Rada Vacátko & jeho hříšní lidé

Poslední pamětník s buřinkou

Josef Vinklář byl – bohužel jen do 18. září 2007 - posledním žijícím pamětníkem legendární mordparty, okouzlujících pánů s buřinkou, jíž velel Jaroslav Marvan jako rada Vacátko. 25. dubna letošního roku, jen pár dnů po náročné operaci nádoru na plicích, mi poskytl toto vyprávění:

„Hříšným lidem neobyčejně prospělo, že se točili na černobílý film. Té době a tomu prostředí, Praze dvacátých a třicátých let minulého století, černobílý film slušel. Byla to doba hodně voňavá, přesto si ji neidealizuju – například moje maminka se strašně nadřela, než vydělala peníze na obživu - ale všecko mělo svůj řád. Když jsem šel tatínkovi pro zorky, věděl jsem, že deset cigaret v krabičce stojí korunu. Když jsem ale koupil volně balené do novin, dostal jsem jich za korunu třináct. Mamince jsem chodil pro tři vejce za korunu, ale křapky byly za stejný peníz čtyři. Za korunu jsem taky koupil buřta s chlebem a řídkou hořčicí. S bráchou jsme dostali na svatováclavskou pouť každý 2,50 a za to jsme pořídili všecky zábavy – zápasníky, velké lodičky, řetízkáč, jednou vystřelit na růže a cuc na špejli...“

Kus krásného života

Ve chvíli, kdy se Josef Vinklář začal připravovat na roli inspektora Boušeho v Hříšných lidech města pražského, měl už za sebou odehrané charaktery v Realistickém divadle – Rogožina v Idiotovi, Smerďakova v Bratrech Karamazových, ale velkou charakterní roli ve filmu nebo v seriálu neměl. Do té doby ho diváci znali z filmů jako je Nezbedný bakalář (Martínek), Hrátky s čertem (Lucius), či Princezna se zlatou hvězdou na čele (kuchtík). „Pro mě to byla první velká charakterní role. Do té doby jsem „vyráběl“ samé mladé, kladné hrdiny a milovníky krev a mlíko a bylo to už k zbláznění. Když přišla nabídka na Boušeho, věděl jsem, že je to ono. Teprve v Hříšnících jsem se potkal s takovým množstvím osobností, s nimiž jsem mohl dlouhodobě spolupracovat. Navíc jsem mohl být přes dva roky nablízku panu Marvanovi, Františku Filipovskému a Pepovi Bláhovi. Byl to kus krásného života. Já vím, ono se to říká vždycky, že nejvíc záleží na sehraném týmu, ale tam to opravdu fungovalo po všech stránkách a nedošlo ani k žádné ponorkové nemoci. Atmosféra té doby se zřejmě přenesla i do naší práce. S panem Marvanem jsme měli krásný vztah, přesto, že on už byl profesionál par excellence. Byl maximalista v práci, ale začínal u sebe. Za celou dobu se nestalo, že by přišel nepřipravený na plac. Vyžadoval perfektní práci od maskéra, kostyméra, rekvizitáře, zvukaře...a velice se zlobil, když se mu toho nedostalo v jakékoli podobě.“

Gurmán Marvan

Asi třikrát se pánové z mordparty i se svými partnerkami sešli na večeři, kterou pokaždé připravil jeden z nich. „Jednou jsme byli u Bláhů, jednou u Filipovských a jednou u mě. Každý z nás uvařil to nejlepší, co uměl. Pan Marvan byl gurmán, který navíc dobře rozuměl červenému vínu a výborně rozuměl francouzskému koňaku,“ vyprávěl Josef Vinklář. Poslední film – Štědrý večer pana rady Vacátka – točil Marvan bez svých kolegů. Napsal každému z nich dopis, že mu strašně chyběli a že bez nich to nejsou žádní „hříšňáci“.

„Pro pana Marvana byla role rady Vacátka jednou z největších životních šancí. Viděl jsem ho v Národním divadle v Komikovi i v Jacobowském a plukovníkovi na Vinohradech; byl výborný. Jenže na divadelní role se zapomene, kdežto film vás zvěční.“

Půl druhého roku jezdili na natáčení jedním autem – Marvan seděl vepředu, ostatní protagonisté vzadu. „Už tehdy za nás dokázala paní taxikářka vyřídit složenky a jiné povinnosti, na které jsme neměli čas. Dnes je tenhle servis samozřejmý, ale tehdy to byla naprostá novinka.“

Josef Vinklář si vzpomínal, že s nimi Marvan nikdy nešel do restaurace na oběd. „Měl od paní Mařenky vždycky dva chleby – jeden s máslem a uzeným masem a druhý se sádlem nebo s výpečky a v tom plátky vepřového. V aktovčičce si nosil třetinku dobrého červeného vína a jedno plzeňské pivo. Když jsme se vrátili od Kouby – to byla známá hospoda na Barrandově – říkal mi pan Marvan: „Pepíčku, pojďte si kousnout něčeho dobrýho, to není jako ty vaše blafy.“ Jednou jsem se ho zeptal, proč nechodí s námi. „Protože vím, že mě budou lidi zlobit, že budou chtít podpisy, a já u jídla chci mít klid,“ řekl mi na to.“

Skryté krásy Prahy

„Vždycky jsem si myslel, že znám dobře Prahu – vždyť v ní žiju od roku 1935. Na Smíchově, kde jsem vyrůstal, jsem prolezl každý kout. Objevil jsem tajemství Seminářské zahrady, Hladovou zeď jsem uměl zlézat nahoru i dolů, jako dospělý jsem pak bydlel ve Sněmovní ulici a prochodil Malou Stranu křížem krážem. Myslel jsem si, že znám všechny dvorky a pavlače, ale Hříšňáci mě přesvědčili o tom, že ji znám strašně málo a povrchně. Jen díky nim jsem se dozvěděl o některých jejích skrytých krásách a folkloru. Poznal jsem periferii Břevnova, půvabnou kolonii, podobnou žižkovskému Krejcárku, nebo periferii Hostivaře, okolí potoka Botiče...Boudy stlučené z prkýnek a reklamních tabulí, které vidíme ve filmu Smrt černého krále, tehdy ještě skutečně stály. A z jiného soudku - tady na Kampě, přímo z okna svého bytu, koukám na nejmenší a nejkratší uličku, která se dnes jmenuje dr. Červeného. Vybavuju si přitom, jak v Lady Macbeth z Vinohrad stíhám Květu Fialovou a ona mi uteče právě do téhle uličky a tam se mi ztratí. Asi před deseti lety Soňa Červená, dcera zakladatele kabaretu Červená sedma, prosadila, aby se naplnilo otcovo přání a ulička dostala jeho jméno. Napsal o tom poslední báseň ve svém životě a já měl možnost ji recitovat...“

Řada scén se točila v exteriérech, ale některá prostředí stavěl architekt Karel Černý v ateliéru. „Pokud to šlo, točilo se v reálu,“ vyprávěl Vinklář. „Tak třeba Vražda v hotelu Excelsior se točila v hotelu Gráf na náměstí I.P.Pavlova, zrovna tak dobře posloužily zahradní restaurace v Hostivaři i v Záběhlicích. Jen Jedová chýše už nestála, a tak musela vyrůst v ateliéru. „Dozvěděli jsme se, že v Jedovce byly přímo ve stole jamky, které sloužily jako misky a do nich se nalila polívka. Od stolu vedl řetízek, na němž visela lžíce. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel tu lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího...“

Fotka Karla Högra

Josef Vinklář měl nad svým stolkem pověšené fotografie herců, kterých si skutečně vážil – mezi nimi i Karla Högera. „Byl velký milovník Hříšňáků. Jednou mi napsal: „Už se těším, až budete hrát zase nějakého Boušeho nebo Tartuffa, ale Boušeho radši.“ Několik let jsem usiloval o jeho fotografii, říkal jsem mu o ni vždycky, když jsme se viděli na premiéře. Myslel si, že si snad dělám srandu. Najednou mi ji dal, když jsme jeli na stáž do nemocnice do Mostu kvůli Nemocnici na kraji města. Pamětníci ještě vědí, že pan Höger měl hrát primáře Sovu. Nabírali jsme ho tehdy po sedmé hodině. Všichni o něm věděli, že nikdy nepracuje před osmou ráno a přes půlnoc. Kvůli vizitě v nemocnici to ale nešlo zařídit jinak. „Takhle jsem vstával naposledy za války, když byly nálety,“ řekl, vyndal z tašky polštářek a hned usnul. Dokázal takhle odpočívat každou volnou chvíli. Když jsme jeli zpátky, dal mi obálku, na níž bylo napsáno Čs. rozhlas, Karel Höger. „Tady to máte.“ „To je pošta pro vás,“ opáčil jsem. „Vevnitř, Vinkláři, vevnitř.“ Pak jsme spolu točili velkou scénu v kanceláři, kde mi jako doktoru Cvachovi dává padáka. „To jako myslíte kdy?“ ptám se v rámci své role. „Teď hned,“ řekl. Bylo pondělí večer a pan Höger dostal rýmu. Ještě na to téma žertoval – že ji chytl od Miloše Kopeckého, že to není kapénková nákaza, ale trysková, co taky jiného můžete koupit od Kopeckého. A zval mě na kafe. Nešel jsem, chtěl jsem, aby si odpočinul. V noci se mu udělalo špatně a jel do špitálu k profesoru Pacovskému. V úterý v poledne ho pustili domů, učil se scénář, v noci se mu udělalo znovu zle a ve středu ráno zemřel. A tou samou scénou v kanceláři, protože dekorace ještě stála, jsme začali po Högrově smrti natáčení s Ladislavem Chudíkem. Nejdřív nabídli roli primáře Sovy Ladislavu Peškovi, ale ten ji odmítl – možná z úcty, ale třeba i z pověrčivosti - s tím, že už má svou pěknou roli. Pak navrhli Josefa Větrovce...Najednou režisér Jaroslav Dudek vyslovil jméno Ladislava Chudíka – byli s Högrem velcí přátelé – a on přijal.“

Při vzpomínání s Josefem Vinklářem jsme se dostali od Hříšňáků až k Nemocnici na kraji města. Práce pro něj byla vždycky smyslem života. Málo prý kvůli ní sáňkoval se svými syny, málo se s nimi koupal, ale jako dědeček to částečně dohnal se svými vnuky. V poslední době natáčel seriál Příkopy a Hraběnky. „A už nic nevím,“ ukončil v nejlepším své vyprávění.

(úryvek z knihy Rada Vacátko a jeho hříšní lidé)