Klára Issová

Nejdřív vás na ní zaujmou velké kulaté hnědé oči. „Ty mám určitě po syrských předcích,“ směje se, když je obdivuji. Nezakrývám rozpaky nad tím, jak mladistvě vypadá. Je jí osmadvacet, ale když přišla nenalíčená na náš rozhovor, hádala bych jí sotva dvacet. Svůj první film Indiánské léto natočila, když jí bylo necelých šestnáct.

Prý jste se tehdy rozhodovala mezi pohádkou a neznámým režisérem, a Indiánské léto zvítězilo. Byla to intuice?

Asi ano. I u dalších projektů jsem používala svou intuici, i když také se někdy vyskytly omyly. Časem se ale vždycky ukáže, že všechno špatné je pro něco dobré. Naučila jsem se zjistit si dopředu dost informací o projektu, než na něj přikývnu. Kdysi se mnou šla na jednání maminka, jenže se cítila stejně jako já, neměla s tím žádné zkušenosti. Pak je jedno, jestli je vám šestnáct nebo čtyřicet. Od té doby si všechno řeším sama.

Co vlastně dělá maminka?

Je prodavačka. Také díky tomu se seznámila s mým tatínkem.

Jak to?

Jako student bydlel v Holešovicích na koleji a maminka prodávala v potravinách, kam si chodil pro rohlíky.

To zní jednoduše, jenže váš tatínek je Syřan. Jak se vůbec dostal do Čech?

Tatínek přijel do Čech studovat FAMU za svým starším bratrem Morisem, který se dostal na školu už před ním. Je z pěti dětí a všichni vystudovali v zahraničí.

Syrskou část rodiny máte v Damašku. Jak často se vídáte?

Teď bych tam měla jet v říjnu na festival s filmem Grandhotel. Budu v Sýrii poprvé po čtyřech letech. Vím, je to dlouhá doba, ale poslední roky jsem pořád pracovala i o prázdninách, natočila jsem tři filmy a v divadelní sezoně také moc nejde ujet někam třeba na čtrnáct dnů...

Zastavme se ještě u vaší rodiny. Vaše sestřenice Martha Issová je také herečka. Je tedy dcera Morise, bratra vašeho otce?

Je to tak. V rodině Issů byli všichni kluci pojmenovaní od stejného písmene, což je v Sýrii zvykem. Proto je můj tatínek Michel, jeho bratr režisér Moris a třetí Mofak, oční lékař, žije v Paříži. V Sýrii žije ještě jejich sestra Huda a strejda Maher. Naše syrská rodina patří ke křesťanské komunitě. Oblékají se jako my, nezahalují se. Vím, že sledují moji kariéru, zahlédli mě i v nějakých amerických filmech, které tam běžely a hned to strašně prožívali a telefonovali k nám domů...Zvlášť teta Eva, manželka Mahera, mi fandí a říká „Jednou půjdeš po tom červeném koberci pro ty Oscary.“ Až tam přijedu, musím jim vzít nějaké fotky a DVD s filmy, protože se mě budou na všechno vyptávat. Mluvíme mezi sebou anglicky – arabsky nás tatínek bohužel nenaučil.

Vy sama máte někdy takovou představu nebo sen, že si jednou půjdete pro sošku Oscara?

Snů se mi zdá spousta, ale o Oscarech to zatím nebylo. (smích) Na to udílení bych se ale chtěla někdy podívat...

Vraťme se zpátky do vašeho dětství. Čí to byl nápad přihlásit vás do dramatického kroužku?

Rodiče přirozeně chtěli, abychom se něčemu věnovali. Na dramaťák mě a bratra Michela přihlásil tatínek. Ale chodila jsem také na keramiku a měla jsem spoustu dalších koníčků, dokonce i vyšívání, což jsem zřejmě zdědila po mamince. Je totiž neobyčejně zručná, vyrábí různé vánoční a velikonoční dekorace a hlavně krásně vyšívá. Mám od ní několik velkých vyšívaných obrazů, jen jsem si je ještě nestačila dát zapaspartovat.

Dramatický kroužek zřejmě rozhodl o vaší profesi.

Nebýt setkání s paní profesorkou Helenou Kostečkovou, asi bych dělala něco jiného. Hodně mě ovlivnila a do jejího kroužku jsem se pokaždé strašně těšila. Myslím, že mi dal víc než celá konzervatoř. Vždyť do Indiánského léta jsem vstoupila v době, kdy jsem ještě žádné studium za sebou neměla. Samozřejmě, režisér Saša Gedeon nás výborně vedl a já si pak jen tak hrála....

V Indiánském létě jste se poprvé setkala s Táňou Vilhelmovou. Pak jste měly dlouhou pauzu, až teď v posledním roce společné natáčení filmu Operace Silver A a Hřebejkova Medvídka. Dá se srovnávat vaše spolupráce tehdy a dnes?

My jsme s Táňou spolu byly už na škole, Táňa o rok výš. Seznámily jsme se ale až v průběhu natáčení Indiánského léta. Pak jsme se vídaly málo, až teď, po deseti letech. Vždycky je výhoda, když se herci znají...

V Medvídkovi hrajete podivínskou sestru Táni. Prý jste se do její postavy vžívala natolik, že si někteří lidé ve štábu mysleli, že jste taková doopravdy?

Její nemoc není úplně přesně stanovená, ale dá se říct, že trpí nějakou formou sociální fobie. Bojí se cizích lidí a neznámého prostředí, ale je v ní tak silná touha po vlastních dětech, která ji nakonec nutí se nějak s chlapy seznámit, o něco se pokoušet. Je pravda, že jsem se snažila do postavy Emy vžít vždycky už doma, a tak když mě řidiči vezli na natáčení, museli ze mě mít dojem, že jsem nějaká divná a uzavřená. To samé na place – i tam jsem ze své figury víceméně nevycházela, udržovala jsem se v určitém pocitu samoty. Ti, co mě blíž neznali, pak byli na dotočné překvapení, že jsem ve skutečnosti docela upovídaná holka...

Prožíváte to tak s každou postavou?

Dřív jsem měla problém vystoupit z role i doma, ale teď se snažím to domů už tak nenosit, i když je to někdy těžké.

Máte nějaký oblíbený způsob, jak se učíte novou roli?

Zavřu se do kuchyně, sedím u stolu, dám si dobrý čaj a učím se. Kuchyň je nejpříjemnější místo asi pro většinu lidí.

Umíte vařit?

Vařím výjimečně. U nás doma vaří David (současný Klářin partner, režisér David Ondříček). Mám výhodu, že ho to baví.

Zahrála jste si v několika amerických filmech. Můžete srovnávat, jak pracují zahraniční štáby a naše?

Američané především nechápou, že český herec jde z natáčení rovnou do divadla a hraje v několika různých inscenacích. A k tomu má třeba ještě dabing a rozhlas. To u nich prostě neexistuje.

U zahraničních produkcí vyděláte víc peněz. Je i jiný důvod, proč byste dala přednost cizímu režisérovi před naším?

V životě bych nezavrhovala české filmy a české režiséry – naopak. Naši režiséři jsou talentovaní a úspěšní. Svědčí o tom uznání a ceny, které dostávají na různých festivalech. Když si představíte, že svět je docela veliký a naše země malá, tak je přece skvělé, když český film získá nějaké mezinárodní ocenění! Češi si to mnohdy ani neuvědomují a občas druhému úspěch ani nepřejí. Myslím si, že jsme k sobě zbytečně moc skeptičtí.

Líbí se mi na vás, že jste byla od začátku hodně samostatná. Dodnes se vypráví o tom, jak jste si po konzervatoři sama vymyslela představení a také jste si ho zprodukovala.

Byly jsme dvě, ještě moje kamarádka a herečka Kateřina Velebová. První impuls možná vznikl už na konzervatoři, kde mi někteří profesoři dávali najevo, že na divadlo mám slabý hlas a že jsem taková jemná. Paradoxně o to víc jsem se snažila dokázat, že divadlo hrát můžu a hodně jsem o to stála. Když po konzervatoři žádná nabídka nepřišla, objevily jsme s Kateřinou hru Služky, rok jsme pracovaly na její produkci a pak ji úspěšně hrály pět let v Rubínu a pořád jsme měly vyprodáno. Bylo nám dvacet a vůbec jsme netušily, do čeho jdeme, ale nakonec jsme to dokázaly. Teď uvažuji o tom, že bych se zase do něčeho podobného pustila. Mám ambici hrát v dobrých věcech a jeden nápad už se dokonce i rýsuje...

Tenkrát do toho Rubínu se na vás prý přišel podívat Honza Hřebejk a pak vás obsadil do slavného představení Amadea na Palmovce.

Paradoxně u Honzy Hřebejka jsem hrála nejprve divadlo a až teď, po letech, ve filmu! Opravdu mi tehdy nabídl postavu Konstance v Amadeovi a rázem jsem se ocitla po boku Jiřího Bartošky a Jiřího Langmajera. Čtyři roky jsem pak na Palmovce zůstala v angažmá a pak šla zase na volnou nohu. V současné době tam hraju v isncenacích Ubohý vrah a Kean.

Vstoupila byste do nějakého nekonečného seriálu?

Seriálům se úplně nebráním, ten můj první se jmenoval Když se slunci nedaří, ale nechtěla bych do nějakého nekončného. Víte, já jsem si kdysi svou kariéru nějak nastartovala a bedlivě si ji od té doby hlídám a říkám si, že nechci z určité úrovně uhnout. Důležité pro mě je pracovat na dobrých projektech, ať už ve filmu nebo na divadle.

Vy jste zažila ještě i legendárního režiséra Kachyňu.

Točila jsem s ním v roce 2003 televizní film Cesta byla suchá, místy mokrá, a i když už byl nemocný, jako režisér nic neztratil. Byla to pro mě jedinečná příležitost i proto, že jsem hrála s Luborem Tokošem, legendou českých a moravských divadel, a každou volnou chvilku jsem po něm chtěla vyprávět historky z mládí. Starší kolegy vůbec ráda zpovídám, zajímá mě jejich práce, jejich vzpomínky.

Když si chcete odpočinout od své branže, kam utečete?

Jsem holka z vesnice, i když Zdiby u Prahy, kde jsem vyrostla, jsou jen kousek za Prahou. Ale hrozně jsem se tam s bráchy vyřádila. Vyrostla jsem se šiškou a drnem v ruce, pořádali jsme bitvy, stavěli bunkry. Dodnes tam jezdím na víkendy. Mám tam i svou nejlepší kamarádku z dětství Terezku, která má už dvě děti. Nejlíp se tam odreaguju. V rychlosti odvyprávím všechny drby o umělcích – většinou ovšem žádné nevím – a pak už si povídáme, co je nového ve Zdibech – a je mi fajn.

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.