedávna pracoval v televizi.

Šestadvacet let jste působila v Semaforu, ale netočila jste. Jak se vám hrála v Medvídkovi manželka Jiřího Menzela?

Já jsem se s panem režisérem Hřebejkem seznámila v Austrálii, kde jsem se jaksi přidala k výpravě natáčení Horem pádem, v němž hrál syn Petr. V Austrálii totiž žije ještě bratr Miloše Formana Pavel, tak jsem byla ráda, že jsem se s ním mohla po letech znovu vidět. Po večerech jsme si povídali s panem režisérem Hřebejkem. On mě vždycky vyzval, abych mu vyprávěla o Formanovi, já spustila a on mezitím usnul. Byl chudák tam v tom horku unavený, navíc měl za sebou celodenní natáčení... Pak se dlouho nic nedělo a najednou mi volá a říká, jestli bych nechtěla zkusit si zahrát u něj ve filmu. Už o mně věděl, že nesnáším castingy. V životě jsem byla asi na třech – a nikdy mě nevybrali, a tak řekl, že na žádný casting nemusím a že budu dělat maminku.

Radim se mnou trénoval text. Natáčení mě bavilo – člověk ty situace ze života zná – otázky typu Byl jsi mi někdy nevěrnej? A bylo to o to lepší, že jsem měla za partnera Jiřího Menzela, s nímž jsem kdysi točila Zločin v dívčí škole, Skřivánky na niti a hlavně jsme se znali ze Semaforu. Jenom jsem mu to nechtěla moc zkazit, což se snad nestalo...

S Jiřím Menzlem a Honzou Hřebejkem

Malá Věruška s paní prezidentovou Hanou Benešovou

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.