Herecké romance

O knize

Herecké romance vyšly poprvé v roce 2004 a brzy byly rozprodané. Následovalo druhé vydání v roce 2006 a nyní, v roce 2011, se  dočkaly již třetího, aktualizovaného vydání. Najdete v nich autentické rozhovory a příběhy legendárních osobností, zpracované s jejich blízkými příbuznými a přáteli.

Vzpomínám na setkání se Slávkou Budínovou, Milošem Kopeckým, Svatoplukem Benešem, Antonií Hegerlíkovou, Mílou Myslíkovou či Květou Fialovou...

Miloš Kopecký

Herec musí mít fluidum

(Poslední rozhovor s Milošem Kopeckým)

Miloš Kopecký (22.8.1922 – 16.2.1996) se narodil v Praze. Jeho otec byl kožešník, maminka kloboučnice. V srpnu 1944 byl jako židovský míšenec povolán do pracovního tábora na Benešovsku. Jeho matka zahynula v koncentračním táboře. Nedokončil studium gymnázia, ani se nevyučil kožešníkem, jak si přál otec. Po válce začínal v Divadle Větrník a postupně vystřídal několik scén až v roce 1965 zakotvil natrvalo v Divadle na Vinohradech (hrál mj. v představeních Jindřich IV., Lakomec, Miláček Ornifle, Pygmalion, Richard III., Přišel na večeři, Mistr a Markétka). Z filmů, kde exceloval, si připomeňme alespoň Limonádového Joe, Slasti otce vlasti, Noc na Karlštejně, Baron prášil, Svatby pana Voka, Adéla ještě nevečeřela. Nejslavnější z jeho televizních rolí je dr. Štrosmajer ze seriálu Nemocnice na kraji města. Jeho první manželkou byla Stella Zázvorková (dcera Kateřina v 15 letech tragicky zemřela), trvalé bylo až jeho čtvrté manželství s baletkou Janou Křečkovou (dcera Barbora).

Na jaře roku 1995, tedy asi tři čtvrtě roku před jeho smrtí, jsem zazvonila u bytu Miloše Kopeckého. Byla jsem ohlášená, ale přesto se ve mně všechno klepalo. Věděla jsem, že je pan Kopecký nemocný a že se u něj střídají stavy depresí, kdy v podstatě nevylézá z postele, se stavy euforie, kdy vychází oblečený jako štramák do nočních podniků „za holkama“. V jaké náladě ho asi zastihnu?

Seděl ve své krásné a čisťoučké kuchyni (jeho žena Jana je skvělá hospodyně) v proužkované košili u plného popelníku a po chvíli jeho pohaslý pohled dostal jiskru a odpovědi ze sebe začal chrlit jako gejzír.

Jak se cítíte, pane Kopecký?

Děkuji za optání. Ráno tak na 120 let, k poledni to klesne na šedesátku a po dvaadvacáté večer na barové stoličce jsem úplný zajíc!

Které své životní období považujete za nejšťastnější?

Dětství a pak hned zralý věk. I když je pravda, že na zenitu svých sil je muž kolem čtyřicítky. Dnes však mám jiné přednosti a s gustem bych si zahrál některé role znovu a myslím, že dokonce i lépe. Nejdůležitější rozhodně není to, kolik vám je let.

Znáte nějaký recept na zachování svěžesti do pozdního věku?

Recept na to neexistuje. Kdo tvrdí, že ho zná, je podvodník nebo hlupák. Celé tajemství tkví v tom neustále se obnovovat. Udržuje mě primitivní živočišný pud: láska k životu, k bytí, radost z pouhé existence. To je nakonec i známka jistého psychického zdraví.

Co v současné době děláte?

Je smutné, že nejsem milionář a že se musím živit. Píšu knížku, ještě nevím, jak ji nazvu, ale shrnu do ní všechno, co jsem kdy napsal.

(Byla to pravda. Knížku dopsat už nestihl, ale všechny jeho povídky a poznámky posléze uspořádal a vydal ve dvou svazcích publicista Pavel Kovář.)

Takže to nebudou takové ty typické herecké paměti?

Ne, budou tam i povídky. Já jsem začal psát už v pubertě. Kdybych se ještě jednou narodil, přál bych si mít větší literární talent, než mám, a asi bych byl spisovatelem. Nebo dirigentem. Jako kluk jsem se domníval, že ta dirigentská taktovka je také nástroj, tak mě fascinovala. Chodil jsem s maminkou hodně do divadla – na opery – a tam jsem měl možnost sledovat nejrůznější dirigenty.

Maminka vás zřejmě hodně ovlivnila.

Strašně moc. Naučila mě vážit si knížek, protože hodně četla, milovat divadlo, protože sama ráda chodila do divadla. Přitom mi ale nic nenařizovala, nechávala mi naprostou svobodu. Kdežto táta chtěl, abych byl bohatým kožešníkem, z čehož se mi líbila jenom ta první půlka – být bohatý.

Od kožešnického řemesla jste stejně utekl k divadlu.

Nejdřív jsme za války s několika lidmi stejného zájmu založili kolektiv Tvar. Tenkrát mělo slovo kolektiv ještě kladný opar, páchnout začalo až za stalinismu. Poněvadž jsme neměli divadelní koncesi, hráli jsme na koncesi literárních večerů, ale snažili jsme se to ošvindlovat, jak se dalo. První naší premiérou byl Dykův Krysař.

Dalo se za války hrát bez problémů s cenzurou?

Atmosféra byla sice dusná, ale pokud se nedělalo a neříkalo nic proti říši, tak to šlo. V tom je doba někdy paradoxní – tenkrát se určité věci nesměly, později se zase některé věci musely. Konec války jsem strávil v lágru, v pracovním táboře Sonderlager bei Bystriz.

Po válce jste nastoupil do divadla Větrník a po něm do několika dalších, až jste v roce 1965 zakotvil v Divadle na Vinohradech. Co vás vedlo k těm častým změnám?

Vy chcete říct, že jsem byl fluktuant. Ale spíš to byla touha po změně, což mělo i své výhody. Když končila sezóna, tak už mě do ničeho neobsazovali a na dalším působišti jsem ještě nemohl hrát, protože jsem neměl nic nastudováno. Takže jsem si tím vlastně prodloužil dovolenou. Musel jsem si také hojit nervy, uvolnit se z toho vypětí. Byl jsem bohužel vždycky trémista a každé vystoupení mě stálo nervy. Herec má mít dobré nervy – to je ta největší podpora jeho talentu.

Jakým způsobem jste nejraději odpočíval?

Hodně jsem vždycky četl nebo si hrál se psem. Já jsem nikdy nebyl bez psa, potřebuji mít kontakt se zvířetem. Přitom z něj mám jenom to příjemné, protože venčit ho chodí má žena. Ale jinak jsem nikdy moc neodpočíval, protože jsem si neustále připravoval nová a nová dobrodružství – v každém slova smyslu -, takže jsem z toho napětí vlastně nevycházel.

Prožil jste hodně lásek. Přesto, myslíte, že tenhle cit může někdy vydržet celý život?

Může, ale nabývá různých podob a forem. První fáze lásky je velmi erotická, to pak pomaloučku ustupuje, až jde erotika úplně k čertu – a kam by také měla jinam jít – a pozvolna se mění v přátelství. To je ideální proměna, která se však bohužel vždycky nepodaří.

Vydržela vám někdy láska hodně dlouho?

Několikrát. Viz ta poslední. I když neuzavírám dveře novým možnostem. Vám je to k smíchu při mém věku, ale nechť. Jedna z těch lásek je tady právě moje žena. Představte si, jak má dobré nervy, že se se mnou nerozvedla, a jak se mi podařilo ji učinit tolerantní, svobodomyslnou, nežárlivou. Žárlivost je nejodpornější zelený had, nesnesitelná pitomost.

Jak se podle vás pozná dobrý herec?

Na jevišti mohou být v tutéž chvíli dva lidé, každý v jiném portále. Jeden dělá psí kusy, druhý nedělá nic a lidi na něj pořád koukají. Má osobní přitažlivost, fluidum. Já si dokonce myslím, že ani neexistuje žádné herectví, existují pouze osobnosti.

Vám nikdy nechybělo, že nemáte žádnou hereckou školu?

Herectví je dar přírody. Samozřejmě vzdělání uškodit nemůže, ale na druhé straně konzervatoř a DAMU mnoho talentů, pokud nebyly dostatečně silné, umrtvily. Herectví se liší od jiných uměleckých profesí. Například muzikant musí ovládat harmonii, kontrapunkt, řemeslo musí znát dokonale. Herec si musí vytvořit svou vlastní školu, být si zároveň učitelem i žákem, najít si svou metodu a způsob práce. Ovšem nejde to hned. Základem je talent a psychologie – herec by měl rozumět tomu, čemu se podivně říká lidská duše.

Měl jste nějaké vzory, když jste hledal to své herectví?

Byly to světové hvězdy, protože jsem chodil hodně do biografu. Miloval jsem různé herecké velikány, ať už to byl Charles Laughton, Gary Cooper, z našich Voskovec a Werich. Byl jsem pravidelným návštěvníkem Osvobozeného divadla. Od Balady z hadrů jsme viděl všechno, a ne jednou. Baladu snad dokonce osmkrát. Z návštěvníka a fandy – to bylo jediné fanouškovství, které jsme kdy měl – se najednou stal kolega. Hrál jsem s Werichem, ale také jsem hrál za něj, což považuji za větší úspěch. Bylo to ve hře Nazima Hikmeta Byl Filip Filípek, nebo nebyl? Werich se potřeboval setkat s Voskovcem ve Vídni, a tak se mě zeptal, jestli bych to za něj nevzal. Já ve svém slabošství souhlasil, netuše, jaký bič si na sebe pletu. Pochopitelně lidi přišli do divadla na Wericha. V té hře měl udělaný nástup z tzv. ponorky. Vždycky nastupoval po schůdkách, zády k obecenstvu, vyšel na proscénium, obrátil se a následoval obrovský aplaus. Když jsme totéž učinil já a obrátil se, udělalo obecenstvo jéééé… Zklamání. A pak hrajte. Bylo to děsivé, ale nakonec si lidé na mě zvykli a návštěvnost kupodivu neklesla.

Byl jste vždycky spokojený s tím, jak jste svou roli zahrál?

S některými rolemi jsem se těžce rval. Například ve Snu noci svatojanské jsem hrál Puka. To byl pokaždé urputný zápas, a kdyby se to nepřestalo hrát, tak by nikdy neskončil. Naopak hrozně rád bych si zahrál znovu Richarda III. a Whitesida v Přišel na večeři. Ale spokojenost se sebou, ta je záhubná. Bývá předzvěstí konce. Jakmile by tvůrce měl pocit, že je všechno dokončeno, tak to jde celé do háje. V mnoha rolích jsem měl pocit, že jsem jim nedal, co jsem měl.

Jak jste se na role připravoval? Předpokládám, že s vámi doma v tu dobu nebylo k vydržení.

Moc jsem se nepřipravoval. Od toho jsou zkoušky. Na zkouškách roli vstřebávám, formuji, přicházím jí na kloub. Samozřejmě role se nemůžete zbavit, ani když přijdete domů. Máte ji v sobě. Ale text jsem se doma učit nemusel, naštěstí jsem měl vždycky výbornou paměť.

Říkalo se, že máte dost nepřátel. Co si vůbec myslíte o přátelství?

Opravdové přátelství na život a na smrt je víc než milostný vztah. Měl jsem dva takové kamarády: režiséra Petra Schulhoffa a Františka Červinku, který se pak stal profesorem na Univerzitě Karlově. Chodili jsme spolu do školy, a dokonce jsme všichni bydleli ve stejné ulici – ve Smečkách. V dětství a v mládí se vůbec snadněji navazuje přátelství. V mládí člověk city nešetří, plýtvá jimi, marnotratně je rozhazuje a později se to prosije a zbude jen pravé zlato…Přesto má kamaráda i z doby pozdější. Jednou na zájezdu jsem se seznámil s jakýmsi Jaroslavem Pastrňakem. Byl to Ostravák a pak odjel do Ameriky, kde udělal velkou kariéru jako fotograf. To je velké přátelství, které vydrželo všechno.

Máte nějaké nesplněné přání?

I když nerad cestuji, chtěl bych se ještě někdy podívat do Ameriky. Je to zajímavá země, která hraje obrovskou roli. Jinak čekám, kdy zavolá Brigitte Bardotová. To bych si udělal čas. Ale ne na Sofii Lorenovou. Nevím proč, je to prostě věc gusta. A pěkných žen je na světě pořád tolik, že je to až provokace.

P.S.: O pár dnů později jsem nesla Miloši Kopeckému rozhovor k autorizaci. Paní Jana mi ve dveřích šeptala, že neví, neví, jestli si to teď bude chtít číst, neboť mu opravdu není dobře. Pan Kopecký však o pár minut později vyšel ze svého pokoje, rozhovor přečetl a řekl mi krásnou větu: „Vy jste mi udělala takovou radost.“ Když jsem se zpytavě podívala, dodal na vysvětlenou: „Voni mi novináři dávají v poslední době do pusy samé hovorové výrazy a to já v písemné podobě nesnáším. A vy jste to převedla do jazyka spisovného.“ Kolikrát si na jeho slova vzpomenu, když se někteří jedinci šťourají ve slovíčkách při autorizaci a mají k tomu jediný důvod: že sami neumí nic moudrého říct a na papíru se jim potom to jejich NIC nelíbí!

Svatopluk Beneš

S milovníkem ve sklepě

Svatopluk Beneš se narodil v roce 1918 v Roudnici nad Labem. Vystudoval konzervatoř a jako devatenáctiletý nastoupil do prvního angažmá ve Vinohradském divadle. Od roku 1950 do 1990 působil v Městských divadlech pražských, kde ztvárnil na 200 postav. Proslavil se mj. ve filmech Ohnivé léto, Pohádka máje, Noční motýl, Hostinec U kamenného stolu, Dobrý voják Švejk. Jeho partnerkami byly největší hvězdy první republiky Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová, Hana Vítová. V roce 1997 dostal Cenu Thálie za celoživotní dílo. Z druhého manželství má syna a dceru a čtyři vnučky.

Na jaře 2001 jsme plánovali v redakci Vlasty obálku májového zamilovaného čísla a kolegu Jiřího Karbana napadlo, že by bylo skvělé dát dohromady představitele dokonalých milovníků první republiky Svatopluka Beneše (v té době třiaosmdesátiletého) a Aňu Geislerovou (v té době pětadvacetiletou) jako idol současnosti. Ten nápad byl tak skvělý, že už ho nikdo nedokázal trumfnout. Když se nám podařilo Svatopluka Beneše k rozhovoru přesvědčit, zjistili jsme něco zcela nečekaného: že se s Aňou vlastně znají. Anina babička Růžena Lysenková-Geislerová, řečená Róži, s panem Benešem kdysi hrávala v divadle a malá Aňa si zase chodila hrát s jeho vnučkami.

To nejdramatičtější mě ovšem jako autorku rozhovoru se Svatoplukem Benešem teprve čekalo. Přijela jsem pro něj domů, abychom ho odvezli do fotoateliéru patřičně vymóděného do smokingu a motýla, ale našla jsem ho bezradného nad šatníkovou skříní. V té době už téměř neviděl, ale držel se velmi statečně a nedával to najevo. „Děvenko, nevím, kde mám smoking, asi ve sklepě,“ řekl mi po chvilce váhání. „Tak se tam půjdeme podívat,“ opáčila jsem. Pan Beneš si tedy vzal klíč od sklepa, já bezstarostně odložila svou tašku i mobil na stůl v pokoji a sjeli jsme výtahem do sklepa. Nepředstavujte si žádné vlhké špinavé prostory, sklep v tom vinohradském činžáku je čistý a zateplený, a tak mě ani nepřekvapilo, že v něm mají Benešovi skříně s oblečením. Smoking jsme našli a pan Beneš mi o něm hned začal vyprávět, že ho má od roku 1942, šitý u věhlasné firmy Kníže (snad proto vypadal jako nový) a že smokingu vždycky s kolegy říkali kouřák. Brával si ho na slavnostní příležitosti, třeba na oslavu po premiéře, kdy si v něm zapálil fajfku s kvalitním anglickým tabákem a vychutnal si přitom skleničku whisky. Po této malé historické vsuvce jsme zamkli sklepní šatnu a odebrali se zpátky k výtahu. Jenže, ouha, ač jsme mačkali opakovaně všechny jeho knoflíky, výtah se nerozjel. Úniková cesta po schodech byla také nepoužitelná, neboť klíč od patřičných dveří, oddělujících sklep od schodů, jsme s sebou neměli. V tu chvíli se mi paradoxně chtělo smát: uvědomila jsem si, že jsem uvízla ve sklepě s největším filmovým milovníkem v Čechách, a kdyby mu bylo o nějakých dvacet let míň, záviděly by mi tu situaci jistě mnohé jeho ctitelky! Teď však byl pan Beneš lehce nervózní, a já si představovala, že tu také můžeme trčet pěkně dlouho a pomoc nejsem bez mobilu schopná sehnat. Pak jsem znovu bezděčně zmáčkla neposlušný knoflík a výtah se jako zázrakem rozjel.

Ten den Svatopluk Beneš v ateliéru zářil, jako kdyby se právě účastnil natáčení nového filmu, v němž má mít hlavní roli. S Aňou Geislerovou oblečenou do dobových šatů jim to ohromně slušelo a pan Beneš se do objektivu chlapecky usmíval a šířil kolem sebe dobrou náladu. Nikdo by ani na vteřinu nepochyboval, že vidí jako za mlada a zrovna tak se i cítí. Pak jsme se vrátili do jeho bytu a herec, který v sobě ani v pokročilém věku nezapřel profesionalitu, mi nabídl koňak a začal vyprávět. Bez sebemenší známky únavy odpovídal na mé otázky. Rozhovor jsem mu po týdnu přijela přečíst a přiznám se, že se mi třásl hlas. Jak ráda bych mu ho deklamovala se stejnou procítěností jako to uměly jeho slavné herecké partnerky Adina Mandlová nebo Nataša Gollová!

O pár měsíců později se ještě objevil před kamerou při natáčení filmu Želary, ale pak se jeho zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Poslali jsme mu za redakci květiny do nemocničního pokoje, ale jeho paní nám vzkázala, že už bohužel nevnímá realitu. Možná si ve svém snění alespoň představil, že právě dostal kytici od neznámé fanynky, která ho stále vidí jako zamilovaného studenta práv Ríšu ve slavné Vávrově Pohádce máje z roku 1940. Tehdy mu bylo krásných dvaadvacet…

Pravý vztah začíná očima
Jako kluk jste se prý modlil v kostele, abyste se stal hercem. To se vám splnilo.

Co ostatní přání?

Jistým způsobem jsem byl dítě štěstěny. Kde jsem ale o to stál nejvíc, tam mi štěstí selhávalo, nebo to aspoň nebylo takové, jaké jsem si to představoval. Ať už šlo o role anebo o děvčata. Ale celkově vzato můj život prošel mnoha nebezpečími, která jsem přežil bez větších škrábanců.

Jací byli vaši sourozenci?


Byli jsme čtyři a maminka se o nás velmi starala. Obě moje sestry byly strašně hodné. Starší později učila na rodinné škole a pak se oddala domácnosti stejně jako maminka. Mladší se vyučila švadlenou a otevřela si salon. V šestatřiceti zemřela na mozkový nádor. Dodnes si vybavuji, jak jsem se s ní loučil. Držela mě za ruku a táhla mě k sobě, jako kdyby si mě chtěla vzít s sebou. Můj bratr byl neobyčejně hezkej mužskej, o deset centimetrů vyšší než já. Jednou jsem ho vzal do ateliérů na Barrandov na natáčení filmu Velbloud uchem jehly, kde jsme měli představovat zlatou mládež. Ateliéry byly nedávno otevřené, já byl ze všeho nadšenej, ale jeho otravovalo, že tak dlouho čekáme. Nic ho nebavilo a se mnou se nikdy nechlubil. Dneska jsem poslední naživu...

Tatínek byl živitel rodiny, maminka ale zřejmě byla ta, která vás víc ovlivnila?

Rodiče o nás oba hodně dbali. Doma se například nikdy nemluvilo sprostě. Když mi bylo patnáct, utekl jsem z gymnázia do Prahy, protože jsem byl pevně rozhodnutý věnovat se divadlu. Otec to nesměl vědět, maminka mě kryla. Když se to pak přece jen dozvěděl, odmítl mi platit podnájem, a tak jsem v pět hodin ráno nasedal v Roudnici do vlaku - jako dítě ajznboňáka jsem měl dráhu naštěstí zadarmo - a jel do Prahy, kde jsem si přivydělával statováním v divadle, přes den studoval konzervatoř a v O.15 jsem se posledním vlakem vracel domů. Takhle jsem to vydržel rok.

A pak?

Otec mi odpustil. V roce 1934 jsem se objevil v prvním filmu, jmenoval se Studentská máma, a když se promítal u nás v Roudnici, lidi tátovi chodili gratulovat a on mi pak dokonce přiznal, že si kdysi taky jednou ochotnicky zahrál - sládka. Bál se, že se jako herec neuživím, což se naštěstí nevyplnilo a později jsem rodiče dokonce mohl finančně podporovat.

Jste typ anglického lorda a v dobré společnosti jste se zřejmě vždy pohyboval s neobyčejnou lehkostí. Kde se to ale u vás vzalo?

Do společnosti mě zvali už v patnácti. Společenské způsoby jsem se snažil okoukat a kopírovat. Nejdřív jsem se za to trochu styděl, ale pak už jsem to měl rád. Cestu na konzervatoř mi usnadnilo seznámení s nejbohatší židovskou rodinou v Roudnici, kterým patřila firma Bächer. Manželka majitele hrála ochotnicky divadlo a aby vynikla nad ostatní, nechávala se učit od paní Suchánkové, herečky z Národního. A její syn patřil do naší party, říkali jsme si Mladá scéna a napodobovali jsme Voskovce a Wericha. Té paní Suchánkové jsem se líbil a i když se za mě v Praze nijak nepřimlouvala, bylo zřejmě dobré, že jsem na sebe upozornil.

Za vším hledej ženu...Kterou ale zmínit ve vašem případě kromě Adiny Mandlové, o jejímž vztahu k vám už se toho napsalo opravdu hodně?

Ještě v Roudnici v prvním ročníku gymnázia jsem se stačil zamilovat do dívky, jejíž jméno si už nepamatuju. Byla z Mladé Boleslavi a v Roudnici měla tetu. Nejvíc času jsme spolu trávili v loděnici. Na divadelních prknech pak pro mě bylo silné setkání s Marií Glázrovou, s níž jsem hrál ve Šrámkově Létě. To, že jsem se do ní zamiloval, jsem před ní tajil, byla strašně zdrženlivá, ale jak říkal profesor Deyl: Měla voko jako kůň. On totiž miloval koně a dostihy, takže to od něj byla skutečná poklona. S další láskou, Věruškou, už jsem vplul do bohaté společnosti. Byla napůl židovka, velmi krásná, a jejím rodičům patřila celá Pankrác. Šofér nás vozil na ranč, kde měli koně, doma na nás čekala káva a zákusky...

Přesto zlomový okamžik přišel až v náruči skutečné divy - Lídy Baarové ve vaší první milovnické roli v Ohnivém létě. Jaký to byl pocit?

Byl jsem z toho vyděšenej. Mně bylo jednadvacet a ona už byla slavná herečka, navíc krásná, učiněný div přírody. Měl jsem k ní přistoupit a políbit ji do dekoltáže. Tak jsem se rozčílil, že jsem jí přistál zubama na krku a ona se dala do smíchu. Pak mi řekla: 'Neblázni, tykej mě hned a ničeho se neboj, vždyť jsme jen herci.' A tak to ze mě všechno spadlo. Zajímavé ale je, že dřív než Lídu jsem poznal její mladší sestru Zorku Janů, která se mnou chodila na konzervatoř. Byla jí velmi podobná, ale Lída byla krásnější. Se Zorkou jsem pak často hrál ve Vinohradském divadle, ale příliš prožívala své role, až hystericky. A skutečný herec musí nad rolí udržet vládu a ne se jí nechat úplně usmýkat.

Nezapomeňte ale, že všechny ty známosti jsem měl jako svobodnej. Pak už mě chození s hvězdama omrzelo, zvlášť, když jsem viděl, že některá herecká manželství nebyla zrovna šťastná.

Přesto jste byl krátce ženatý s baletkou.

Evelyna měla ohromnej šarm, byla veselá a zajímavá, ale zřejmě si manželství se mnou představovala jinak. Nerozuměli jsme si, ale protože jsme se vzali za protektorátu, domluvili jsme se, že se rozvedeme, až skončí válka.

A po válce jste konečně našel ženu svého života?


S kamarádem Mírou Homolou jsme šli na ples Červeného kříže a tam jsem začal koukat po Božence. Abych si byl jistý, optal jsem se jednoho známého znalce žen, kdo to je a on mi povídá: 'Ta mně dala před tejdnem kopačky.' A hned jsem věděl, že je to ta pravá.

Jak je možné, že s vámi Boženka vydržela víc než půl století?

Už jsem se nasytil a pak - byla to šťastná náhoda, že právě ona byla tak tolerantní, nesledovala mě, nehledala, nikdy mi netelefonovala, když jsem řekl, že jdu po představení do klubu. A to mě zavazovalo. Přesto musím uznat, že to od mé ženy bylo hrdinství, že si mě vzala.

Jaké se podle vás dělají dnes ve vztazích největší chyby?

Láska dneska většinou ani neexistuje, jde jen o sex. Kdykoli vidím tohle slovo napsané, jsem smutnej. Dřív se říkalo erotika, to slovo je měkčí. Jakoby lidi zapomněli, že pravý vztah začíná očima. Můžete mlčet, ale najednou se ty oči setkají a je v nich řečeno vše.

Čím vás ženy nejvíc přitahovaly?

Žena mě okouzlila, když byla zdrženlivá. Nejvíc mě lákalo, když o mě nestála. Vždycky jsem zahořel, ne vždy se to vydařilo. O jednu blondýnku jsem usiloval čtyři roky, ale vzniklo z toho jen přátelství.

Vy jste měl ale i skutečnou přítelkyni - Natašu Gollovou.

To bylo celoživotní přátelství. My jsme si telefonovali třeba i v noci po představení a jednou mi takhle zachránila život. Vzbudila mě telefonem a v bytě unikal plyn. Byla to velmi roztomilá intelektuálka a já jsem vždycky chtěl chytré ženské.

Proslavily vás prvorepublikové filmy, v nichž jste exceloval v roli romantického milovníka. V padesátých letech jste se přehrál do charakterních postav, z nichž vynikal nadporučík Lukáš ve Švejkovi.

Čím to, že jste komunistům nevadil?

Pár let jsem byl při obsazování rolí utiskovaný a zmizel jsem z plátna, ale velké štěstí jsem měl, že jsme s celou partou přešli z Vinohradského do Komorního divadla a tam jsem prožil krásných dvacet let. Pořád nad námi visel Damoklův meč zákazu, protože jsme hráli jen minimum komunistického repertoáru, ale Shakespeare, Moliére, Shaw nebo Wilde se špatně zakazovali. Přesto na každém představení seděl fízl a v ruce držel text, který bedlivě sledoval. Po odvolání ředitele Oty Ornesta bylo pak Komorní divadlo přece jen zlikvidováno.

Kdybyste se dnes rozhodoval, chtěl byste znovu být hercem?

U většiny mladých kolegů postrádám ten vztah k divadlu a k filmu, který jsme měli my. Herectví jsem dělal rád a bez něj jsem nedokázal žít. Do dnešního světa už ale nepatřím.

Nahoru