Dívka z obrazu
Jako malá holka chodila Mařenka Weissová s ostatními dětmi zadem do zámeckého sadu, aby si tajně utrhla nejkrásnější jablíčka. Když jí bylo devatenáct, stála zdejšímu pánovi poprvé modelem. Zní to trochu jako pohádka, ale nechte si ji vyprávět. Jihovýchodně od Žatce stojí na pokraji starobylé vsi zámek Líčkov. V roce 1925 se zde usadil malíř Oskar Brázda s rodinou a žil tu až do smrti v roce 1977. Posledních 30 let se o něj starala Marie Weissová, kterou tu najdete i dnes.
Kdo byl Oki?
Oskar Brázda, kterému blízcí říkali Oki, se narodil 30. září 1887 v Rosicích u Pardubic v rodině podnikatele v pohostinství. Záhy se rodina odstěhovala do Prahy, kde tatínek provozoval známou kavárnu Slavia. Oki odmala projevoval malířské nadání, ale rodiče z něj chtěli mít živnostníka. Nakonec ustoupili, a aby neměli příliš velkou ostudu, poslali syna pro jistotu na studia do Vídně. Díky svému talentu získal Oskar Brázda v malířské soutěži zlatou medaili od císaře Františka Josefa I. a římské stipendium. Mohl tak dále studovat a navštěvovat proslulá italská muzea a galerie.
V Římě se pohyboval mezi umělci z celé Evropy a mezi nimi ho zvlášť zaujala Švédka Amelie Posseová. Na jaře 1915 se s ní oženil.
V té době už zuřila první světová válka a Oskar Brázda byl internován jako příslušník nepřátelského státu na Sardínii. Amelie ho následovala. Brzy se jim narodil syn Bohuslav a v následujícím roce syn Jan. Oskar Brázda se v té době zapojil do odboje a navázal styky s Milanem Rastislavem Štefánikem. Společně vybudovali kancelář římské odbočky Československé národní rady a Brázdovo výtvarné nadání bylo využito k tvorbě stovek map budoucího Československa. Brázda si získal v národním odboji významné postavení a po válce byl vyznamenán nejvyššími státními řády republiky. Když se v letech 1921 a 1922 vypravil prezident T.G.Masaryk do Itálie, dělal mu malíř průvodce. Byl také u Masarykových schůzek s Maximem Gorkým na ostrově Capri a při setkání se slavným pěvcem Enrico Carusem.
Návrat domů
Šťastné chvíle nemohly trvat věčně. Sílící Mussoliniho fašismus donutil Brázdu s rodinou opustit Itálii a usadit se v Čechách. Zakoupili zpustlý zámek Líčkov, ke kterému náležela pole, chmelnice a les. Přes počáteční obtíže spojené s nákladnou rekonstrukcí se malíři na Líčkově brzy zalíbilo a hlavně tu našel klid potřebný k malování. Paní Amelie se začala věnovat jako publicistka a organizátorka evropskému demokratickému a pacifistickému hnutí. Na Líčkov přijížděly známé osobnosti – T.G.Masaryk, Eduard Beneš, členové švédské královské rodiny apod. Před vypuknutím druhé světové války se však manželé Brázdovi rozvedli a Amelie po záboru pohraničí odjela i se svými syny do Švédska. Oskar Brázda, známý svými vlasteneckými aktivitami, byl internován na dobříšský zámek, kde byl po celou válku. Líčkov zabralo gestapo.
Slunce v podobě Marie
Hned po válce se Oki vrátil domů. Zámek našel ve zdevastovaném stavu, ale s novou energií se pustil do jeho oprav. V té době se sblížil s devatenáctiletou Mařenkou Weissovou, dcerou místního sadaře, která mu na zámek nosila ovoce. Jednou se zadíval dívence hlouběji do tváře a požádal ji, aby mu stála modelem. „Ženy ve vsi pomlouvaly každého, kdo se nechal na zámku malovat. Maminka se také zhrozila, když mě o to Oki požádal. A hlavně se bála, abych přitom nemusela být nahá!“ vzpomíná s úsměvem Marie. Netrvalo dlouho a osmapadesátiletý malíř se do ní zamiloval. Mařenka si ho ale vzala až v roce 1957, po smrti Amelie, kterou velmi obdivovala. „Byla to velká osobnost a můj vztah s Oskarem podporovala. Měla ráda rušnou společnost a poklidný život na Líčkově ji zřejmě nudil. Jejich láska postupně uvadala a paní Amelie měla navíc značné ambice, které mohla mnohem lépe uplatnit ve Švédsku, odkud za války mj. řídila pomoc uprchlíkům a židovským dětem. O svém životě na Líčkově vydala v roce 1946 knihu, která bohužel nebyla dosud přeložena do češtiny.“
V době, kdy se Mařenka nastěhovala do zámku, už Líčkov Oskaru Brázdovi nepatřil, neboť byl znárodněn. Brázdovi zde mohli bydlet pouze jako nájemníci. Nastala dlouhá éra izolace, kdy byl Oki vzhledem ke své minulosti jako umělec ignorován, nedostával žádné společenské zakázky a mohl vystavovat jenom okrajově. Díky své Mařence ale žil celkem spokojeně v důvěrně známém prostředí, narušovaném pouze nájezdy chmelových brigádníků, kterých tu bývalo najednou ubytováno i na šest set! Malíř, který kdysi portrétoval Beneše či Baťu, byl rád, když se od něj nechal namalovat některý z brigádníků za tři stovky…
„Měli jsme tolik starostí a většina z nich ležela na mně. Chtěla jsem, aby měl Oki klid na malování, a tak jsem všechny praktické záležitosti obstarávala sama,“ vzpomíná Marie Brázdová. Nosila mu čerstvé květiny Její život se odvíjel po desetiletí v zaběhnutém rytmu. Dokud byl Oki naživu, vyběhla už v půl páté ráno, aby natrhala čerstvé květiny. Pak je pečlivě naaranžovala do vázy, aby Oki mohl malovat zátiší, a teprve, když to měla za sebou, šla roztopit v kamnech a připravit snídani. „Okno ateliéru bylo nad kuchyní, a tak jsem slyšela, když Oki italsky nadával. Věděla jsem, že když hodně řve, malba se podaří! Oki maloval do sedmnácti hodin, pak šel na procházku ke svým milovaným dubům, které si pohladil a nabral si z nich energii.“
I dnes vstává Marie Brázdová kolem čtvrté hodiny ranní, vybírá popel z kachlových kamen a z krbu, nakrmí psy, slepice a kozy, na podzim shrabává listí, v zimě sníh a pak se pouští do vaření. Je zvyklá mít při ruce vždycky něco k zakousnutí pro náhodné návštěvy stejně jako pro předem objednané výpravy. I po zámku provází sama. Nikdo se nemusí zouvat, lidé vidí, že zámek žije svým životem tak, jak jej kdysi Oki opustil.
„Všude jsou vystavené jeho obrazy. Bohužel tu nejsou všechny, mnohá díla zmizela za druhé světové války, něco zůstalo už v Itálii. V aukcích se někdy jeho plátna objevují, ale nemám dost peněz na to, abych je vykoupila zpátky,“ povzdechne si Mařenka. Ale to je v podstatě jediný povzdech, kterého se od této drobné, energické ženy dočkáte. Prožila si ledacos. Odolala různým nátlakům na odprodej zámku a dál se snaží udržet jeho provoz, i když je to čím dál těžší. Kvůli svému Oskarovi se však nehodlá jen tak vzdát.