Anna Šišková

Anna Šišková si zvyká na český humor

Působí křehce a zranitelně, ale jako místostarostka Janatová v seriálu Místo v životě přesvědčila, že ji jen tak něco neporazí. Anna Šišková je čím dál častěji vidět v Čechách, kde jejích rolí rychle přibývá.

Jaké bylo vaše letošní léto?

Kromě týdnu v Chorvatsku musím říct, že bylo téměř celé pracovní. Dokončovala se komedie Prachy dělaj člověka, mezitím jsem měla představení ve Švandově padle v rámci Léta hereckých osobností a začala jsem točit seriál Letiště.

Ve Švandově padle vás můžeme vidět hned ve třech inscenacích. V jedné z nich, nazvané Ženy mezi nebem a zemí, hrajete neúspěšnou herečku, která žije sama se synem a tolik by chtěla být v životě šťastná. Máte pro ni pochopení?

Je pravda, že její snaha zapojit se do života je tak dojemná, až je směšná. Já osobně si myslím, že přílišná urputnost k cíli nevede. Kdykoli jsem nechala věci jen tak plynout, když jsem si řekla, že mohu žít i bez toho, po čem toužím, tak se mi zrovna začalo dařit.

Kdysi jste stála před rozhodnutím, zda si ponecháte dítě a budete ho vychovávat jako svobodná matka. To nemuselo být úplně snadné?

Snadné to tedy nebylo. Předsudky vládly tehdy, a myslím, že jsou i dnes. Obzvlášť na vesnici. Pokud si vzpomínám, nepociťovala jsem stud, spíš pýchu, že to dokážu a že se neskrývám. Držet něco pod pokličkou a tvářit se jako nejčistější a nejčestnější, a přitom tajně podvádět, je pro tuto společnost paradoxně přijatelnější. Myslím, že všichni, kteří mne odsuzovali, se změnili, když se Dorotka narodila. Nový život zlomil i ty největší předsudky.

Z Dorotky je dnes výrazná osobnost. Zahrála si už v několika českých filmech, skládá muziku…

Dorotka je všestranně nadaná, má i svou rubriku v časopise Týždeň, kam pravidelně přispívá. Na její webovou stránku chodí stovky mailů a jedno děvče jí napsalo, že by se měla stát slovenskou prezidentkou. Zřejmě si svou otevřeností až rebelstvím získává sympatie mladých.

Možná je rebelka po vás?

V jejím věku jsem už měla dvouleté dítě. Ale asi jsem musela být také trochu rebelka, jinak bych si sotva prosadila, že půjdu studovat herectví. A když mě nevzali kvůli špatnému kádrovému posudku – můj bratr v tom roce emigroval – šla jsem na pedagogickou fakultu, kde bylo málo uchazečů a z ní hned po prvním ročníku rovnou do padla. Mamince jsem slíbila, že si padlo jen vyzkouším a pak se vrátím a školu dokončím. Jenže v padle v Prešově jsem udělala za rok šest her, samé velké postavy a odtamtud jsem přešla do Trnavy, kde mi nabídli Julii v Shakespearovi, pak jsem otěhotněla, a tu školu už nikdy nedokončila. Tak to bylo moje rebelství.

Před pěti lety vám role Marie ve filmu Musíme si pomáhat přinesla Českého lva. Jakoby tím začaly vaše úspěchy v Čechách. Nakonec jste se do jednoho Čecha zamilovala…

Já jsem ale k Čechům měla vztah odmalička. Už jako dítě jsem si s kamarádkami hrála na české turisty, protože jsme vyrůstala ve Vrátné dolině, kde jich bylo hodně. A do Prahy, do té jsem jezdila od svých patnácti let na prázdniny za bratrem Marianem, který tu vystudoval medicínu, oženil se a měl čtyři děti. Vozila jsem kočárek s malou neteří po Vinohradech a doprovázel mě přitom Luboš, moje platonická láska. Netuším, kam ho cesty zavály…ale tehdy to bylo moc krásné.

Jak jste se seznámila se svým současným přítelem, režisérem Jiřím Chlumským?

Poznali jsme se před dvěma a půl roku na Slovensku, kde Jiří točil film Konečná stanice.

Zahrála jste si v něm s Josefem Abrhámem. Před tím v Hřebejkově filmu s Bolkem Polívkou, nedávno v seriálu Místo v životě s Ondřejem Vetchým či Janem Hrušínským. Zdá se, že máte štěstí na nejlepší české herce. Jak se vám s nimi pracovalo?

Nejenže jsou skvělí herci, ale i výborní lidé. Bolek Polívka byl galantní, skvělý hráč a navíc mi pomáhal s češtinou. Ondřej Vetchý je zábavný, mám ho ráda. Jen s oblibou mění texty, což mě ze začátku zaskočilo, ale pak jsem uznala, že to dělá pro dobro věci. Na Slovensku se o Češích říká, že jsou skrblíci, ale s tím jsem se vůbec nesetkala. Naopak, byli štědří, dokonce se mi zdáli galantnější než muži na Slovensku.

Slovenské herečky jsou u nás v oblibě. Co myslíte, čím to je?

Slovenky jsou víc emocionální, spontánnější a umí se přizpůsobit, dokonce podřídit, a to se mužům líbí. Češky jsou emancipovanější, což ovšem není na škodu. A to všechno platí samozřejmě i o herečkách.

Vy jste ale rozhodně samostatná a nezdá se, že byste si dělala s něčím přehnané starosti.

Možná tak působím. Často se mi - zvlášť v Čechách - stává, že mi někdo něco řekne s určitým cynismem, přitom to má být humor, a já, namísto toho, abych to odpinkla podobnou poznámkou, se rozpláču.Vím, jak je to myšlené, ale nějakým způsobem se mě to dotkne. Na tenhle způsob českého humoru si zatím teprve zvykám…

Jako herečka ale dokážete předvést i drsnější hrdinky. Ve filmu Sluneční stát, který nedávno uvedla Česká televize, se vám podařilo vystihnout alkoholičku, která se živí sexem po telefonu a v chystaném seriálu Eden jste dostala přímo roli prostitutky.

Postava, kterou hraju, ale není o mně. Je pro mne ctí, že mi režisér nebo autor tak důvěřuje a dává mi takové role, až mi připadá, že zkouší, co všechno dokážu.

Stalo se vám někdy, že jste postavě ne a ne přijít na chuť?

Stalo se mi to, když jsme v padle začínala. Dostala jsem roli Elmíry v Tartuffovi, měla jsem ji hrát jako rafinovanou a zlou a to mi vůbec nešlo. Pamatuju se, že jsem zlostně křičela a rozčilovala se, ale nikdo mi to nevěřil. Po roce jsme jeli s představením na festival a role Elmíry už byla moje. Byla koketní, šarmantní, zlá, ale nekřičela. Polská kritička ji označila za jeden z nejlepších výkonů v inscenaci. Když zkouším novou roli, dost dlouho mi trvá, než ji uchopím. Obvykle bývám ze souboru poslední. Ještě dva týdny před premiérou, ať chodím po ulici, myju nádobí nebo spím, si tu roli v sobě nosím a hledám záchytný bod, který mi pomůže pochopit, jaká vlastně je. O premiéře už to pak většinou vím…

Je o vás známo, že jste výborná kuchařka. Vymýšlíte a improvizujete při vaření stejně ráda jako na jevišti?

Strašně ráda vařím, hlavně, když mám pro koho. Vymýšlet si jídla je moje záliba, ale dělám i osvědčené klasické recepty od halušek po svíčkovou. Tuhle vášeň zdědila i moje mladší dcera Terezka a teď už se pomalu učím já od ní.

Jezdíte neustále mezi Bratislavou a Prahou. Nepomýšlíte na to, že byste se usadila v Čechách?

Naštěstí mi nevadí řídit, pokud není na silnicích zrovna mokro a sníh. V autě mám všecko – hlavně zásobu jídla a pití. Co kdybych se dostala do zácpy a zůstala viset někde v koloně? Mám i své oblíbené pumpy a pumpaře. Když přijdu, už ve dveřích na mě volají slovensky „Kávu a koláčik?“ V Bratislavě mám kolem deseti představení měsíčně. V noci usednu do auta a kolem čtvrté ráno jsem v Praze. Někdy je to náročné, když hned v šest začíná natáčení seriálu. To pak bývám unavená a z práce, kterou jinak miluju, přestávám mít radost. O stěhování zatím neuvažuju, je ovšem pravda, že se mi u vás líbí čím dál tím víc…

Boxík:

Co o ní možná nevíte?

  • narodila se před 46 lety v Žilině
  • měla čtyři bratry, z nichž dnes žijí jen dva
  • starší dceru Dorotku má s již zesnulým hudebníkem Jaro Filipem, z manželství s režisérem Jurajem Nvotou se narodila mladší Terezka
  • Anna je rozvedená a žije s režisérem Jiřím Chlumským
  • V Bratislavě hraje v padle Astorka a v Radošínském naivním padle, v Praze ve Švandově padle

tn_obrazek_12.jpg

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.