Herecké romance

Svatopluk Beneš

S milovníkem ve sklepě

Svatopluk Beneš se narodil v roce 1918 v Roudnici nad Labem. Vystudoval konzervatoř a jako devatenáctiletý nastoupil do prvního angažmá ve Vinohradském divadle. Od roku 1950 do 1990 působil v Městských divadlech pražských, kde ztvárnil na 200 postav. Proslavil se mj. ve filmech Ohnivé léto, Pohádka máje, Noční motýl, Hostinec U kamenného stolu, Dobrý voják Švejk. Jeho partnerkami byly největší hvězdy první republiky Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová, Hana Vítová. V roce 1997 dostal Cenu Thálie za celoživotní dílo. Z druhého manželství má syna a dceru a čtyři vnučky.

Na jaře 2001 jsme plánovali v redakci Vlasty obálku májového zamilovaného čísla a kolegu Jiřího Karbana napadlo, že by bylo skvělé dát dohromady představitele dokonalých milovníků první republiky Svatopluka Beneše (v té době třiaosmdesátiletého) a Aňu Geislerovou (v té době pětadvacetiletou) jako idol současnosti. Ten nápad byl tak skvělý, že už ho nikdo nedokázal trumfnout. Když se nám podařilo Svatopluka Beneše k rozhovoru přesvědčit, zjistili jsme něco zcela nečekaného: že se s Aňou vlastně znají. Anina babička Růžena Lysenková-Geislerová, řečená Róži, s panem Benešem kdysi hrávala v divadle a malá Aňa si zase chodila hrát s jeho vnučkami.

To nejdramatičtější mě ovšem jako autorku rozhovoru se Svatoplukem Benešem teprve čekalo. Přijela jsem pro něj domů, abychom ho odvezli do fotoateliéru patřičně vymóděného do smokingu a motýla, ale našla jsem ho bezradného nad šatníkovou skříní. V té době už téměř neviděl, ale držel se velmi statečně a nedával to najevo. „Děvenko, nevím, kde mám smoking, asi ve sklepě,“ řekl mi po chvilce váhání. „Tak se tam půjdeme podívat,“ opáčila jsem. Pan Beneš si tedy vzal klíč od sklepa, já bezstarostně odložila svou tašku i mobil na stůl v pokoji a sjeli jsme výtahem do sklepa. Nepředstavujte si žádné vlhké špinavé prostory, sklep v tom vinohradském činžáku je čistý a zateplený, a tak mě ani nepřekvapilo, že v něm mají Benešovi skříně s oblečením. Smoking jsme našli a pan Beneš mi o něm hned začal vyprávět, že ho má od roku 1942, šitý u věhlasné firmy Kníže (snad proto vypadal jako nový) a že smokingu vždycky s kolegy říkali kouřák. Brával si ho na slavnostní příležitosti, třeba na oslavu po premiéře, kdy si v něm zapálil fajfku s kvalitním anglickým tabákem a vychutnal si přitom skleničku whisky. Po této malé historické vsuvce jsme zamkli sklepní šatnu a odebrali se zpátky k výtahu. Jenže, ouha, ač jsme mačkali opakovaně všechny jeho knoflíky, výtah se nerozjel. Úniková cesta po schodech byla také nepoužitelná, neboť klíč od patřičných dveří, oddělujících sklep od schodů, jsme s sebou neměli. V tu chvíli se mi paradoxně chtělo smát: uvědomila jsem si, že jsem uvízla ve sklepě s největším filmovým milovníkem v Čechách, a kdyby mu bylo o nějakých dvacet let míň, záviděly by mi tu situaci jistě mnohé jeho ctitelky! Teď však byl pan Beneš lehce nervózní, a já si představovala, že tu také můžeme trčet pěkně dlouho a pomoc nejsem bez mobilu schopná sehnat. Pak jsem znovu bezděčně zmáčkla neposlušný knoflík a výtah se jako zázrakem rozjel.

Ten den Svatopluk Beneš v ateliéru zářil, jako kdyby se právě účastnil natáčení nového filmu, v němž má mít hlavní roli. S Aňou Geislerovou oblečenou do dobových šatů jim to ohromně slušelo a pan Beneš se do objektivu chlapecky usmíval a šířil kolem sebe dobrou náladu. Nikdo by ani na vteřinu nepochyboval, že vidí jako za mlada a zrovna tak se i cítí. Pak jsme se vrátili do jeho bytu a herec, který v sobě ani v pokročilém věku nezapřel profesionalitu, mi nabídl koňak a začal vyprávět. Bez sebemenší známky únavy odpovídal na mé otázky. Rozhovor jsem mu po týdnu přijela přečíst a přiznám se, že se mi třásl hlas. Jak ráda bych mu ho deklamovala se stejnou procítěností jako to uměly jeho slavné herecké partnerky Adina Mandlová nebo Nataša Gollová!

O pár měsíců později se ještě objevil před kamerou při natáčení filmu Želary, ale pak se jeho zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Poslali jsme mu za redakci květiny do nemocničního pokoje, ale jeho paní nám vzkázala, že už bohužel nevnímá realitu. Možná si ve svém snění alespoň představil, že právě dostal kytici od neznámé fanynky, která ho stále vidí jako zamilovaného studenta práv Ríšu ve slavné Vávrově Pohádce máje z roku 1940. Tehdy mu bylo krásných dvaadvacet…

Pravý vztah začíná očima
Jako kluk jste se prý modlil v kostele, abyste se stal hercem. To se vám splnilo.

Co ostatní přání?

Jistým způsobem jsem byl dítě štěstěny. Kde jsem ale o to stál nejvíc, tam mi štěstí selhávalo, nebo to aspoň nebylo takové, jaké jsem si to představoval. Ať už šlo o role anebo o děvčata. Ale celkově vzato můj život prošel mnoha nebezpečími, která jsem přežil bez větších škrábanců.

Jací byli vaši sourozenci?

Byli jsme čtyři a maminka se o nás velmi starala. Obě moje sestry byly strašně hodné. Starší později učila na rodinné škole a pak se oddala domácnosti stejně jako maminka. Mladší se vyučila švadlenou a otevřela si salon. V šestatřiceti zemřela na mozkový nádor. Dodnes si vybavuji, jak jsem se s ní loučil. Držela mě za ruku a táhla mě k sobě, jako kdyby si mě chtěla vzít s sebou. Můj bratr byl neobyčejně hezkej mužskej, o deset centimetrů vyšší než já. Jednou jsem ho vzal do ateliérů na Barrandov na natáčení filmu Velbloud uchem jehly, kde jsme měli představovat zlatou mládež. Ateliéry byly nedávno otevřené, já byl ze všeho nadšenej, ale jeho otravovalo, že tak dlouho čekáme. Nic ho nebavilo a se mnou se nikdy nechlubil. Dneska jsem poslední naživu...

Tatínek byl živitel rodiny, maminka ale zřejmě byla ta, která vás víc ovlivnila?

Rodiče o nás oba hodně dbali. Doma se například nikdy nemluvilo sprostě. Když mi bylo patnáct, utekl jsem z gymnázia do Prahy, protože jsem byl pevně rozhodnutý věnovat se divadlu. Otec to nesměl vědět, maminka mě kryla. Když se to pak přece jen dozvěděl, odmítl mi platit podnájem, a tak jsem v pět hodin ráno nasedal v Roudnici do vlaku - jako dítě ajznboňáka jsem měl dráhu naštěstí zadarmo - a jel do Prahy, kde jsem si přivydělával statováním v divadle, přes den studoval konzervatoř a v O.15 jsem se posledním vlakem vracel domů. Takhle jsem to vydržel rok.

A pak?

Otec mi odpustil. V roce 1934 jsem se objevil v prvním filmu, jmenoval se Studentská máma, a když se promítal u nás v Roudnici, lidi tátovi chodili gratulovat a on mi pak dokonce přiznal, že si kdysi taky jednou ochotnicky zahrál - sládka. Bál se, že se jako herec neuživím, což se naštěstí nevyplnilo a později jsem rodiče dokonce mohl finančně podporovat.

Jste typ anglického lorda a v dobré společnosti jste se zřejmě vždy pohyboval s neobyčejnou lehkostí. Kde se to ale u vás vzalo?

Do společnosti mě zvali už v patnácti. Společenské způsoby jsem se snažil okoukat a kopírovat. Nejdřív jsem se za to trochu styděl, ale pak už jsem to měl rád. Cestu na konzervatoř mi usnadnilo seznámení s nejbohatší židovskou rodinou v Roudnici, kterým patřila firma Bächer. Manželka majitele hrála ochotnicky divadlo a aby vynikla nad ostatní, nechávala se učit od paní Suchánkové, herečky z Národního. A její syn patřil do naší party, říkali jsme si Mladá scéna a napodobovali jsme Voskovce a Wericha. Té paní Suchánkové jsem se líbil a i když se za mě v Praze nijak nepřimlouvala, bylo zřejmě dobré, že jsem na sebe upozornil.

Za vším hledej ženu...Kterou ale zmínit ve vašem případě kromě Adiny Mandlové, o jejímž vztahu k vám už se toho napsalo opravdu hodně?

Ještě v Roudnici v prvním ročníku gymnázia jsem se stačil zamilovat do dívky, jejíž jméno si už nepamatuju. Byla z Mladé Boleslavi a v Roudnici měla tetu. Nejvíc času jsme spolu trávili v loděnici. Na divadelních prknech pak pro mě bylo silné setkání s Marií Glázrovou, s níž jsem hrál ve Šrámkově Létě. To, že jsem se do ní zamiloval, jsem před ní tajil, byla strašně zdrženlivá, ale jak říkal profesor Deyl: Měla voko jako kůň. On totiž miloval koně a dostihy, takže to od něj byla skutečná poklona. S další láskou, Věruškou, už jsem vplul do bohaté společnosti. Byla napůl židovka, velmi krásná, a jejím rodičům patřila celá Pankrác. Šofér nás vozil na ranč, kde měli koně, doma na nás čekala káva a zákusky...

Přesto zlomový okamžik přišel až v náruči skutečné divy - Lídy Baarové ve vaší první milovnické roli v Ohnivém létě. Jaký to byl pocit?

Byl jsem z toho vyděšenej. Mně bylo jednadvacet a ona už byla slavná herečka, navíc krásná, učiněný div přírody. Měl jsem k ní přistoupit a políbit ji do dekoltáže. Tak jsem se rozčílil, že jsem jí přistál zubama na krku a ona se dala do smíchu. Pak mi řekla: 'Neblázni, tykej mě hned a ničeho se neboj, vždyť jsme jen herci.' A tak to ze mě všechno spadlo. Zajímavé ale je, že dřív než Lídu jsem poznal její mladší sestru Zorku Janů, která se mnou chodila na konzervatoř. Byla jí velmi podobná, ale Lída byla krásnější. Se Zorkou jsem pak často hrál ve Vinohradském divadle, ale příliš prožívala své role, až hystericky. A skutečný herec musí nad rolí udržet vládu a ne se jí nechat úplně usmýkat.

Nezapomeňte ale, že všechny ty známosti jsem měl jako svobodnej. Pak už mě chození s hvězdama omrzelo, zvlášť, když jsem viděl, že některá herecká manželství nebyla zrovna šťastná.

Přesto jste byl krátce ženatý s baletkou.

Evelyna měla ohromnej šarm, byla veselá a zajímavá, ale zřejmě si manželství se mnou představovala jinak. Nerozuměli jsme si, ale protože jsme se vzali za protektorátu, domluvili jsme se, že se rozvedeme, až skončí válka.

A po válce jste konečně našel ženu svého života?

S kamarádem Mírou Homolou jsme šli na ples Červeného kříže a tam jsem začal koukat po Božence. Abych si byl jistý, optal jsem se jednoho známého znalce žen, kdo to je a on mi povídá: 'Ta mně dala před tejdnem kopačky.' A hned jsem věděl, že je to ta pravá.

Jak je možné, že s vámi Boženka vydržela víc než půl století?

Už jsem se nasytil a pak - byla to šťastná náhoda, že právě ona byla tak tolerantní, nesledovala mě, nehledala, nikdy mi netelefonovala, když jsem řekl, že jdu po představení do klubu. A to mě zavazovalo. Přesto musím uznat, že to od mé ženy bylo hrdinství, že si mě vzala.

Jaké se podle vás dělají dnes ve vztazích největší chyby?

Láska dneska většinou ani neexistuje, jde jen o sex. Kdykoli vidím tohle slovo napsané, jsem smutnej. Dřív se říkalo erotika, to slovo je měkčí. Jakoby lidi zapomněli, že pravý vztah začíná očima. Můžete mlčet, ale najednou se ty oči setkají a je v nich řečeno vše.

Čím vás ženy nejvíc přitahovaly?

Žena mě okouzlila, když byla zdrženlivá. Nejvíc mě lákalo, když o mě nestála. Vždycky jsem zahořel, ne vždy se to vydařilo. O jednu blondýnku jsem usiloval čtyři roky, ale vzniklo z toho jen přátelství.

Vy jste měl ale i skutečnou přítelkyni - Natašu Gollovou.

To bylo celoživotní přátelství. My jsme si telefonovali třeba i v noci po představení a jednou mi takhle zachránila život. Vzbudila mě telefonem a v bytě unikal plyn. Byla to velmi roztomilá intelektuálka a já jsem vždycky chtěl chytré ženské.

Proslavily vás prvorepublikové filmy, v nichž jste exceloval v roli romantického milovníka. V padesátých letech jste se přehrál do charakterních postav, z nichž vynikal nadporučík Lukáš ve Švejkovi.

Čím to, že jste komunistům nevadil?

Pár let jsem byl při obsazování rolí utiskovaný a zmizel jsem z plátna, ale velké štěstí jsem měl, že jsme s celou partou přešli z Vinohradského do Komorního divadla a tam jsem prožil krásných dvacet let. Pořád nad námi visel Damoklův meč zákazu, protože jsme hráli jen minimum komunistického repertoáru, ale Shakespeare, Moliére, Shaw nebo Wilde se špatně zakazovali. Přesto na každém představení seděl fízl a v ruce držel text, který bedlivě sledoval. Po odvolání ředitele Oty Ornesta bylo pak Komorní divadlo přece jen zlikvidováno.

Kdybyste se dnes rozhodoval, chtěl byste znovu být hercem?

U většiny mladých kolegů postrádám ten vztah k divadlu a k filmu, který jsme měli my. Herectví jsem dělal rád a bez něj jsem nedokázal žít. Do dnešního světa už ale nepatřím.