Čínská restaurace

Slavná česká „čína“

Dnes, kdy na každém rohu narazíte na čínskou restauraci, už je těžko uvěřitelné, že kdysi byla v Praze jen jedna jediná, zato skutečně vyhlášená.

Na její původní adrese ve Vodičkově 19 ji ovšem už nenajdete. Stala se obětí restitučních nároků a na jejím místě stojí úplně jiný dům. Zato k jejímu odkazu se dodnes kdekdo hlásí. Vzpomínají na ni slavní herci a zpěváci a také věhlasní kuchaři, kteří se tu kdysi vyškolili. Za všechny jmenujme alespoň dva: Jiří Šourek ve Vodičkově vařil od roku 1963 až do roku 1977, kdy k němu nastoupil „do učení“ Vladimír Suchý. Ten strávil ve zdejší kuchyni deset let a poté si otevřel vlastní čínskou restauraci. Dnes za ním jezdí štamgasti zvyklí na poctivou „čínu“ do Hostivic.

Může za to Hoffmeister

Píše se rok 1958. V Čínské lidově demokratické republice vládne předseda ústřední lidové vlády Mao Ce-tung a v Čechách je druhým rokem prezidentem Antonín Novotný. Zdá se, že ledy pomalu tají… Když se podíváme po okolí tehdejší Vodičkovy ulice, dějí se tam zajímavé věci: v divadle ABC šéfuje a hraje Jan Werich, o kousek dál vzniká divadlo Semafor a herci a zpěváci z obou scén se budou zanedlouho scházet v první čínské restauraci. Její vznik zatím mezi známými činovníky prosazuje Adolf Hoffmeister (1902-1973), pán, kterého dnes známe z čítanek. Spisovatel, básník, dramatik a malíř, který se na počátku 50. let stal velvyslancem ve Francii a měl možnost srovnávat ledacos včetně gurmánských požitků. Když se vrátil z cest po světě, začal bojovat o to, aby i Praha jako každé správné evropské velkoměsto měla čínskou restauraci. Našly se prostory, našel se architekt Eduard Holub, který navrhl osobitý interiér, z Číny se dovezl ebenový nábytek vykládaný perletí a slonovinou, sošky z dynastie Ming, lustry z papyrusu, malované paravany a hlavně kuchaři z Pekingu, kteří vařili pro samotného Mao Ce-tunga. Karlovarská porcelánka vyrobila bílé nádobí se znakem restaurace, z Číny doputovaly suroviny a lakované hůlky a mohlo se začít.

Nejpracnější byla vlašťovčí hnízda

„Čínští kuchaři nás mezitím naučili to nejdůležitější: jak pečlivě krájet maso na stejnoměrné nudličky, plátečky či kostičky. V malé kuchyňce, kterou jsme měli k dispozici, a kde se kolikrát nedalo pro samé výpary dýchat (byla tam výheň jak v Kolbence) jsme denně vykošťovali dvacet kuřat, na polívku padlo deset slepic a na dřevěných špalcích se čínskými mačetami krájela kila svíčkové a vepřového z kýty. Kuchaři většinou pracovali po dvou a střídali se na ranní a odpolední směny,“ vzpomíná Jiří Šourek, který se proslavil i v pohádkách. Ve Zlatovlásce působil jako odborný poradce při přípravě jídel a v Princi a chuďasovi si zahrál, co jiného, než kuchaře.

„Jen jednou za rok jsme mohli objednávat zboží z Číny, které k nám připlulo na lodi, jinak, pokud cokoli došlo, museli jsme si vystačit s náhražkami. A tak jsme si sami připravovali sójovou omáčku, bambus nahradili kedlubnami, rýžové víno Tesavelou,“ vzpomíná mistr kuchař. Na jídelníčku přitom bylo 80 čínských specialit včetně pracné polévky z vlašťovčích hnízd, k jejíž přípravě museli využívat pomocné síly, která vybírala pinzetou peříčka. „Vlašťovčí hnízda jsou jednou z nejdražších surovin v čínské kuchyni, protože se vyskytují jen na těžko dostupných útesech čínského pobřeží a jejich sběr je navíc nebezpečný.“

Scházeli se tu kumštýři i uhlíři

V první čínské restauraci v Praze pracoval téměř třicet let jako provozní Ludvík Jankovský, díky jehož znalosti čínštiny se mohli mezi sebou domluvit čínští a čeští kuchaři. Když přijel do „číny“ poobědvat indonéský prezident Sukarno, naučil se kvůli němu konverzovat i v indonéštině. „V restauraci panoval přesný řád. Celý personál se sešel v jedenáct dopoledne a pak znovu před osmnáctou hodinou, kdy se povinně všichni navečeřeli. Pro zaměstnance se vařila normální česká kuchyně, na „čínu“ už nikdo z nás nebyl zvědavý. No a po večeři se už jen makalo. Běžně jsme měli otevřeno do 23 hodin, ale pokud se sešla dobrá společnost, zůstávali jsme třeba až do rána,“ vzpomíná osmdesátník Jankovský.

A společnost se scházela opravdu vybraná. Počínaje politiky a diplomaty přes kumštýře až po vědce, cizince a také uhlíře. Ti celý týden vydělávali (kdo pamatuje rozvoz uhlí po Praze, ví, jak uhlíři uměli nosit putny poloprázdné a účtovat je jako vrchovaté) a v sobotu pak utráceli v „číně“.

Do restaurace chodily snad všechny známé osobnosti. Například Vladimír Menšík se tu s chutí najedl, ale pít si pak zašel naproti do Branického sklípku (nezapomínejme, že „čína“ byla v první cenové skupině a nápoje tu tudíž nebyly zrovna levné). Jana Brejchová si nejraději dávala plátky kapra Liou nebo šuej-ču-žou, Milan Chladil si oblíbil dvoje štěstí s dvojitou porcí hub (zato prý kuchařům nechával posílat pivo). Josef Vinklář miloval kuře s kari kořením, malíř Vladimír Komárek zase kuře na medu a Waldemar Matuška si přicházel v noci pro „vyprošťováka“ – speciální česnečku s čili papričkami, majoránkou a černými houbami, které se od té doby neřeklo jinak než polívka Matuška.

Spousta lidí ale chodila do „číny“ zezadu rovnou do kuchyně s ešusy a mističkami pro ostrý zelný salát, zvlášť o Vánocích a na Silvestra. Brali si od kuchařů také recepty na jídla, která tehdy působila ještě tak exoticky. V květnu 1991 první čínská restaurace v Praze skončila a s ní i jedna dnes už téměř zapomenutá éra.

Gott byl v „číně“ jako doma

Říká se, že jste měl v čínské restauraci neustále rezervovaný stůl. Jak často jste tam byl hostem a která jídla jste měl nejraději?

Kdykoli jsem byl v Praze a moje maminka zrovna nevařila, šel jsem s přáteli do „číny“. Dával jsem si většinou ta nejostřejší jídla jako šuej-ču-žou nebo kuře kung pao, která jsem měl nejraději. Bohužel ovšem škodila hlasu, takže se dá říct, že v těch nejúspěšnějších letech mé kariéry jsem zpíval prakticky stále v indispozici.

Vzpomenete si v souvislosti s „čínou“ na nějakou historku?

Před třiceti lety jsem nemocněl žloutenkou. Když jsem po čtrnácti dnech opustil nemocnici, kde mi nařídili roční dietu s tím, že hlavně nemám jíst nic ostrého, odjel jsem na oběd do čínské restaurace. V tom okamžiku u nás doma zazvonil kolega Josef Laufer a jako fór řekl mé mamince, která mu otevřela, že mě chce překvapit a že mi veze „dietní čínu“. A když se zeptal, jestli je už Karel zpátky z nemocnice, maminka odpověděla: „Byl tady, ale hned odjel do „číny“ do Vodičkovy ulice.“

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.