Příběhy domů slavných

O knize

V knize, která právě vyšla v Nakladatelství Brána, najdete příběhy 70 pražských domů, spojených s osudy slavných osobností. Chcete vědět, kde bydlela Zita Kabátová, Raoul Schránil, Hana Benešová, Jana Brejchová, Vlastimil Brodský, Svatopluk Beneš, Ivan Hlas, či Jiří Schelinger?

Chcete si přečíst o prvním pražském squatu či umělecké kolonii pod Vyšehradem, o posledním bydlišti Karla Hašlera před jeho zatčením nacisty, o večírcích a družném životě na Andělce, o tragických příbězích filmových hvězd žijících v Hlaholu, o tom, jak se rodilo blues na Hanspaulce, jak vznikalo divadlo Sklep na Dobešce, proč by měla vinohradská Kouřimská ulice být v knize rekordů, či která slavná herečka si postavila byt v obchodním domě? To vše a mnohem víc nabízí kniha Příběhy domů slavných, kterou provází více než 200 unikátních fotografií známých osobností i domů, v nichž žily.

Filmová hvězda u Bonaparta

U vchodu do domu číslo 29/242 v Nerudově ulici mě pokaždé tak nějak dojme prošlapané či spíš částečně propadlé kamenné zápraží. Tudy chodila po mnoho let Jana Brejchová (*1940), naše největší filmová hvězda, s nákupními taškami, které nesla až z Karmelitské, kde býval její oblíbený obchod s drůbeží a zvěřinou.

Počátky domu U Bonaparta sahají do 14. století, jeho častými majiteli byli kováři. Za renesance byl přestavěn, v pozdějším baroku přibylo třetí patro. Zřejmě to byl historicky nejcennější objekt, v němž během svého života Jana Brejchová bydlela. Zažila bydlení skutečně všeho druhu. Nejkurióznější během svého prvního manželství s režisérem Milošem Formanem. Na společnou cestu je svedlo natáčení filmu Štěňata. Jana žila v podnájmu v Jeseniově ulici a Forman zas ve Skořepce u jakéhosi krejčího. K Janě musel lézt oknem, což pak použil jako scénu ve svém filmu Lásky jedné plavovlásky. Brali se pár měsíců po premiéře Štěňat, tedy v roce 1958. Sehnat v té době byt bylo téměř nemožné, a tak se novomanželé usídlili v uprázdněné kanceláři v novorenesančním nárožním domě ve Všehrdově ulici 560/2. „Kancelář byla jednou z osmi na patře. V pěti z nich se pracovalo a tři přeměnilo ministerstvo v obytné garsonky,“ vzpomíná Forman. „Největší nevýhodou našeho nového domova bylo to, že neměl koupelnu. Na chodbě byl jen společný záchod. Od vedlejší kanceláře nás oddělovaly tenké dveře. Bylo slyšet úplně všecko, co se tam povídá. Celý den tam drnčely telefony a ozývalo se ťukání psacích strojů.“ Bytová nouze byla v padesátých a šedesátých letech v Praze obrovská a štěstí z nového bytu nedokázala přehlušit ani konfrontace s intimním životem sousedů. „Po páté hodině kancelář ztichla a stal se z ní milostný útulek. Úředníci a jejich sekretářky strádali stejným nedostatkem soukromí jako každý jiný, a tak téměř denně některý z úředníků a sekretářek zůstávali v kanceláři přes čas‘. Nevím, jestli si uvědomovali, že my jsme tam za dveřmi, ale slyšeli jsme, jak to dělají na zemi, na židli, vestoje opřeni o šanony, vsedě na stole. Brzy jsme měli jednotlivé úředníky otaxované podle jejich vzdechů, stenů a šepotů. Po každém tom milování nastalo dlouhé ticho. Pak cvakla klika, chodbou se rozezněl klapot kramflíčků, protože ženy odcházely vždycky první a nakonec bouchly dveře dole. Pak bylo slyšet otáčení číselníku. ‚Ahoj. To zas byl dneska den, no hrůza, ale už konečně jdu,‘ ozval se mužský hlas. ‚Nemám cestou něco koupit?‘“

Kamarádka Jany Brejchové Jaroslava Moserová kancelář popisovala takto: „V pokoji bylo minimální zařízení, široká válenda na zemi, stolek, gramofon a to snad bylo všechno…S Milošem tam sedávali a vedli osvícené řeči kolega režisér Jaroslav Papoušek, řecký režisér Skalenakis, pan Svitáček a další. Občas mi dovolili promluvit, zato Janě ne. Byla tehdy ještě hodně mladá a Miloš se k ní choval, jako by byla ještě dítě a neslušelo se, aby se pletla dospělým do řeči, to mě zlobilo….“ V bytě-kanceláři bydlel Forman až do svého odchodu z Československa v roce 1968, dokonce i poté, co se podruhé oženil - se zpěvačkou Věrou Křesadlovou. Sousední garsonku přenechal její tehdejší majitel - spisovatel Zdeněk Mahler - jiné věhlasné dvojici - režiséru Jánu Roháčovi a zpěvačce Haně Hegerové.

S pozdějším partnerem Vlastimilem Brodským vystřídala Jana Brejchová několik adres. Začínali na sídlišti Invalidovna, než se rozešli, žili pro změnu v řadovém domku na Andělce. O obou adresách píšu na jiném místě…

Na Malou Stranu se Jana Brejchová přestěhovala někdy na počátku osmdesátých let. Byt sama rekonstruovala a v roce 1985, kdy žila s Jaromírem Hanzlíkem, ho půjčila své dceři Tereze Brodské, která mi na něj ovšem neposkytla zrovna romantické vzpomínky: „V Nerudově ulici jsem bydlela sedm let. Maminka mi dala byt k dispozici, když jsem se v sedmnácti chtěla osamostatnit, za což jsem jí byla vděčná. Nerudovka pro mě byla trošku ulice hrůzy. Od podzimu do jara se nedalo vůbec otevřít okno. Odevšad se valil dým z kamen, ve kterých babičky pálily, co se dalo. Když jelo v noci po dláždění auto, tak to rezonovalo, jako když jede traktor. Ulice je podle mě poetická a půvabná jen pro turisty, ale na stálé bydlení není moc příjemná. Když chcete nakoupit, všude je jen křišťál nebo nějaké čepice, není tu kde zaparkovat…. Nevzpomínám na ni ve špatném, ale není to ulice mého srdce. Navíc v domě byla hospoda a pánské toalety byly v mezipatře, kolem nichž jsem musela procházet, když jsem se vracela z divadla po představení. Pánové už byli značně unavení a ani nevěděli, kde ta místnost je. To byla docela drsná škola…“

V Nerudovce ovšem Tereza prožila i příjemné chvíle. Třeba, když tam nějaký čas bydlela s kamarádkou Lenkou Jarchovskou. „Lenka předtím zažila studentský život s mým bratrem. Když otevřeli ledničku a byla tam jen cibule a kus salámu, tak se musela naučit vařit z ničeho a tyhle zkušenosti předala pak mně. Jednu dobu nás vaření tak chytlo, že jsme si vyráběly samy i některé ingredience. Když jsme dělaly čínu, vyráběly jsme si chilli olej – a pak jsme týden slzely a nesměly na nic sáhnout, protože nás všechno pálilo. Pod námi dole v jednom domě točil Honza Hřebejk jeden ze svých famáckých filmů a hrál v něm taky můj tatínek. Tak jsme si s Lenkou řekly, že se na ně půjdeme podívat, ale že tam nemůžeme přijít s prázdnou. Napekly jsme proto mísy bramboráků…V té době jsme si říkaly, jestli nezaložíme restauraci. Kamarádi věděli, že když zajdou do Nerudovky, že u nás zaručeně dostanou něco dobrého a teplého k jídlu.“

Terezčina maminka tady také vyvářela poctivé guláše a segedíny – hlavně pak pro svého posledního muže Jiřího Zahajského, s nímž v Nerudovce žila až do jeho smrti v roce 2007. V době, kdy právě touto ulicí kráčel herec Zahajský coby inspektor Trachta ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný, ještě nemohl tušit, že tady najde své poslední bydliště. Jana Brejchová byla brzy pod manželově odchodu nucena byt opustit, protože se nový majitel chystal dům rekonstruovat. Dodnes je však prázdný…

Když jsem sem za paní Brejchovou v červenci 2006 přišla, omlouvala se hned ve vchodu, abych se moc nerozhlížela kolem, že dům není její a za jeho stav nemůže….Vedla mě do prvního patra, kde měla velkou kuchyň, zařízenou stylově, tak jak se do tak historických prostor patří, a pak mě usadila v prostředním pokoji. V okně, které vedlo do Nerudovky, jí kvetly dvě orchideje – bílá a fialová. Prý na ně mluví a hezky se k nim chová. Všude kolem stál starožitný nábytek, na stolku ve váze růže. Pak ji napadlo, že mi ukáže svůj nejoblíbenější portrét od fotografky Petry Skoupilové, a zavedla mě do ložnice, kde ve velké vyřezávané posteli odpočíval Jiří Zahajský. „Potřebuješ něco, Janičko?“, ozval se svým krásným sametovým hlasem navyklý být druhým ku pomoci, byť teď už ji potřeboval on sám. „Ne, jenom chci Blaničce ukázat svou fotku.“ Visel tam její zarámovaný portrét z osmdesátých let, na němž jí to skutečně velmi slušelo. Potichu jsme vyšly z ložnice a v předsíni mi pak řekla: „Byli jsme s Jirkou u doktorky. Jirku pochválila, že vypadá dobře. A pak dodala: Zato vy se mi, paní Brejchová, moc nelíbíte“. Skutečně vypadala hodně unavená. Těšila se, že alespoň na chvíli odjede na chalupu… Doprovodila mě dolů, otevřela velké dřevěné dveře tak, aby ji z ulice nikdo nezahlédl, daly jsme si pusu a takhle jsem ji v Nerudovce viděla naposledy.

Nahoru