Věra Tichánková

Život beru s humorem

Věra Tichánková nikdy nehrála princezny ani krasavice, ale na nedostatek rolí či nepřízeň osudu si rozhodně nestěžuje.

Když se ohlédne za tím, co všechno prožila, říká, že nejvíc jí vždycky pomáhal humor. Smysl pro něj zdědila zřejmě po svém tatínkovi Antonínovi, na nějž si při mnoha životních situacích vzpomněla. Oba její rodiče pocházeli z Lomnice nad Popelkou, ale chodit spolu začali v Praze, kde se shodou náhod sešli. „Chtěli se vzít, ale nic neměli. Tatínek se živil jako úředník na ministerstvu, ale po první světové válce tam žádné zvláštní příjmy nebyly. Proto přijal místo na Slovensku, v Žarnovici, jako úředník Státních lesů a statků. Odtamtud napsal mamince dopis, že si ho buď vezme, nebo se zastřelí, a tak jí nezbylo, než ho vyslyšet,“ vypráví se svým typickým humorem Věra Tichánková. Z žižkovské radnice jeli novomanželé rovnou na Slovensko. „Žarnovice ovšem byla díra díroucí, nevedla tam ani dráha, tak museli do Banské Štiavnice a odtud pokračovali kočárem.“

Mezi Libercem a Brandýsem

Věra se narodila v roce 1920 a o osm let později přišla na svět ještě její sestra Maria. To už ovšem žili v Liberci. „Tatínek nebyl na Slovensku zrovna šťastný, a tak uvítal, když ho přeložili do Brandýsa. Tam panoval čilý společenský ruch, byl tam Sokol, knihovna i kino, do kterého byl schopný jít třeba i třikrát v týdnu. Když jsem chodila do druhé třídy, přestěhovali jsme se do Liberce. Na tamním ředitelství Státních lesů a statků byli spíš mladší lidí, kteří se rádi bavili a sportovali. Na zahradě zámku se zřídily tenisové kurty, v podloubí kuželník, společně se chodilo bruslit a lyžovat. Tatínek byl schopný přijít ve čtyři hodiny odpoledne z práce a ještě vyrazit pěšky na Ještěd. Zato maminka se nejradši držela doma a leštila linoleum nebo vyšívala dečky... Bohužel můj skvělý tatínek náhle zemřel, když mi bylo třináct.'

S maminkou a nemocnou babičkou se přestěhovaly zpátky do Brandýsa a tam také Věra dokončila gymnázium. „Když jsme v roce 1938 cvičily na sokolském sletu, nikdo z nás netušil, že čas našeho bezstarostného mládí končí. Nevěděla jsem, co studovat dál, až mi maminčini známí vzkázali, že potřebují do své továrničky na kosmetiku někoho, kdo rozumí chemii. A tak jsem šla na vysokou školu chemicko-technologickou.“ Takové rozhodnutí u budoucí herečky leckoho překvapí, ale Věra se prý dobře učila a chemie ji nijak neděsila. Mezitím ovšem Němci vysoké školy zavřeli, a ona si uvědomila, že ji přece jen víc láká herectví. Už kdysi v kvintě jí třídní profesor řekl, že má talent, když předčítala z Revizora. V kině se jí tajil dech u filmu Anna Karenina, kterou hrála Greta Garbo. „Dodneška vidím ten její sugestivní pohled, když stojí u otevřených dveří vlaku, od nějž jde pára, a ona má v tom výrazu napsáno: ‚Co mi ten osud asi přinese?‘“ Mamince nic neřekla a vypravila se do Vinohradského divadla za Jiřinou Štěpničkovou, která byla její vzor. „Chtěla bych hrát divadlo, ale nevím, jestli se k tomu hodím,“ zeptala se jí. Herečka jí odpověděla, že neučí, ale poslala ji za Annou Suchánkovou, která ji nakonec připravila na zkoušky na konzervatoř tak, že byla přijata.

Nálet na Drážďany

„Za války stačí málo a čeká vás kriminál,“ zamlouvá skromně důvody svého věznění. V roce 1943 pomáhala sbírat potravinové lístky pro lidi v ilegalitě. Činnost organizoval Vladimír Adámek, budoucí ředitel Divadla Jiřího Wolkera, a ze třídy na konzervatoři se kromě Věry zapojil ještě Oldřich Musil. Všichni tři byli nakonec zavření. Věru nejdřív vyslýchali na Pankráci, pak ji odvezli do Malé pevnosti v Terezíně a posléze k soudu do Drážďan. V budově soudu na München platz zažila nálet spojenců na konci války a po něm obrovskou ohnivou bouři, kterou prý viděla její maminka až v Brandýse. „V areálu bylo jedenáct mrtvých, zásah dostala věž a prádelna...Američané nás pak odtud vyvedli a šli jsme pěšky podél Labe až do Lipska, odkud nás odvezly americké náklaďáky do Plzně....“

Hrátky s čertem

Po válce nastoupila do Horáckého divadla v Jihlavě. Rok nato se tu setkala se svým budoucím mužem, Janem Skopečkem. „Je mladší, proto přišel k divadlu později. Měly jsme čtenou zkoušku Hrátek s čertem, vedle mě seděla moje kamarádka Blanka Vikusová, a já jí povídám: ‚Tady někomu smrdí nohy jak syrečky.‘ Pak mi upadla tužka, já se shýbla a pochopila, že je to ten nový kluk v keckách. A tak jsme ho začaly vychovávat a při té příležitosti jsem s ním začla chodit. Především s ním byla legrace, čímž jí připomínal tatínka. „Na tom žertování stojí a padá celé naše manželství. Snesu, když si dělá srandu ze mě a on snese totéž ode mne.“

Česká selka a anglický sluha

Věra Tichánková se svým mužem přešla v roce 1949 do pražského libeňského divadla a oba zůstali této scéně věrní. Počátky tu nebyly úplně jednoduché. Divadelní prostor vznikl v bývalém kině Svépomoc a v opuštěné šenkovně s mosazným výčepním pultem. Zpuchřelá prkna vrzala při každém našlápnutí, uvolněný plech na střeše ve spojení s deštěm dokázal, že si dva herci na jevišti málem nerozuměli. První leta bylo divadlo bez zkušebny, bez šaten i dílen. Všechno se budovalo v padesátých letech formou brigád. Dopoledne zkouška, odpoledne stavba, večer představení.

„Nejlepší éra nastala příchodem režisérů Jaroslava Dudka a Evžena Sokolovského, kterého pak vystřídal Václav Lohniský. Své první hry tady uplatnil Jaroslav Dietl, poprvé se tu také uvedli Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Uváděly se inscenace, za kterými na periferii mířilo publikum z celé Prahy. V sedmdesátých letech se časy v Libni zase poněkud ztemnily, když tu vládl Josef Burda. Ostatně, právě on poslal Věru Tichánkovou do penze, na kterou měla sice datem narození nárok, ale hlavní důvod byla její nestranickost. Stejně ale dohrávala své role až do sedmdesáti...

S určitým zjednodušením se dá říct, že zatímco Věra Tichánková hrála nejčastěji typ české selky, její muž zase anglické sluhy. „Měla jsem v divadle hromadu rolí, neměla jsem si nač stěžovat. Ráda jsem hrála Katrin v Brechtově Matce Kuráži i matku letce v jeho Dobrém člověku ze Sečuanu. Osmdesát vyprodaných repríz jsme zažily s Janou Štěpánkovou v Schillerově Marii Stuartovně. Mohla se klidně hrát dál, ale Jana mezitím přešla na Vinohrady a ředitel Burda jí nabídl minimální honorář, čímž to celé skončilo...“ Málokdy se paní Věra setkala se svým mužem na jevišti, takže netrpěli žádnou ponorkovou nemocí. Zato doma si prý mohli o divadle povídat donekonečna a dokážou to ještě teď. Nepotkali se příliš ani ve filmu. Diváci si Věru Tichánkovou pamatují hlavně z legendárního seriálu Byli jednou dva písaři, který režíroval Janík Roháč. „To byl frajer. Na plac přicházel v růžové košilce s kravatou a v saku, dal si štamprličku, aby se utopil červ, byl to učiněný gróf, opečovaný od hlavy až k patě. Natáčení s ním bylo velmi příjemné.“

Lyon je jako Praha

Jediná dcera Marie se Věře narodila v roce 1953. „Vyučila se maskérkou na Barrandově, ale nikdy se té práci nevěnovala. Provdala se za Francouze, pracoval v Praze na velvyslanectví, a odešla s ním do Lyonu i se svou první dcerou Natalkou. Pak měla ještě dvě děti. A představte si, že Natálie, která do deseti let vyrůstala v Čechách, dnes učí ve Francii francouzštinu! Často jsme tam za nimi jezdili a v Lyonu se mi moc líbilo,“ dodává Věra Tichánková. Zatím se u nikoho z potomků herecké geny neprojevily, ale na svou babičku mohou být pyšní. V roce 2002 získala Thalii za celoživotní jevištní mistrovství a ještě by měla dostat jednu cenu – za optimismus, který kolem sebe – rovněž celý život - šíří.

Proč Jan Skopeček říká: Vyženil jsem rozhlednu

Věřin dědeček, řídící učitel a předseda Okrašlovacího spolku v Lomnici nad Popelkou Josef Tichánek měl největší zásluhu na tom, že se díky veřejné sbírce podařila v roce 1911 uskutečnit výstavba cihlové, 35 metrů vysoké rozhledny na vrchu Tábor. Rozhledna dostala název Tichánkova. Jan Skopeček proto celý život říká, že se svou ženou vyženil i rozhlednu. V 90. letech minulého století však měla unikátní stavba namále a hrozilo její zbourání. Naštěstí ji noví majitelé nechali v roce 2006 opravit a od května loňského roku je opět přístupná veřejnosti.

V Pygmalionu v roce 1967

Věra Tichánková a Jan Skopeček

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.