31.08.2009 15:19

Ota Kraus by oslavil stovku

Ota Kraus by oslavil stovku

Naďa Munzarová, manželka spisovatele Ivana Krause, mi poslala krásný text k nedožitým stým narozeninám jejího tchána (mj. otce herce Jana Krause). Zkrácený přikládám.

Na první cestu se vydal sedmého září devatenáct set devět. Sotva se naučil chodit, maminka, aby vůbec mohla pracovat (rodiče spravovali velkostatek na Táborsku), ho často připoutávala na bryčku na dvoře, aby ho měla na očích, protože jinak by neustále utíkal a ztrácel se jí v bludišti barokních stájí, v loukách u rybníka nebo v troskách blízkého hrádku. Na bryčce mu dělávaly společnost slepice, které mu pravděpodobně sdělovaly tajemství dávných dob, kdy ještě uměly létat – tajemství nezávislosti. Společnost to byla tak milá a tajemství tak závažná, že na oplátku za celý svůj život nevzal do úst drůbeží maso.Později ho rodiče na cesty pouštět museli: do školy, za daleká pole a pak i na cestu vlakem do Tábora.  Když sloužil na vojně, byl šťasten, když mu dávali za úkol jet k jiným útvarům s nějakým poselstvím. Mohl někam jet, nebo jít. Sloužil v Humpolci, Německém Brodě i v Praze. V Praze byl službou na Petříně, kde měl ve volných chvílích možnost chodit dolů do města a zpět. Tam chodíval do redakce “Příšerného večerníku”, do něhož přispívall veselými i kritickými postřehy z vojenského života. Když byl později zaměstnán na Václavském náměstí v obchodě s radiosoučástkami, bydlel v Libčicích, takže si mohl každý den zopakovat milovanou jízdu vlakem a tramvají. Protože byl v práci rázný a rychlý, mohl si v poledne dovolit zajít do některé z okolních kaváren, kde jedině vydržel posedět v klidu nad novinami, z nichž se dozvídal o hroucení se hodnot bytí. Jednou se mu nechtělo jít cestou do kavárny sám a pozval proto svou sekretářku, aby meditaci nad novinami při kávě, sdílela s ním. Zalíbilo se mu mlčení ve dvou a tak jí nabidl, že repertoár cest do kaváren rozšíří i o cesty do biografů a do divadel, až z toho nakonec byla cesta na obecní úřad. Tehdyi přišel poprvé o něco později, ale prý proto, že si nemohl vzpomenout – nemaje po ruce svou sekretářku – o který úřad jde. Sekretářka Božena však trpělivě čekala, takže nakonec oba své “ano” vyřkli přece jen včas těsně před zavírací hodinou. Netušila však, že pak po celý život často bude čekávat, až se on z nějakých cest navrátí. Nejdelší jeho cesta a nejhorší její čekání nastalo, když se vydal na cestu za pravdou. V roce devatenáct set čtyřicet začal pomáhat podzemním organizacím součástkami k tajným vysílačkám a zapletl se i do rozšiřování protiněmeckých letáků a musel – tentokrát nedobrovolně – podstoupit dlouhé cesty různými vlaky z jednoho koncentráku do druhého, až byl nakonec dovezen do Osvětimi, odkud – jak záhy zjistil – vedla jen jedna cesta pryč - cesta do nebe. Aby se jí vyhnul, vymyslel si s kamarádem trik, který jim umožnil procházet TOVÁRNOU NA SMRT – jak nazvali svou pozdější a dosud nejlepší reportáž z Birkenau – jako dva zámečníci, kteří nejen opravovali zámky, ale také roznášeli zprávy a materiály pro tamnější podzemní hnutí.Jednou je cesta “za prací” přivedla do vedlejšího vyhlazovacího tábora, kde čekali na svou cestu do nebe cikáni a kde mu jedna stará žena četla z ruky: “Ty to všechno přežiješ, vrátíš se domů, budeš mít pět dětí a dožiješ se spousty let”. Nikdy nevěřil na žádné báchorky, sny, dogmata a předzvěsti. Věřil jen tomu, co viděl, co uměl, a tomu, že dlouhé cesty vydrží jen ten, kdo má důvěru sám v sebe, ve vlastní sílu a kdo stojí nohama na zemi. Ale proroctví nezapomněl. Když se moc nacistů hroutila a nastal ústup před východní frontou, nastala také likvidace svědectví jejich spáchaných zvěrstev. Nejdříve vězně schopné práce posílali vlaky, později je hnali pešky v “pochodech smrti”. V tu dobu právě pracoval na uzávěrech vagonů. Dlouho se nerozhodoval a naskočil do jednoho z posledních vlaků, odvážející vězně na západ, v zoufalství, že by bezmocně přihlížel, jak vedou transport z Terezína, v němž byli i jeho rodiče, do poslední plynové komory. To byla jeho cesta z pekla. Pak už ho čekala jen cesta domů. Za mnoho měsíců měsíců americká armáda osvobodila i tábor Buchenwald, kde se nakonec ocitl a ta ho pak na jednom ze svých jeepů odvezla až do Libčic, kde se po pěti letech setkal s manželkou a šestiletým synem. Začal psát jeden burcující článek za druhým, vydal dvě obšírné knihy o fašismu, o lágrech, pořádal besedy a každý rok svého dlouhého života se také vracel tam, odkud byl původně “návrat nežádoucí”, do Osvětimi, aby i tam podával svědectví o tom, co viděl, prožil a přežil. Dožil se hodně let, vychoval se svou věrnou ženou, bez níž by žádná cesta nikam nevedla, pět dětí a ze svých cest se vždycky vrátil domů – tak jak mu to kdysi cikánka z ruky vyčetla.Nikdy však, když o té předpovědi hovořil, neudělal za vyprávěním tečku. Vždycky se zadíval na číslo, které mu v lágru vytetovali na ruku a o němž říkával, že je to číslo do nebe.

Ota Kraus se narodil 7.září. 1909, zemřel v roce 2001. Na archivním snímku se svou ženou.

 

 

 

 

 

 

 

Tisknout



PPC kampaně eBRÁNA s.r.o. Copywriting eBRÁNA s.r.o.