Už na 400 písniček složili moudří pánové Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř. Úplně první se jmenovala Strašidýlko Emílek a narodila se v roce 1967.
Už na čtyři sta písniček společně složili moudří a vtipní pánové Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř. Úplně první se jmenovala Strašidýlko Emílek a narodila se v roce 1967.
Abychom byli styloví, použiju ve svých otázkách slov jedné z vašich nejznámějších písniček, která už se stala jakousi vaší hymnou Není nutno, aby bylo přímo veselo. Tak tedy: kdy s vámi bývá opravdu veselo?
Jaroslav Uhlíř (U): Se mnou, když je veselo, tak to bohužel ve většině případů není z mé strany záměr, ale povede se mi nějaký trapas.
Zdeněk Svěrák(S): Nevím, proč ses rozhodl na plese své dcery sundat si při tanci brýle.
U: To bylo tak. Já tam měl dceru Elišku, kterou stužkovali. Honzík, Zdeňkův syn, tam měl taky dceru, Katku, která je ve čtvrťáku. A mně bylo řečeno, že musím dítě provést, ačkoli tancovat vůbec neumím. Tak jsem si sundal brýle, aby mě nikdo nepoznal, když už jsem takové motovidlo. Sotva skladbu dohráli, zdrhal jsem s Eliškou z parketu. A vtom se z podia ozvalo: “Přátelé, našli se brýle, kdo je postrádá, ať se o ně přihlásí.“
S: Já tam naštěstí nebyl, byl jsem na zájezdu v Budějovicích… Od dětství mám rád, když je veselo. Vím, že když jsem si přemýšlel o škole jako žák, tak jsem dospěl k závěru, že nejvíc mě baví přestávky asi kvůli tomu, že bude nějaká legrace. A to mi zůstalo. Nevím, proč jsem šel dělat učitele, když mě baví jen ty přestávky…
Když mám nápad, tak to veselo se snažím dělat i z blbostí. Třeba, když se dozvím nějaký vtip, tak se těším, že ho řeknu. Vtipy si zapisuju od svých 14 let do sešitů. Ty první jsou nepoužitelné, protože jsem byl ještě hloupej a nevěděl jsem, že u vtipu nestačí zapsat si jenom „rychlík a konvalinky“. Teď už si je píšu v podrobnějších bodech tak, abych z toho vyčetl i pointu.
U: Zdeněk má tu srandu v genech. Právě nesu svému vnukovi Jáchymovi podepsanou knihu Když se zamiluje kůň. Já jsem mu tam napsal „Jáchymovi děd“ a Zdeněk se taky podepsal a napsal „Vševěd“.
Hlavně nesmí býti smutno… Napsali jste někdy písničku z přemíry smutku?
U: Napsal jsem takovou melodii, když jsem zrovna vyloženě tesknil, bylo to citového rázu, a ty jsi na to udělal text. Ta písnička se jmenuje Nádraží. Byl rok 1982…
S: Člověku bylo v životě mockrát smutno, z rodinných důvodů, třeba, když umřel tatínek nebo maminka, z politických důvodů, když se stalo nějaké národní neštěstí…V takových situacích, třeba po tatínkově pohřbu, jsem musel hrát divadlo, ale já jsem vlastně byl rád, že musím. To je jakýsi zázrak té scény, že se musíte soustředit jen na svou práci, je to ochrana organismu. Sám jsem se tomu divil a pochopil jsem prastaré zvyky, když se po pohřbu jde do hospody. Zažil jsem to jako dítě, protože jsem bydleli na venkově za hřbitovní zdí. Když byl pohřeb, tak mi bylo divné, že tam ta dechovka jde s takovým těžkým funebr maršem, a jen co tam pozůstalí hodí ty hrudky, tak začnou hrát pochod Františka Kmocha a hned za hřbitovní bránou hup do hospody.
Natož, aby se brečelo… Smí chlap vůbec brečet?
S: Když to jde, tak se s tím pláčem má někam ukrýt… Já jsem měl vždycky potíže s tzv. sebedojímáním, když jsem měl říct něco dojemného veřejně. Když jsme se rozdělili se Slováky, byl jsem požádaný, abych pronesl z věže Novoměstské radnice půlnoční silvestrovský přípitek do televize. Napsal jsem v něm, že už dnes nezazní Nad Tatru sa blýska…a jak jsem to své ženě Božence na zkoušku říkal, zlomil se mi přitom trošku hlas. A Boženka mi na to řekla: „Tak hele, jdi někam do pokoje a drmol si to tak dlouho, až tě to přestane dojímat…“ Poslechl jsem ji a šel si to drmolit. Jenže na té věži děsně foukalo, a já nechtěl mít nic na hlavě a bál jsem se, že nastydnu. Tak můj syn, který to celé režíroval, objednal koš s dřevěným uhlím. To ale tak čoudilo, že jsem začal slzet. Museli to přerušit a sehnat koks, protože jinak bych se ubrečel k smrti…
Zažít krachy nevadí… Jsou podle vás někdy krachy pro život užitečné?
U: Smutné je, když jde někdo od krachu ke krachu, ale jednou za čas to možná neškodí…
S: Ne všechno se v práci povede… Zažil jsem krach Jardovou vinou, když jsme jednou měli dělat vánoční besídku pro děti v nemocnici a on nepřišel. Pavlína Filipovská a já jsme měli zpívat a Jarda měl hrát. Tím, že nepřišel, bylo skoro nemožné to uskutečnit. Jel jsem pro něj dokonce se sanitkou, ale nebyl doma. Objevil se až o den později. Nakonec jedna maminka přišla s šíleným nápadem: „Když tady nemáte klavíristu, můj chlapec je zdatný houslista.“ My jsme říkali: „On ale ty naše písničky neumí.“ „On se chytí,“ tvrdila nám. Chlapeček vybalil housle, my jsme s Pavlínou zpívali a on nám to kazil… Tak to byl naprostej krach.
To vám dělá pan Uhlíř běžně, že nepřijde na vystoupení?
S: Už se zlepšil. Listopadem 1989 začal být odpovědným člověkem. Teď chodí pozdě jen o minuty nebo hodiny, ale nejsou to dny.
Nemít srdce vadí… Platí to i o písničkách?
S: Určitě znáte hudbu, o které si řeknete, že má srdíčko, a hudbu, která, byť je možná dokonalá, ale má jen mozek.
U: Zažil jsem kdysi na pohřbu Jirky Schelingra čtyři muzikanty, takovou pseudodechovku, jak hráli Yesterday, a jelikož to nebyl jejich normální repertoár, tak tam dělali spoustu chyb, ale přesto to bylo dojemné a mělo to srdce. Určitá nedokonalost je lidská.
Nemít prachy nevadí… Opravdu?
U: Peníze samozřejmě usnadňují život. Ale jsou situace, kdy budete hrát třeba i za míň, ale hudbu, kterou máte radši – tehdy přijde ta minuta pravdy.
S: Ono to není tak úplně pravda, že nemít prachy nevadí. Ale taky to pravda je. Když to srovnáte se zdravíčkem, tak ty prachy vám můžou být ukradené. Ne, že bych byl nějak lakomej, ale když přijdu do podniku, kde je předražené kafe, tak mi nechutná. Připadá mi to zlodějna. Když se ale podaří večírek, tak mi nevadí velká útrata. Jarda to má ještě víc než já. S radostí vyklopí velkou sumu, protože to stálo za to.
U: Co stálo za to, byla oslava mých narozenin. V hotelu v hale stálo piano a nás z ničeho nic napadlo, že bychom si mohli zazpívat ty naše písničky. A tam bylo tři sta Brazilců, kteří si mysleli, že jsme nějaký folklorní soubor a že jsou to naše lidovky.
S: Těch Brazilců bylo sice jen dvacet pět…
Zažít nudu vadí…Nudili jste se vůbec někdy?
U: Mám dva extrémy. Strašně rád spím, dokážu spát dvacet čtyři hodin v kuse, ale když bdím, tak na tu svou práci v jednom kuse myslím asi proto, že je to vlastně moje životní radost.
S: Já jsem zažil nudu v jednom životním období, a sice na vojně. Seděl jsem na letišti v kanceláři a musel jsem předstírat, že pracuju. Tak jsem měl před sebou pořád nějaké papíry, kdyby vešel nadřízený, a čas hrozně pomalu utíkal… Jinak se celý život spíš peru s nedostatkem času.
Boxík:
Skladatel Jaroslav Uhlíř a textař Zdeněk Svěrák spolu nejprve psali písničky pro profesionální zpěváky, posléze je začali interpretovat sami. Na konci roku 2005 vydali desku nazvanou ….zažít nudu vadí!, která uzavřela sérii alb s písněmi z pořadu České televize Hodina zpěvu. Společně s dětmi ze sboru Sedmihlásek nahráli a nazpívali 11 písniček a dvě operky, pohádky o Budulínkovi a Karkulce. Jako bonus na desce nabídli i okleštěnou verzi operek v podobě karaoke, aby si na hudební základ mohly děti zpívat samy.
