Neuvěřitelný příběh básnířky Honzy

Milena Jesenská patřila za první republiky k významným novinářkám. Když ji nacisté odvezli do koncentračního tábora, bylo její dceři Janě jedenáct let.

Janě se říkalo odjakživa chlapeckým jménem Honza, protože si její maminka, známá novinářka Milena Jesenská, přála mít syna. Narodila se 14.8.1928 do významné pražské rodiny. Dědečkem byl profesor Jan Jesenský, uznávaná kapacita mezi lékaři, otcem avantgardní architekt Jaromír Krejcar.

Matka a dcera

Jakoby si matka s dcerou byly v lecčems podobné. Obě měly hodně lásek. Milena byla dvakrát vdaná a mezi její milence patřil kromě Franze Kafky (kde se ovšem vztah vyvíjel především v rovině krásných dopisů, které dnes mají nedozírnou hodnotu) také Julius Fučík (což jeho žena Gusta „sokyni“ Jesenské nikdy neodpustila). Honza měla manžele čtyři. Obě měly literární talent a lehkovážnou povahu. Obě na čas podlehly závislosti na drogách, obě si prošly vězením. Milena skončila za svou činnost v odboji v koncentračním táboře, odkud se už nevrátila. Honza byla v roce 1963 zavřená v pardubické věznici za zanedbávání rodičovské péče. Ale nepředbíhejme…

Až do deseti let měla Honza relativně normální dětství; zpočátku, když ještě žili s Krejcarem, dokonce luxusní. Bydleli v moderním domě, který otec postavil ve Francouzské ulici. Na jeho střeše měla malá Honza vlastní pískoviště a sprchu. Když se Milena s otcem rozvedla, musely se uskrovnit, ale nuda u nich nikdy nebyla. Bytem procházeli různí „strýčkové“, někteří tu nacházeli i dočasný azyl. Milena publikovala v nejrůznějších novinách a časopisech; jako jedna z prvních napsala také článek o morfinismu. Se závislostí měla osobní zkušenosti. Když si v těhotenství při lyžování zlomila nohu, pravé koleno zůstalo už neohybné a příšerně bolelo. Zabíralo jedině morfium a kodein, který sháněli Mileniny partneři a někdy i dcera po pražských lékárnách. Teprve těsně před válkou se Milena rozhodla podstoupit odvykací kůru, jakoby se připravovala na mnohem tvrdší režim, který jí uchystají nacisté. Když jednoho dne vyslala Honzu do bytu spolupracovníků, s nimiž vydávala ilegální tiskovinu V boj, čekalo tam už gestapo. Dojelo si s ní pro maminku a ten den ji Honza viděla naposledy.

Pět sourozenců

Výchovy jedenáctileté dívky se ujal dědeček Jesenský, u nějž byla v péči až do roku 1947, kdy zemřel. Ačkoli po něm zdědila milion korun, dlouho si je neužila. Ostatně neměla ani od koho odkoukat nějaké hospodaření s majetkem či smysl pro zodpovědnost. Párkrát pozvala přátele na honosné mejdany do Mánesa, které ještě pokračovaly u ní v bytě a taxíky stály pod okny, dokud neodešel poslední host. Také se rychle provdala za herce Pavla Gabriela a stejně rychle se i rozvedla. Mezitím poznala extravagantního básníka Egona Bondyho, s nímž prožila na počátku nastupujícího socialismu několik vášnivých měsíců a dávala mu číst své erotikou nabité verše. Pak si vzala sociologa Miloše Černého a přijala jeho jméno. Z Honzy Krejcarové se stala Jana Černá. Tak je podepsaná i pod svou nejznámější knížkou o matce Adresát Milena Jesenská.

V roce 1952 se narodil syn Martin, s nímž se nám podařilo hovořit. Dodnes si není jistý, zda je jeho otcem Bondy nebo pan Černý. Oba prý kdysi podstoupili krevní testy, ale nic se nezjistilo – měli totiž stejnou krevní skupinu. Martin měl čtyři sourozenci. Vyznat se v nich však není zrovna snadné. Odmala si nejvíc rozuměl s bratrem Janem, který v roce 1968 emigroval a žije v Mannheimu, kde pracuje jako novinář. Další bratr František se narodil ze vztahu matky s malířem Mikulášem Medkem.“Byl mu podobný a hlavně po něm byl nadaný – krásně kreslil. Věnoval se baletu, pak si však poškodil meniskus a jeho kariéra skončila,“ říká Martin Černý. Další bratr Štěpán měl také jiného tatínka, příležitostného literáta Ladislava Lipanského, s nímž Honza uzavřela manželství v roce 1961. Štěpán je dnes už po smrti. Jeho konec je opředený tajemstvím, prý byl snad zavražděn. A jediná sestra Terezie? „Měla vlastnosti po mámě – obrovské srdce a nadšení, s nímž se vrhala do milostných vztahů a kvůli jednomu spáchala demonstrační sebevraždu, která jí bohužel vyšla.“

Příliš velká bohémka

Jana Černá nebyla nikdy zaměstnaná. „Neustále se chystala k psaní. K Vánocům od nás dětí dostávala hromady propisek. Jenže většina jejích partnerů ji spíš táhla dolů, než aby ji v tvorbě podporovali. Utíkala se k pomocným pracím. Dělala průvodčí v tramvaji, pomáhala v závodní kuchyni. Aspoň nám nějaký čas nosila jídlo v kastrůlku. Sama totiž nikdy nevařila,“ vypráví Martin Černý.

Byla příliš velká bohémka. Zatímco vysedávala po kavárnách, dopovala se fenmetrazinem a okouzlovala posluchače svým intelektem a vypravěčskými schopnostmi, v nichž se těžko odlišovala realita a fikce, její děti šmejdily po sklepích a zahrádkářských koloniích, aby si našly něco k snědku. „Vzpomínám si, jak jsme s bráchou v holešovickém přístavu kradli uhlí, protože doma nebylo čím topit. Měli jsme ošoupané boty a roztrhané ponožky, a když nás zahlédl vrátný, ani nám nevynadal. Naopak nám poradil, kde máme uhlí brát, aby nás nikdo nechytl. Matka jednou za týden přinesla deset deka bramborového salátu a deset housek a myslela, že nám to stačí.“

Není divu, že Jana Černá skončila za zanedbání povinné péče za mřížemi a děti byly na nějaký čas rozstrkány do různých dětských domovů.

Divoké víno

„V letech 1968 až 1973 jsem zase bydlel s mámou. Bylo mi asi šestnáct, když jsem se s ní vypravil do redakce Divokého vína, což byl literární časopis, který vedl Ludvík Hess. Otiskl tehdy mámě reportáž z pardubického vězení Otisky duší a pomohl jí vydat vzpomínkovou knížku Adresát Milena Jesenská. Vybavuju si, jak se mi na chodníku podlamovaly nohy hladem a v tom momentě mi máma radostně oznámila, že dostane třicet tisíc jako honorář.“

Ludvík Hess jeho slova potvrzuje. „S Janou Černou jsme si vykali. Poznal jsem ji jako čtyřicátnici, ne moc udržovanou, šilhající, ale přesto s jakýmsi kouzlem, které zřejmě na mnoho mužů působilo. Když jsem ji po letech potkal na Klárově, řekla mi: „Luďku, vy jste pro mě tolik udělal,“ a nabídla mi francouzského buldočka. Nevzal jsem si ho.'

Jana Černá se zklidnila až ve své poslední životní dekádě, kdy si vzala o dvacet let mladšího kreslíře Daniela Ladmana. Vyráběli spolu keramiku, kterou nosila v taškách po Praze a nabízela kolemjdoucím. „Chodila k nám někdy hlídat děti a také se vykoupat, protože doma neměla koupelnu,“ vypráví Martin Černý, který má syna Michala a dceru Olgu. „Jednou mě poprosila, abych jejímu muži půjčil auto, že zajedou za jeho rodiči, kteří žili na Mělnicku. Daniel nebyl moc zkušený řidič. V jedné ze začátek se střetl s autobusem, on přežil, ale máma byla na místě mrtvá,“ dodává Martin Černý. Stalo se 5. ledna 1981, tedy před 25 lety.

Dědictví po předcích

Martin Černý nezdědil po slavné babičce a výstřední mamince žádný majetek, ani literární talent. Vyučil se kuchařem, možná i proto, aby už nikdy nezažil hlad, který míval v dětství. V šuplíku u svého stolu má karty, které si nakreslila Milena Jesenská se spoluvězeňkyněmi v koncentračním táboře v Ravensbrűcku. A po mamince má schované hodinky, které měla na ruce v okamžiku své smrti.

V roce 1994 převzal od státu Izrael ocenění Spravedlivý mezi národy, které získala jeho babička za svou pomoc pronásledovaným Židům. Ve své knihovničce má také knížky, které napsala jeho matka a které vyšly o Mileně Jesenské. Jeho syn Michal, jenž pracuje jako kameraman v České televizi, natočil před časem dokument o Egonu Bondym. Teprve, když byl snímek hotov, se mu představil: „Já jsem možná váš vnuk.

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.