Vladimír Ráž
O knize
Po stopách krále Miroslava
Rozhovor s Veronikou Rážovou
Moje vstupenka do života
Ten příběh by se mohl vyprávět jako pohádka. Král Miroslav měl tři děti. Nejmladší dcera dostala do vínku velkou krásu, ale také značný handicap. Narodila se bez ruky. Král Miroslav z Pyšné princezny – Vladimír Ráž se ocitl před situací, na kterou nebyl připraven.
Mezi nejstarším a nejmladším Rážovým potomkem byl věkový rozdíl 31 let. Dnes to není až tak nezvyklé pořídit si dítě po padesátce. Ráž ale patřil ke generaci, kde se muž v takovém věku už do nových dobrodružství tak často nepouštěl. „Když jsem se narodila, bylo tatínkovi 57 let, což z dnešního pohledu není zase tolik. Vnímala jsem ho jako optimistu. Zachovával si svůj postoj, měl své tempo, svá pravidla. Byl přísný vůči sobě i vůči druhým. A vždycky mi říkal, že problémy jsou od toho, aby se překonávaly.“
Píseň o jahodě
Toho, že má Veronika jednu ruku, si zaručeně nevšimnete. Je neobyčejně obratná a rychlá – při vaření kávy stejně jako při čemkoli jiném. Zato vás u ní zaujme záplava havraních vlasů, výrazné oči a krásný hlas. Cítíte v něm podobnou kultivovanost, jakou měl její otec.
„Víte, jaká byla první básnička, kterou mě tatínek naučil? Byla to Píseň o jahodě od Jaroslava Seiferta. Doteď ji umím zpaměti: Jde děvčátko, jde po úbočí/ a od pláče má vlhké oči./
Ani se kolem nepodívá,/ neslyší skřivánka, jak zpívá./ Nevidí v poli máky vlčí,/ jen hlavu sklání, vzdychá, mlčí./ Přemýšlí hořce o svém smutku./ V tom oko padne na jahůdku,/ která tu skromně v trávě voní/ a holčička se shýbá pro ni./ Když zvedla ji, hned ochutná ji/ a už se očka usmívají.
Dodnes mám radši poezii než prózu. Ve škole mě dokonce bavily rozbory poezie – hyperbola, metafora, oxymorón…V devíti letech jsem začala psát básničky, na gymplu jsem verše skládala pro kamarádky i pro jejich kluky. Pokud vím, i tatínek to za svých let na gymnáziu měl stejně a se svými básničkami slavil u dívek úspěchy. Sice se mi podařilo se sbírkou poezie, kterou jsem napsala, vyhrát v literární soutěži, ale nejdůležitější pro mě bylo tatínkovo uznání,“ vypráví Veronika a přitom stíhá skládat věž z kostek se svým synem Valeriánkem.
Super obří slalom
Ještě jsme nepřipomněli Veroničinu maminku Olgu z výtvarnické rodiny, která vystudovala pedagogiku. Byla to nesporná výhoda, protože se k postižení své dcery uměla postavit čelem. S Vladimírem zvolili tu nejlepší výchovnou taktiku – k Veronice přistupovat tak, aby ji v životě nic nezaskočilo. „Vždycky se snažili, abych uměla víc než mí vrstevníci. Navíc jsem měla odmalička ráda sport. Rodiče se mnou jezdili na hory, i když sami moc nelyžovali, trpělivě stáli pod sjezdovkou, táta mi uděloval rady a máma mi do toho dala kousnout do housky se šunkou – a šup zase na vlek.“
Veronika se později dostala do oddílu, kde závodili lidé s různým tělesným postižením a ve své kategorii se stala několikrát mistryní republiky v super obřím slalomu. „Závodně jsem hrála také tenis a jednu dobu jsem trénovala i fotbal v béčkovém dívčím družstvu. Tehdy už šlo o nehandicapované sportovkyně, a tak jsem nějak plynule přestala závodit za postižené a zpátky se mi už nechtělo.“
Škola hrou
Vladimír Ráž byl zřejmě dobrý učitel. Nejen, že nějakou dobu učil na pražské konzervatoři, ale rád se učil i s Veronikou. „Studovala jsem Arcibiskupské gymnázium, kde se maturovalo z latiny a to ho obzvlášť zajímalo, takže se se mnou vracel do mládí a je až neuvěřitelné, kolik si toho pamatoval! Nebo v němčině – v té jsme si hráli scénky. Tatínek uznával školu hrou. Sám byl neobyčejně soutěživý a hravý, pořád mi vymýšlel nějakou zábavu. Třeba na chatě jsme sbírali šišky, a kdo jich měl víc, dostal odměnu. Nijak mi to přitom neusnadňoval. Nejvíc ale vzpomínám na prázdniny, kdy jsme si vedli palubní deník a zapisovali si do něj zážitky. U moře mě vždycky brzy ráno budil, abych si s ním šla zaplavat. Já jsem přitom velký spáč, ale ráda jsem mu udělala radost. Většinou tam ještě nikdo nebyl, maximálně dva tři němečtí turisté a tatínek mě lákal do vody, tvářil se, jak je teplá a volal na celou pláž: ‚To je kafe, to je kafe!‘“
Dopis k maturitě
Tatínek Veronice zemřel, když jí bylo devatenáct. Nečekaně, náhle. „Těsně před tím, v den svých narozenin 1. července 2000, mi dal dopis k maturitě. Sice jsem odmaturovala už 23. května, ale tehdy jsme oslavu odložili kvůli jeho drobným zdravotním problémům. A od té doby jsme to odkládali až do jeho narozenin, kdy byla ta správná atmosféra. Věnoval mi dopis, náušnice a finanční dárek. Dopis jsem přečetla s nadšením, protože mi došlo, že mě táta konečně vnímá jako dospělou a že ví, že se ve světě neztratím. Nemohli jsme ani jeden tušit, že tři dny nato zemře a ten dopis mi zůstane jako taková moje vstupenka do života.“
Veronika sáhla neomylně do šuplíku, aby mi ho dala přečíst.Tyhle řádky jsou, má milá, vlastně prvním zápisem do tvého památníčku. Žádalas mne o ně před více než deseti lety a teprve teď, myslím si, přišel jejich čas. A tak dovol, abych po těch letech dodal: V rozhovoru s kýmkoli dbej, aby ses mu dívala přímo do očí, aby tvé tělo zůstalo v klidu, aby tím líp mohl vrtět svými závity mozek. Tvé otázky nechť jsou bystře uvážené a stručné (kéž mají hlavu a patu). Tvé odpovědi ať jsou uvážené, navíc přesné a také vstřícné. Odpovědi i otázky bys měla pronášet volně – tak, aby bylo možné intonací zdůraznit to podstatné. Jak vidíš, doporučuji ti jen jakousi techniku v jednání s lidmi a ta je moc důležitá. Jaké ti život bude ukládat zkoušky, nevím. U každého jeto jinak. Ale žádná tě nesmí zaskočit. Nic nesmí zaskočit tvé srdce ani tvou mysl.
Krásný alt
Smrt tatínka ji hodně zasáhla. Nejhorší snad byly první Vánoce bez něj. Drželi vždycky krásné rituály, balíčky vybalovali několik hodin a moc se u toho nasmáli. Dárky schválně neoznačovali a tatínek je hned začal rozbalovat a říkat ‚To bude asi pro mne‘ a nasazoval si třeba růžovou čepici
s bambulí a šálu k tomu. Veronika se začala bránit ‚Ne, ne, to je pro mě‘ a on to jakoby nerad uznal, anebo naopak Veronice nabízel třeba kravatu, kterou našel v dalším balíčku. Nakonec se pravý vlastník dárku podíval někam nahoru, kde končilo okno, a začínal strop, a řekl ‚Děkuji, Ježíšku‘. Najednou tyhle svátky ztratily smysl…. Odjela sama na chatu v Mnichovicích, kde se s tátou v minulosti tolik nablbli. Tam si pod hvězdami srovnávala myšlenky. Začala hledat samu sebe, svou vlastní cestu. Na ní pak potkala i svého budoucího muže Martina.
Vladimír Ráž svou dceru nikdy neovlivňoval při výběru profese. Toužila po kariéře zpěvačky. Přihlásila se do televizních soutěží Do-re-mi a Carusošou a dvakrát obsadila druhé a jednou první místo. „Na Carusošousi mě všiml jeden český producent. Natočili jsme pár písniček, ale v tu dobu jsem začala jezdit do Plzně moderovat v rozhlase, poznala jsem tam manžela a nějak jsem se zpívání vzdálila. Sice mě to pořád baví a láká, ale taková kariéra má i své stinné stránky, což jsem si dřív neuvědomovala. Také jsem začala studovat práva, ale zřejmě jsem si tu školu idealizovala. Po čase jsem zjistila, že mě vůbec nebaví a vzdala jsem to. Začala jsem studovat Vysokou školu ekonomie a managementu, do toho jsem získala místo v pražském rádiu a pak už bylo jasno, že se tomuto oboru chci dál věnovat. Ráda povídám, pořád povídám, takže proč nespojit příjemné s užitečným a nevěnovat se tomu profesně.“
Rážův vnuk
Třináctého dubna 2008 se Veronice a jejímu manželovi Martinovi Hochovi, který z úcty k tchánovi přijal příjmení Ráž, narodil syn Valerian. Má stejné iniciály jako dědeček – VR. „Když si položím k sobě jejich fotky, jsou si v některých záběrech moc podobní. Valeriánek má po dědečkovi oči a úsměv. Když se na mě koukne zdola a usměje se, někdy mám pocit, že na mě kouká táta.“
Valerian Ráž ví, že dědeček namluvil jeho oblíbené Pohádky o mašinkách. Dědečkův hlas ho vždycky spolehlivě uspí a v poslední době si nechává pouštět i Pyšnou princeznu, ze které už umí většinu písniček. Dědečka pozná na všech fotkách, ví, že byl herec a často se na něj ptá. Maminka mu o něm donedávna, než se přestěhovali, vyprávěla v bytě ve Spálené ulici, kde se Vladimír Ráž učil divadelní role a verše svých oblíbených básníků…