Mařenka Brázdová
Jako malá holka chodila Mařenka Weissová s ostatními dětmi zadem do zámeckého sadu, aby si tajně utrhla nejkrásnější jablíčka
Nacházíte se zde: Úvod Texty Další osobnosti Josef Laufer
Noty jsem nikdy nepotřeboval
Španělský temperament, mužný zjev a herectví v krvi – to byly tři dary sudiček, které se sešly u kolébky Josefa Laufra.
Noty jsem nikdy nepotřeboval
Španělský temperament, mužný zjev a herectví v krvi – to byly tři dary sudiček, které se sešly u kolébky Josefa Laufra. Nijak jim přitom nevadilo, že přišel na svět ve sběrném internačním táboře ve francouzské Bretani jen pár dnů před vypuknutím druhé světové války.
„Moje dcera Ester se nedávno začala zabývat historií naší rodiny a zjistila další nové skutečnosti. Rodiče mého otce a jedna jeho sestra skončili za války v jednom z nejhroznějších transportů smrti, který mířil z Brna do Minsku,“ začal zcela nečekaným způsobem své vyprávění Josef Laufer. „Druhá sestra byla nezvěstná, ale pravděpodobně se dostala do Spojených států. Nikdy se ale už neviděli.“
Josef Laufer je přesvědčený, že jeho dcera, která spolupracuje s Nadací Člověk v tísni, zdědila dobrodružnou povahu a sociální cítění po obou svých dědečcích. Zatímco dědeček z matčiny strany byl hudebník v Olomouci a zapřisáhlý skaut, Laufrův otec, lékař, šel v šestatřicátém roce jako dobrovolník do španělské občanské války.
Laufrův tatínek Maxmilián se ve Španělsku zamiloval do Edelmíry Ródrigézové-Montanézové z Nové Kastilie, která tu pomáhala jako zdravotní sestra. Vzali se rovnou v nemocnici, kde oba sloužili. Když byla Edelmíra v osmém měsíci těhotenství, byli internováni do Francie – ale každý zvlášť. S kamarádkou, rovněž těhotnou, Rositou se vydaly pěšky přes Pyreneje své muže hledat a všichni se šťastně sešli ve sběrném internačním táboře v Saint Pierre de Sables d´Ollone. Tady se Josef Laufer narodil. Přes Mezinárodní červený kříž se pak dostali do Londýna, kde k Pepovi o rok později přibyl bratr Allan.
„Můj otec pocházel z položidovské obchodnické rodiny a měl osud kosmopolity. V roce 1946 se s námi vrátil do Čech, protože se toužil shledat se svou rodinou. Nevěděl, že maminka se setrou válku nepřežily. Čekala ho pak řada štací přes Sokolov, Dolní Rychnov, až konečně v roce 1950 mohl jít do Prahy. Byl vyhlášený ortoped a specialista na dětskou mozkovou obrnu a v pozdějších letech pomáhal pod hlavičkou Světové zdravotnické organizace zakládat nemocnice v řadě rozvojových zemí. Uměl spousty jazyků včetně svahilštiny a čínské mandarínštiny, rád kreslil a psal také knihy. “
Je jasné, že při otcově vytížení spočívala hlavní tíha výchovy dvou raubířů Pepy a Allana na mamince. „Když jsme v padesátých letech bydleli v Praze v Sokolské ulici, nechtěli sousedé pouštět kluky s námi ven, protože věděli, že vždycky něco vyvedeme. Byli jsme takoví drobní, ale velmi vitální. Už v Dolním Rychnově jsme jednou vylezli na komín, zatímco maminka byla na nákupu. Když se vracela, zpívali jsme jí na uvítanou seshora Indián, lesů pán s anglickým přízvukem… Zatímco my jsme se česky naučili poměrně brzy, maminka s tím měla potíže. Také naše středoevropské klima jí moc nesvědčilo, ale jinak byla velmi krásná a milá, vždycky elegantně oblečená a nalíčená.“
U Laufrů se sešly všechny múzy. Tatínek pěkně maloval, což po něm zdědil Allan. „Je malíř autodidakt, ale má úžasný talent. Když v roce 1968 emigroval do Anglie, získal tam okamžitě anglickou příslušnost, protože se narodil v Londýně. Kreslil pak pro animovaný film ve Francii a dnes žije na Tenerife, kde se věnuje parapsychologii.“ Josef vystudoval herectví na DAMU, nějaký čas se zabýval dokonce pantomimou a pak zcela propadl zpívání. Jeho herecké schopnosti se ale také zúročily, když například v roce 1969 hostoval spolu s Waldemarem Matuškou v Národním divadle v komedii Na pravici Boha Otce. Je zajímavé, že svou diplomovou práci věnoval tématu Herec pro muzikál – a přesně takový dodnes sám je. Muž mnoha profesí – zpívající a tančící herec, ale také režisér a bavič.
Laufrovou manželkou je již 40 let kostýmní návrhářka Irena Greifová. Josef si ji vzal v roce 1968 i s pětiletým synem Karlem. Možná i to byl důvod, proč zůstali v Čechách. „Důvodů bylo víc. Měl jsem v té době ještě docela růžové představy o budoucnosti a také jsme si říkal, že domov je tam, kde jsem dostal první facku a první pusu. Moje žena byla těhotná a navíc s malým Kájou. Teprve dnes umím ocenit, jak skvělé mi poskytla zázemí.“
Koncem 60.let už Laufra definitivně pohltil šoubyznys. Objevil se v muzikálu Gentlemani, nahrál svou první LP desku – a rovnou v angličtině - Many Faces, měl svou skupinu Their Majesties a začal mj. vystupovat v televizní show v tehdejším Západním Německu. Když se k tomu přičte, že pouhý den po sovětské okupaci napsal písničku Poprava na dvanáctém nádvoří, už je toho dost k tomu, aby mu to bylo později vyčteno…
Ale Josefu Laufrovi mnozí dodnes vytýkají i písničku zcela „opačnou“, totiž o kapitánu Minaříkovi. „To by můj největší životní omyl. Ale já ji napsal ze vzteku a trucu poté, co jsem toho pána viděl na televizní obrazovce. Štvalo mě, že můžu jezdit jenom do tzv. lidově demokratických zemí, ale stejně jsem si tím nepomohl.“
Osud totiž zasáhl v roce 1971 do Laufrovy kariéry hned dvakrát. Nejdřív úžasnou nabídkou představit se jako šoumen v New Yorku po boku Franka Sinatry, kterou vzápětí zhatil zásah tehdy velmi mocného náměstka ředitele Pragokoncertu, jenž mu cestu za moře na poslední chvíli překazil. Do toho přišla autohavárie a Laufrovy sny o dobývání velkého světa se proměnily v drobné radosti z toho, že alespoň mohl režírovat v katovické televizi, vystupovat se svou skupinou Golem, zahrát si v seriálu Cirkus Humberto apod.
Své sny o New Yorku si splnil začátkem 90. let netradičním způsobem, když režíroval Velkou broadwayskou show plnou ukázek z nejslavnějších muzikálů, s níž jezdil tři sezony po celé Evropě. „Všechno má svůj čas. Už jako malý kluk jsem v Anglii navštěvoval muzikálové představení s Jonem Fombie. Jednou jsem od něj dostal vyřezávaného dřevěného koníčka. Ten žánr ve mně od té doby byl a symbioza všech uměleckých projevů mě lákala. A vidíte, po roce 1989 mě to ještě čekalo. Hostoval jsem v muzikálu 451 stupňů Fahrenheita, v Teplicích jsme dělali Kabaret, kabaret, v Ledeckého Hamletovi jsem si zahrál Polonia a teď mám roli starosty v obnoveném Landově Krysařovi. Všechno dokázal nastudovat bez znalosti not. Nikdy je prý nepotřeboval. „Melodii jsem se naučil vždycky rychleji než texty, včetně svých vlastních,“ směje se. Jeho smích je nakažlivý a mladistvý. Nikdo by mu v tu chvíli nehádal jeho skutečných 70 let.
Jak šel život
Josef Laufer se narodil 11. srpna 1939 ve Francii. V roce 1965 absolvoval hereckou fakultu na pražské DAMU a ještě jako student se objevil ve filmovém muzikálu Starci na chmelu. Následovalo mnoho dalších, nejen muzikálových, rolí: Gentlemani, Na pravici Boha Otce, Toulavý Engelbert, Cirkus Humberto (Paolo), Tržiště senzací (E.E.Kisch), Tajná mise, Hamlet (Polonius). Laufer natočil 10 gramofonových alb, účinkoval v mnoha zábavných pořadech i vlastních show u nás i v zahraničí a často působí také jako režisér. S kostýmní návrhářkou Irenou Greifovou má 40letou dceru Ester a nevlastního syna Karla Greifa.