Herecké balady

Klará Jerneková

Klára Jerneková (14.1.1945 – 31.7.2003), dcera herečky Jiřiny Stránské (1912 – 1999) a režiséra Karla Jerneka (1910 – 1992). Vystudovala DAMU. Angažmá: Divadlo E.F. Buriana a Národní divadlo (1966 – 2000). Z jejích divadelních rolí: Rosa (Vytetovaná růže, T. Williams), Perdita (Zimní pohádka, W. Shakespeare), Hedvika (Divoká kachna, H.Ibsen), Hortensie (Zahrada na křídě, E. Bagnoldová), Antigona (Děvka z města Théby, M. Uhde), Zoe (Vůně květin, J. Saunders). Televizní inscenace: Věra Lukášová, Hoře z rozumu, Princezna Pampeliška. Syn Filip Čáp (nar. 9.2.1971) je rovněž herec.

Předčasně odkvetlá Pampeliška

Když se objevila jako studentka DAMU poprvé na jevišti Divadla E.F.Buriana, její talent oslnil. V roli Rosy v představení Vytetované růže přišla Klára Jerneková s jiskrou v oku, s úsměvem doširoka otevřeným a přinesla s sebou kus světla. Tak na ni alespoň vzpomíná Jan Bartoš, kolega, do nějž se Klára v divadle zamilovala a spolu pak prožili několik bouřlivých let.

Stanu se tanečnicí

Narodit se slavným rodičům, to není nikdy lehké. Jako byste si do života rovnou nesli zátěž jejich slávy, ale i jejich prohřešků. Pokud si zvolíte stejné povolání, čeká vás neustálé porovnávání, podezřívání z protekcí, úšklebky nad každým vaším škobrtnutím nebo naopak přehnané očekávání, že budete lepší než oni. Klára byla přesně ten případ. Sudičky jí do vínku daly talent rodičů, ale aby to nebylo ani trochu snadné, zároveň její duši zatěžkaly malou sebedůvěrou a silnou emocionalitou.

Její maminka Jiřina Stránská byla herečka. Je nespravedlivé, že mnoha lidem už její jméno nic neřekne. Ale takový už je někdy osud. V letech 1933 až 1941 byla členkou divadla D 34 a také velkou láskou jejího zakladatele E.F.Buriana. Právě on si ji jako režisér vybral pro hlavní roli ve svém filmu Věra Lukášová. Burian byl ovšem za války zatčen gestapem a odvezen do koncentračního tábora. V jeho návrat věřil jen málokdo, tím méně Jiřina, a tak navázala známost s režisérem Karlem Jernekem. Jenže E.F.Burian nejen, že přežil lágr, ale dokonce i britský nálet při transportu na palubě lodi v Baltickém moři. Jako jeden z mála se zachránil a vrátil se domů. Jiřina už byla v té době vdaná a měla malou Klárku.

Když ji Burian potkal, přešel prý na druhý chodník…

Jiřina Stránská se ještě do roku 1949 objevovala v inscenacích Městských divadel pražských a poté její kariéra z nejrůznějších důvodů skončila. Její nejlepší rolí byla Hedvika v Ibsenově Divoké kachně v režii Karla Jerneka. Jen těžko by v roce 1944 Jernek uvěřil, že o dvaadvacet let později bude ve stejné roli režijně vést svou dceru v Národním divadle. Klára Jerneková bude oslňující a otec, v té době už dávno citově zakotvený někde jinde, pocítí patřičnou otcovskou hrdost.

Klára se Jiřině Stránské narodila 14. ledna 1945. Přesně o měsíc později ji maminka vyvezla v kočárku do parku na Žofín, když v tom se rozezněly sirény, ohlašující nálet. Jiřina utíkala do krytu na Karlovo náměstí, ale kdosi jí poradil, že se může i s miminkem schovat v Národním divadle. Kryt na „Karláku“ ten den dostal přímý zásah. Divadlo, v němž měla Klára o pár let později získat angažmá, jim oběma zachránilo život.

„Už odmalička mi říkali cizí lidé, že budu dělat divadlo. Já jsem však chtěla tančit. Hlavně proto, že to nedělal ani tatínek, ani maminka. Lásku k divadlu jsem získala až v Hellichovce – v Nerudově gymnáziu, kde byl dramatický soubor…,“ prozradila na sebe Klárka v jednom ze svých prvních rozhovorů. Její dětství bylo téměř šťastné. Rodiče se sice rozvedli, ale maminka našla oporu v Jaromíru Kučerovi, právníkovi, člověku, který stál pevně nohama na zemi a dokázal vytvořit klidné zázemí. Bydleli v krásném bytě na pražském nábřeží, odkud je výhled přímo na Pražský hrad. Říká se, že z jejich oken snad byl fotografován výjev pro tehdejší stokorunu. Jiřina Stránská zapomněla na křivdy a našla naplnění jako profesorka herectví na lidové škole ve Voršilské ulici. Žáci ji milovali. Její zásluhou se zrodili herci jako je Jaromír Hanzlík, Táňa Medvecká či Jan Hartl. Karel Jernek mezitím dělal kariéru, režíroval činoherní a operní inscenace nejen v Národním divadle, ale také ve Státní opeře ve Vídni, v milánské La Scale či v Teatro Colón v Buenos Aires. Za Klárkou občas z těch dálek zavítal a přivezl dárečky. Ona o ty věci nestála, snad z určitého vzdoru, že takhle si lásku svého otce nepředstavovala. Jejich cesty se ale měly ještě setkat.

Ani jeden z rodičů se nepřičinil o to, že šla Klárka studovat herectví na DAMU. „Provedla by strašnou scénu, kdyby zjistila, že jí někdo zametá cestu. Ona byla v tomto směru v té době naprosto čistá a otevřená a ve své otevřenosti také snadno zranitelná,“ vystihuje Klářinu povahu Jan Bartoš.

Setkali se spolu v Divadle E.F.Buriana. Opět náhoda, že i do osudu Klárky se má vepsat Burianovo jméno – alespoň v názvu divadla. Režisér Karel Novák si ji tam pozval jako studentku pro roli Rosy do představení Tennsessee Williamse Vytetovaná růže. Její výkon se stal událostí sezony 1963-4. Zazářila po boku Slávky Budínové, která měla hlavní roli Serafíny. Klárka prohlásila Slávku svou divadelní maminkou: „Miluji své rodiče, ale nechci, aby mě v mé práci neustále vedli….S tatínkem se hádám a maminka, která vyučuje dramatické umění menší děti, mi vyčítá: Cizí si ode mě dají poradit a ty ne…Nechala jsem si radit od paní Myškové nebo Budínové. To je moje divadelní maminka…“

Jan Bartoš vzpomíná, že Klára působila jako šťastná a jiskřivá bytost, ale její vnitřek byl mnohem komplikovanější. „Měla v sobě jakési tajemství. Byla křehká a zároveň odvážná, vyzývavá i zdrženlivá… Náš vztah se vyvíjel velmi prudce. S Klárou jsem prožíval dobu jejího obrovského vzepětí. Problém byl v tom, že jsem v té době byl ženatý, což vedlo k všelijakým bouřím, a i když jsem se nakonec rozvedl, už se ty věci nedaly odestát. Klára byla velmi citlivá a jednoho dne mezi námi došlo k nějakému nedorozumění a náš vztah skončil. Já ji pak z pudu sebezáchovy přestal sledovat, nešlo to.“ Jan Bartoš zažil Kláru, když zazářila jako Hedvika v Divoké kachně i jako Antigona v Děvce z města Théby. „Byla to tehdy role za rolí, což ji vyčerpávalo. Ona se s postavou ztotožňovala, u ní to vždycky byl hluboký prožitek, za nějž platila svým vlastním vnitřním spalováním.“

Ptáče se spálenými křídly

Když Pavel Grym popisoval v Lidové demokracii v březnu 1966 výkon Kláry Jernekové v Ibsenově Divoké kachně, nazval článek Ptáče se spálenými křídly. Ztělesnila v ní mladou nadanou dívku, která se zastřelí v domnění, že tak naplní povinnost a krásu sebeobětování pro své rodiče. Ti, kdo znali Klářino téměř idylické rodinné zázemí, se po premiéře divili: kde se vzalo v té křehké dívce tolik rozporuplných pocitů? Jedna z přítelkyň Jiřiny Stránské například ve svém dopise po premiéře o Klárce píše: „Takový vrozený talent se objevuje na jevišti jednou za mnoho desetiletí. Sledovala jsem každé její gesto, výraz bledé tvářinky i její zhroucení. Je obdivuhodné, jak toto dítě, vychované v takovém vlídném domově, procítilo tragédii Hedviky… Byla tak dojemná a její otřesný čin ku konci mi vynutil slzy. Šla jsem z divadla rozechvěna, ač už nejsem nijak sentimentální po svých životních zkušenostech…“

Vůbec nejzajímavější je ovšem fakt, že Kláru režijně vedl její vlastní otec. Jak tehdy poznamenal publicista Petr Hořec, byl to v historii Národního divadla patrně první případ, kdy otec – režisér režíroval na scéně ND vlastní dceru. Jernek byl sice pro Kláru jen svátečním otcem, ale z povzdálí ji sledoval a určitě tehdy naplňovala jeho ješitnost. Maminka jí vylepila do alba otcův telegram, který jí poslal po premiéře Vytetované růže:

JE TO DOBRY ZACATEK – MEL JSEM Z TEBE RADOST – TATA.

Už v roce 1965 se Klára setkala se svým budoucím „princem“ Josefem Čápem, a sice na jevišti Národního divadla v Shakespearově Zimní pohádce. Hráli zamilovanou dvojici Perditu a Florizela. Těžko se asi dozvíme, kdy přesně mezi těmi dvěma krásnými mladými lidmi přeskočila osudová jiskra. Snímky z představení dokazují, že jim to spolu moc slušelo a není důvod nevěřit, že mezi nimi vzplanula opravdu velká láska. Povahově však k sobě zřejmě nešli. V únoru 1971 se Kláře narodil Filip. Podle Jana Bartoše si Klára vždycky přála syna Filipa. Snad proto, že byla velmi sečtělá a na hrdinu toho jména narazila v některém ze slavných dramat? O to víc překvapuje její nečekané rozhodnutí: po porodu svěřila syna své matce a odešla žít s Josefem Čápem, nerušená dětským křikem a mateřskými povinnostmi. Jenže po třech letech se Klára s Josefem rozešla. Podobně pak skončilo i její další manželství. Filipa do jeho šesti let vychovávala babička s dědečkem Kučerou. Když se Klára, rozčarovaná ze vztahů s muži, nastěhovala zpátky domů na nábřeží, nedařilo se jí už ani v divadle.

Někdy v té době dostala dopis od přítelkyně Vlasty Fabianové, která zřejmě tušila, jak moc Klára potřebuje podporu: „Klárko milá, osobo spletená z nervů… osobo komplikovaná, osobo citlivá, osobo křehoučká, ale se srdcem velikým, vtluč si jednou už do hlavy, že jsi výborná herečka, zajímavá, zvláštní, oduševnělá, že jsi osobnost! Že jsi! A kruci tomu věř! Máš-li ráda divadlo a ty ho miluješ, copak to není dar nad všechny dary? Máš-li ráda svoje nádherné dítě, copak to není dar nad všechny dary světa? A ty ho miluješ! To ti nestačí, ty nevděčnice? Všechno oproti tomu je pomíjivé, prchavé a proměnlivé.“

Oč méně příležitostí měla Klára v divadle, o to víc hrála doma. „Když se člověk, který byl zvyklý dennodenně dřít pod vedením těch nejlepších režisérů, najednou přestal objevovat na fermanu, tak to musí jeho psychiku ovlivnit. Máma začala obviňovat samu sebe, bohužel si nikdy moc nevěřila. Chyběl jí ventil jeviště a nám doma pak po večerech předváděla dramatické scény. Dvanáct let nevěděla, co vězí za tím, že není obsazovaná v divadle, televizi, dabingu. Až když jí dědeček Jernek v osmdesátých letech poradil, aby vstoupila do strany, dozvěděla se, že z ní už byla jednou vyhozená, ačkoli v ní ve skutečnosti nikdy nebyla! Prý někomu v roce 1971 ujelo pravítko, které mělo škrtnout někoho jiného!“

Klára bez divadla nedokázala žít. Chodila alespoň do divadelního klubu a tam u skleničky rozehrávala etudy kolegům. „Vymýšlela si situace, kterým začala sama věřit a svým hereckým talentem dokázala o jejich reálnosti přesvědčit i lidi okolo sebe. A tak se dozvídali o tom, jaké jsou se mnou problémy, jak jsem neudělal maturitu, jaký je táta zloduch, když odešel k paní Beňačkové apod. Nikdo se už nezajímal o to, jaká je pravda. A někteří o mě mají zkreslené mínění dodnes,“ vysvětluje Filip Čáp. Sám se například až od své babičky z tatínkovy strany dozvěděl, jaký byl jeho otec, který už bohužel také nežije. „Ve skutečnosti se s ním rozešla moje máma a teprve o několik let později se zamiloval do paní Beňačkové.“

Josef Čáp miloval operu odjakživa a Gabriela Beňačková ho jistě okouzlila nejen svým zjevem, ale i krásným stříbrným sopránem. V roce 2002, nedlouho po jeho smrti, mi paní Beňačková v rozhovoru pro Vlastu řekla: „Žili jsme spolu 24 let. Josef se mnou jezdil hodně po světě. Byl to veselý a milý člověk, ale ke konci života bojoval s těžkou nemocí.“ Josef Čáp se postupně vyvázal z povinností v Národním divadle. Namísto toho ve svých čtyřiceti letech vystudoval operní režii ve Vídni a několik oper v zahraničí i zrežíroval. Zřejmě ale byl také citlivý člověk a trápil ho jeho nevyřešený vztah s jediným synem. Navíc se od Kláry dozvídal po telefonu často protikladné zprávy. Filip lituje, že spolu víc nekomunikovali, že si spoustu věcí nikdy neřekli. Ke konci života se prý tatínek s maminkou opět navštěvovali, ale to už nebyli oni, jen jejich stíny…

Hraběnka z lokálu

Při listování albem výstřižků Kláry Jernekové mě zaujal téměř prorocký dopis dr. Erika Kolára, pedagoga, jenž chodil v šedesátých letech zřejmě pravidelně na Klářina představení. Po zhlédnutí hry Vůně květin, které režíroval Alfred Radok, jí napsal: „Děkuju, že jste zjitřila citlivost starého kantora. Ale hlavně vám přeju, Klárko, abyste všechna utrpení života prožila jen ve svých rolích (musela jste si jich procítit v Zoe dost) a aby kompenzací za tyto bolesti vám byl šťastný lidský život.“

Klára Jerneková v dramatu opět (jako v Divoké kachně) prožívala svou vlastní sebevraždu. „Choulí se polekaně jako zmačkaný uzlíček pocuchaných nervů, odhozený a zapomenutý,“ napsal o ní vë své recenzi v květnu 1968 Pavel Grym. Klára – Zoe zažívá odcizení s otcem; když se uchýlí ke strýčkovi, dočká se jen jeho neurvalých dotyků, pochopení nenachází u macechy, ani u kněze, a ženatého muže zahrne láskou, kterou on jí neumí zdaleka tak opětovat. S „lidskými lidmi“ se setká až po své smrti – u hrobníků. Jako by i tady běžela jakási podivná paralela s jejím soukromým životem.

Jan Bartoš se znovu potkal s Klárou až v osmdesátých letech. Jednou při dabingu, podruhé v Památníku národního písemnictví, kde uváděl podvečerní pořady o literatuře. „Jednou kohosi napadlo, abych jako hosta přizval Kláru. Pořad jsme spolu absolvovali a já jí potom nabídl, že ji svezu domů autem. Po cestě jsme mlčeli, až před jejím domem jsem jí řekl na rozloučenou: „Tak se měj hezky, a jestli se něco vyskytne, třeba se zase uvidíme.“ Ona mi na to odpověděla:“ No, to bych ti byla vděčná.“ Pochopil jsem, že na tom zřejmě není dobře, že nemá žádnou práci. To ji muselo strašně ničit.“

Po listopadu 1989, kdy se zdálo, že společenské poměry by konečně mohly být pro Kláru příležitostí, aby opět uplatnila svůj talent, se jí v restituci vrátil nějaký majetek. „Nebylo to pro ni vůbec šťastné. Místo, aby na sobě pracovala, začala se stýkat s lidmi, kteří ji podivným podnikáním připravovali o peníze, anebo s ní hýřili. Když zemřela babička a pak i můj tatínek, nastal u ní definitivní propad. Nedalo se jí pomoci, nestála o to. Už jsem dávno bydlel jinde a chodil jsem k ní jenom na návštěvy. A kolikrát jsem u ní doma potkával podivné existence. Až do bytu totiž vedl výtah, od nějž byl speciální klíč. Najednou z něj někdo vystoupil a nesl mámě oběd z nedaleké hospody. Uvědomil jsem si, že klíče od bytu měl tehdy asi kdekdo. Štamgasti jí říkali hraběnko a utráceli její peníze. Naposledy jsem ji viděl krátce před její smrtí. Měla za sebou autohavárii a operaci endoprotézy. Zavolala mi, že v bytě vidí babičku. Pochopil jsem, že jsou to halucinace. Užívala léky na štítnou žlázu a na spaní a kombinovala je s alkoholem. Chtěl jsem ji odvézt do nemocnice, ale odmítla,“ vzpomíná Filip Čáp.

Dodnes neví, jak přesně jeho matka zemřela. Když ji sousedé neviděli tři dny vycházet, zavolali policii a ta ji našla bez známek života s rozbitou hlavou na podlaze v pokoji. Tak skončila Princezna Pampeliška. Když tuhle veršovanou pohádku dramatik Jaroslav Kvapil psal, nemohl znát Kláru Jernekovou, která ji tak přesvědčivě zahrála. A už vůbec nemohl tušit, jak její nejvěrohodnější představitelka jednou nepohádkově dopadne.

Ale to ještě není úplný konec příběhu. Je tady ještě Filip Čáp. Čtyřiatřicetiletý herec a také autor básnické sbírky, kterou nedávno vydal. Filip si nese Kainovou znamení své matky, ale také umělecké geny po rodičích i prarodičích. Bulvární tisk se o něj sem tam otře s nějakou zaručenou zprávou. Málokdo se ale umí skutečně vžít do jeho pocitů, s nimiž se musel v posledních letech vyrovnávat.

Pomáhat si láskou

Klára Jerneková zemřela 31.7.2003. Filip byl právě na dovolené v Lisabonu, kde prý stejně neměl stání. Najednou mu tam padl zrak na telefonní přístroj a on vytušil, že se s maminkou něco stalo. Vydal se na cestu domů a na letišti ve Frankfurtu ho zastihla zpráva o její smrti. Od té doby jako by si s maminkou řešil účty.

Největší vliv na Filipa měla v dětství babička Jiřina Stránská. Přivedla ho k lásce k poezii a nakonec i k rozhodnutí přihlásit se na konzervatoř, což se tehdy pranic nelíbilo jeho rodičům. „Oni tak strašně nechtěli, abych byl hercem, že tatínek dokonce navrhoval, ať jdu na vojenskou školu. Dokonce mě snad záměrně nechali špatně vyslovovat hlásku er. Na přijímačky na konzervatoř jsem proto přišel s perfektně připravenými monology a básničkami, které se mnou babička dělala, ale také s papírem, že se naučím do čtrnácti dnů správné er. Něco takového asi přijímací komise ještě nezažila, a tak mě vzali.“

Filip byl jako dítě pokřtěný u sv. Víta díky rodinnému příteli Josefu Kemrovi. Kmotrem mu tehdy byl Bohoušek Záhorský. Ke známému faráři ve svatém Vítu se také šel Filip před časem radit, jak se má vyrovnat se smrtí maminky a s tím, jak nevypořádaný vztah spolu měli. „Neustále jsem zvažoval, jestli mám její urnu nechat uložit vedle babičky. Ale pak mě najednou napadlo, že ten její popel by měl dostat prostor. Věřím v tomhle na intuici. Nechal jsem za oba rodiče sloužit mši a pak jsem se faráři svěřil, že bych maminčin popel chtěl rozptýlit. Když jsem byl ubezpečený, že na tom není nic špatného, vybral jsem místo. Maminka vždycky milovala výhled na řeku, už jako dítě se sem chodila koupat. K Vltavě patřilo její dětství i její život. A tak jsem si půjčil lodičku a ten maminčin popel spolu s jejím oblíbeným prstýnkem vysypal přímo pod jezem do Vltavy.“

Filip Čáp nejprve nechtěl o tomhle intimním okamžiku vůbec mluvit. Ujistila jsem ho, že měl výsostné právo o rozptylu rozhodnout a že udělal to, k čemu nás svádějí pampelišky odjakživa. Foukneme do jejich chmýří a to se rozletí do volného prostoru.

V představení Josefa Topola Kočka na kolejích se Véna, kterého hraje Filip, ptá: „Smí se vůbec takhle si pomáhat láskou? A něco jiného není?“ Jsem si jistá, že sám už zná odpověď a že duše jeho matky už bude mít konečně pokoj…