Patřila ještě k těm hereckým bardům /ženský ekvivalent není/, kteří oslňovali na jevišti stejně jako ve filmu a v tv inscenacích. Tentokrát moje vzpomínka bude ale trochu jiná. Když jsem pracovala v redakci Vlasty, měli jsme ve vydavatelství jako přímého konkurenta týdeník Květy a v něm výbornou redaktorku Janu Bednářovou. Se svou hereckou jmenovkyní se dobře znala, často o ní psala, a tak nějak na Vlastu se už většinou nedostalo. Když jsem chtěla vědět co nejvíc o celé úžasné herecké dynastii, obracela jsem se na jejich dceru Báru Munzarovou, která s Vlastou vždy ochotně spolupracovala (a dokonce jsme jí jednou nabídli, aby si vyzkoušela na týden post šéfredaktorky). Pak mě jednou napadlo oslovit sestru Jany Hlaváčové paní Danu a ze setkání s ní a poté i s její dcerou, rovněž herečkou, Lucií Matouškovou jsem měla skutečně velkou radost. Objasnila mi i leccos, o čem bych se asi jinak nedozvěděla.
A tak vám k dnešní smutné zprávě přikládám úryvek z článku, na němž jsem tehdy s Danielou (Danou) "vyšívala":
U Hlaváčových byli všichni posedlí divadlem. Tatínek Jan byl vášnivý ochotník a dokonce kdysi dostal nabídku na angažmá v Národním divadle. Jenže: jeho maminka z něj chtěla mít právníka a „komedianství“ nepovolila. Jan se zamiloval do stejně „potrhlé“ Heleny, která brala hodiny u herce a režiséra Národního divadla Karla Želenského. Není divu, že svým dvěma dcerám v herecké kariéře nebránili, spíš naopak, ještě jim „podstrčili“ správné sudičky. Když se v roce 1938 narodila Jana, šla jí za kmotru Eva Salzerová, manželka známého režiséra Františka Salzera. O sedm let později se kmotrou malé Daniely stala jiná významná osobnost, Míla Mellanová, zakladatelka divadla pro mládež.
„U Jany se tak nějak předpokládalo, že z ní bude herečka. Byla „puďák“ odmalička. Já jsem ale byla těžký introvert a nejvíc mě bavila matematika. Přesto jsme si spolu zahrály ochotnicky v Domě kočky Modroočky. Mně bylo pět a hrála jsem prasátko, Janě bylo dvanáct a hrála šaška. Pak jsme se potkaly v Národním divadle, když tam Jana přešla z plzeňského divadla a dostala hlavní roli v dramatu Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Já byla studentka DAMU a dělala jsem tzv. křoví. A potřetí jsme se spolu ocitly na jevišti až v devadesátých letech, když pro nás Jana našla hru Opala a její poklad a jezdily jsme s ní po zájezdech. V té době už jsem měla problémy se zády a brzy jsem toho musela nechat,“ vyprávěla mi Daniela Hlaváčová před lety. Má stejný hlas jako její sestra a také stejné oči. Možná, že i leccos v jejich hereckém projevu bylo podobné, ale toho už se nedopátráme. Daniela byla od roku 1967 členkou Divadla E.F.Buriana, a když v roce 1991 skončilo, nové angažmá už nehledala.
Milá Báro, milá Terezko (vždy se musím smát, jak o vás bulvár stále píše jako o utajené dceři), milá paní Danielo a všichni další z rodiny, přijměte mou upřímnou soustrast.
Autorem snímku Jany Hlaváčové s manželem Luďkem Munzarem je můj bývalý kolega z Večerníku Praha, bohužel již zesnulý fotograf Petr Merta. Hereččin černobílý portrét pořídila Jana Pertáková v 80. letech.
