Z mého života

obrázek

Když major Jurij Gagarin vzlétl v dubnu 1961 do vesmíru a stal se prvním kosmonautem, bylo už jisté, že se můj zárodek nadobro usadil v matčině těle. Předtím totiž absolvovala „provokačku“ u gynekologa, celá nešťastná, že otěhotněla sice s báječným, ale ženatým pánem, bydlí jen na podnikové svobodárně a vůbec neví, co si má počít. Zdá se, že to ještě nenarozené dítě bylo nezmar. Ani pozdější matčin pád ze schodů nic nezměnil na tom, že se mi chtělo na tento zvláštní svět. Učinila jsem tak v příhodný den: na dušičky, neboli na Památku zesnulých 2.11. téhož roku. A od té doby chodím ráda na hřbitovy a věřím v posmrtný život a existenci duší.

Do první třídy jsem nastoupila v těsném závěsu se sovětskými vojáky, kteří se projížděli v obrněných transportérech kolem Folimanky. Paní učitelka Pacovská učila mě i mé milé spolužáky slušně zdravit a smrkat do kapesníku, ale v září o rok později nám vysvětlila, že oslovení „Paní“ nebylo dost dobré a od teď jí raději máme říkat „Soudružko učitelko“. Pletlo se nám to hodně dlouho, ale „souška“ byla trpělivá. V duchu si o tomto nařízení shora jistě myslela své. Bylo jenom jedním z důsledků nastupující normalizace.

Základní škola v Botičské ulici jinak byla za totality poklidným ostrůvkem, kam velká politika moc nedosáhla. Ředitel Karban žáky tahal za trest za uši, čímž si udržoval respekt, a fandil fotbalu, takže na školním hřišti bylo pořád veselo. Děti pocházely většinou z chudých Nuslí a ze zvláštně magického Podskalí. Mně se líbili Nuseláci i Podskaláci, a tak jsem pro jistotu flirtovala s oběma skupinami. V té době zvítězil přičmoudlý polocikánek Franta z Oldřichovy ulice, který se svého neobratného dvoření nevzdal, ani když jsem se mu odstěhovala z Podvyšehradu na Pankráckou pláň. Uměl smažit skvělé přírodní řízky a vyprávět vtipné historky. A dušičková Blanička se vždycky ráda smála….

Zlom v idylickém životě nastal příchodem do omyvatelného ústavu dr. Fürsta, jak se neoficiálně říkalo Gymnáziu Nad štolou v těsném sousedství s ministerstvem vnitra. Přijímačky jsem dělala ještě se sympatickým matematikářem, který chodil během zkoušek po třídě a v průsvitných deskách nosil výsledky příkladů, aby si je nervózní žáci mohli opravit. V září 1976 už tam ani on, ani další dobří učitelé nebyli a byli vyměněni za kádrově spolehlivější. Atmosféra houstla, blížil se rok 1977 a iniciativa chartistů. Chartu 77 mi na pomuchlaných papírech ukázal v zasněženém letenském parku Johny, který do mě byl právě zamilovaný a trochu se tím asi chtěl předvést. Já jsem se tohohle předčasně vyspělého samce poněkud bála, ale chartu jsem přečetla s blaženým pocitem, že právě dělám něco, co by se soudruhu řediteli nelíbilo. Nemýlila jsem se. V následujících měsících se mu nelíbily ani moje básničky o lásce, které jsem chtěla otisknout ve studentském časopise. „Po vodě plynou světla, po vodě plyne má láska bezbarvá…“, tak takové nihilistické verše si mladá dívka nemůže vůbec dovolit! Mládí je přece optimismus, že? A tak se tahle báseň stala mým prvním cenzurovaným a zakázaným textem.

Přechod z gymnázia na fakultu žurnalistiky proběhl kupodivu hladce. Není divu: u přijímaček zkoušel docent Hladký a každého studenta se ptal na jedno a to samé téma, o kterém právě dotočil v televizi dvoudílný film. Bylo to Chile. Já o něm moc nevěděla, ale během čekání na chodbě jsme si vzájemně informace nějak poskládali a k docentovi, vlastně přescentovi (byl skutečně hodně tlustý) jsem už šla o něco poučenější. Přiznám se, že jsem ve své romantické naivitě tak docela netušila, kam jsem se to vlastně přihlásila. O mém milovaném psaní jsem se na fakultě příliš nedozvěděla, zato různé pseudovědy typu marxisticko leninské teorie žurnalistiky, kterou si vymyslel děkan Hudec, aby měl co učit, zabíraly většinu osnov. Našly se však i osvícené výjimky. Jednou z nich byl docent Kovářík, úžasný pán, který vodil studentům na besedy své kamarády - herce a spisovatele a vnesl do šedivých poslucháren kouzlo starých dobrých mravů („některé herečky musíte oslovovat madam, některé herce Mistře“). Mé zakázané verše se díky němu dokonce dočkaly veřejné prezentace ve Viole, kde náš milovaný učitel pro studenty připravoval literární večery. Bohužel nás po druhém ročníku opustil. Navždy.

Ke konci studia už bylo jasné, že pro mě v roce 1984 příliš pracovních nabídek nebude. Nepokoušela jsem se o vstup do strany, z níž byl můj otec kdysi vyškrtnut, a to, že jsem pilně psala, nikoho příliš nezajímalo. Osud to ale zařídil jinak. Promovala jsem už s Adélkou v bříšku.

Na dalších šest let jsem se proměnila v profesionální matku. Po Adélce přišla na svět Kristýnka, rodinný a manželský život běžel na plné obrátky. Když jsem plácala na pískovišti bábovičky s mladší dcerou, mí stejně staří spolužáci už si nechávali proplácet své akcie v Mladé frontě a jiných tiskovinách. Tak nějak mě ty zlaté časy minuly, ale mé dvě holčičky mi to rozhodně vynahradily…

Do prvního zaměstnání jsem nastoupila až v březnu 1992. Vladimír Bystrov se stal šéfredaktorem nového deníku Noviny a vůbec mu nevadilo, že se u něj o práci hlásí matka dvou malých dětí. Přinesla jsem s sebou šanon plný článků, napsaných během mateřství a pan Bystrov tehdy pravil: „Mně bude jedno, jestli ty články vymyslíte při žehlení a nebo zašívání, hlavně, když je od vás budu mít.“ Osvícený pán. Bohužel ti, kteří byli za projektem nového deníku, to s Novinami nemysleli vůbec upřímně a posloužily jim jen k propraní peněz. Za půl roku jsme končili. Ještě mám od pana Bystrova schovaný dopis na rozloučenou…

Další nabídka zněla vzletně a lákavě: obnovují se Národní listy v duchu tradic Jana Nerudy, pravilo se v prohlášení Karla Svobody (známého skladatele a v té době i majitele Rádia Vox) a jistého ústeckého podnikatele. Bohužel druhý muž měl s novinami své úmysly, půjčil si na ně značné množství peněz a pak zmizel jak pára nad hrncem. Rok ale tento týdeník vydržel. Nejprve měl redakci v suterénních místnostech na Rašínově nábřeží v těsném sousedství se Stranou podnikatelů a živnostníků, kam občas zajížděl Karel Svoboda na jednání. Díky tomu jsem byla jedním ze svědků Svobodových prvních milostných doteků s mladou vnadnou Vendulkou, která tam tehdy pracovala jako sekretářka. Národní listy však měly pro nadšenou redaktorku ještě jeden zvláštní význam: tady mi vyšel kritický článek o jedné soukromé škole, který způsobil, že mě pak dotčená paní zřizovatelka dva roky vláčela po soudech a chtěla půlmilionové odškodné. Pochopila jsem, že novináři listu, který zanikl, nejsou nijak chránění, o pomoc jsem musela požádat advokáta a sama hájit svůj poctivý úmysl a pravdivost svých tvrzení. Od té doby si u investigativní žurnalistiky dávám pozor.

Po zániku druhého „nezávislého“ projektu jsem se rozhodla nastoupit do zaběhnuté redakce Večerníku Praha. Psal se rok 1994 a Večerník v rukou JUDr. Fidelise Schlée sklízel úspěchy a vydělával slušné peníze. Měl obrovský náklad a jeho články byly relativně svobodné. V páteční příloze se mohly publikovat dokonce i mírně intelektuálské statě o Sigmundu Freudovi, což už by už dneska rozhodně neprošlo. Fidelisovi šlo o zisk, ale jinak si jeho pisálci mohli „onanovat“ (jeho slovník byl ve skutečnosti mnohem hustší), jak chtěli. Výhodou redakce Na Florenci byla existence bufetu přímo na patře, který Fidelis zřídil proto, aby mu novináři neběhali do hospod v okolí a nesnižovali tak své pracovní nasazení. Jistý zavedený komentátor například potřeboval svou denní dávku dvaceti piv, aby dokázal vystřihnout parádní kousek do novin. Ačkoli Fidelis vždy tvrdil, že Večerky, svého psa a své ženy se nikdy nevzdá, okolnosti byly zřejmě silnější. Pes mu pošel, ženu opustil a noviny jednoho dne prodal Pasovským. Takže dnes je Večerník součástí vydavatelství Vltava Labe Press, přejmenoval se na Šíp, a já pro změnu pracuji v jiném velkém vydavatelství Sanoma Magazines, v jeho časopisu Vlasta. Jsem ráda, že v ženském časopise můžu zúročit své zážitky spojené s výchovou dětí, s výchovou manžela a vůbec nejradši navštěvuji staré herce a herečky, abych se od nich dozvěděla něco moudrého o životě. Protože moudrosti není nikdy dost a co jiného je posláním člověka, než aby se na své cestě něco dozvěděl, něco předal těm, které po cestě potká a něco si případně odnesl s sebou do dalších životů…

/Text pochází z roku 2006/

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.