Nacházíte se zde: Úvod Texty Další osobnosti Mie Krejčíková - Okamura

Mie Krejčíková - Okamura

20. 5. 2017

Tomio Okamura dnes patří k nejpopulárnějším "celebritám". Málokdo však zná jeho bývalou manželku.

Do Tokia už jezdí jen nakupovat

Její bývalý muž Tomio Okamura říká, že ho Mie stále překvapuje. Z nezkušené dívky se stala emancipovaná podnikatelka, která si ale zachovala japonskou vlídnost.

Mie je na první pohled křehká, drobná žena, do které byste neřekli, co všechno už musela v životě překonat. Narodila se v roce 1976 ve městě Shizuoka, které se nachází nedaleko sopky Fudži, posvátného symbolu Japonska. Její maminka byla původně modelka, dnes pracuje jako prodavačka. Mie nerada mluví o tom, proč se o ni její rodiče nemohli postarat a raději ji dali na výchovu do klášterní školy. Je jako pravá Japonka v těchhle věcech uzavřená. Jen naznačí, že její otec býval často ve vězení. Klášterní škola, v níž Mie získávala vzdělání, byla katolická, což pro převážně šintoistické a buddhistické Japonsko není typické. Když se Mie v šestnácti letech seznámila s Tomiem, zjistili, že jsou oba katolíci, což je určitě také svým způsobem sbližovalo.

S Tomiem do neznáma

Tomio Okamura, kterého zná dnes díky jeho popularitě v Čechách snad každý, se v okamžiku, kdy ho Mie poznala, živil jako prodavač pop cornu v jednom tokijském kině. Bylo mu právě dvacet a měl pocit, že takhle už dál ve svém životě nechce pokračovat. Tomio to také neměl snadné. V japonské společnost byl stále považován - díky genům české maminky - za cizince a všude mu to dávali najevo. Šestnáctiletá Mie se mu líbila. Oba byli chudí a svým způsobem vykořenění. Když pozval Mie domů, vůbec jí nevadilo, že nemá ani nábytek a že jí čaj servíruje na papírové krabici. Jednoho dne spolu zašli na úřad, kde jim vystavili potvrzení, že jsou manželé (neměli peníze ani na prstýnky, na svatební obřad už vůbec ne) a Tomio rozhodl, že spolu odjedou do Čech.

Mie kvůli tomu přerušila střední školu a vyrazila s Tomiem do neznámé země. "Uměla jsem jen japonsky a pár slov anglicky. V Praze v roce 1994 pro mě byl zcela odlišný svět. Tehdy ty rozdíly byly ještě daleko větší než dnes. Bydleli jsme u Tomiovy maminky v Hostivaři a já se nestačila divit, že tam nejsou skoro žádné obchody a restaurace. V Tokiu byly na každém rohu...Tomio mi slíbil, že zůstaneme jenom rok a pak se vrátíme," vzpomíná Mie. Jenže mezitím se jim narodil syn Ruy a Tomio hledal uplatnění. Nejprve se živil výukou japonštiny, posléze se uchytil jako průvodce. Čím víc se mu ale v práci dařilo, tím míň času trávil s Mie a ta se cítila v cizí zemi velmi osamělá. Jejich vztah to nakonec nevydržel a dospěl k rozvodu.

Nápad k nezaplacení

Před sedmi lety přišla Mie za svým bývalým mužem s vlastním nápadem: chtěla by si v Praze otevřít obchod s japonskými potravinami a potřebuje investici. Musela Tomia dlouho přesvědčovat, vypracovat podrobný podnikatelský záměr a rozpočet. Trochu to připomíná televizní pořad Den D, kde Tomia dnes přesvědčují cizí lidé o potenciálu svých projektů. Brzy ho však Mie začala příjemně překvapovat. Do jejího obchodu, u nějž si sama navrhla i interiér, se začali stahovat Japonci nejen z Prahy, ale i z dalších míst republiky. Vždyť u nás působí desítky japonských firem - a v nich mnoho japonských šéfů i řadových zaměstnanců. A Japonci, zvyklí na svá jídla, konečně našli "svůj" obchod. Mie začala prosperovat ještě dávno předtím, než se objevil boom se sushi. Dnes je mezi jejími klienty i spousta Čechů, kteří si japonskou kuchyni oblíbili, a samozřejmě i mnoho velkoodběratelů, sushi restaurací.

Mie i její prodavači s trpělivostí vysvětlují nad regály plnými barevných pytlíčků a kelímků, jaký druh rýže či těstovin si vybrat, k čemu jsou dobré mořské řasy nori a zelený křen wasabi, jak se od sebe liší jednotlivé sójové omáčky a proč si místo klasických sušenek můžete dát třeba sušené rybičky nebo sušenou sépii.

Láska s Jakubem

To ovšem nebyla jediná změna v životě Mie. Tak to ovšem bývá - začnete na sobě pracovat a štěstí se najednou přihlásí, když byste to ani nečekali. V té době už uměla Mie i velmi dobře česky a zavolala si taxíka. "Potřebovala jsem odvézt za přáteli do jedné korejské restaurace. V autě jsem si začala s tím šoférem povídat a než jsem vystoupila, vyměnili jsme si vizitky. Začali jsme si posílat textovky a po čase jsme spolu začali chodit."

Dnes má Mie s Jakubem Krejčíkem dva syny - tříapůlletého Noela a jedenapůlročního Leona. Všimněte si - jejich jména jsou složená ze stejných písmen. A přesně takhle hravá je Mie. Jakub se stal tatínkem na mateřské a postupně přebral i důležité funkce - je jednatelem firmy, stará se o e-shop a sklad. Okamžitě si oblíbil japonská jídla, se synky se dívá na japonské pohádky. Japonsky se ale nenaučil, prý maximálně pozdravit a poděkovat. Mie ho vzala už také na návštěvu Tokia, ovšem  oba se shodli, že se tam dobře nakupuje, ale žít už chtějí v Čechách. "V Japonsku je krásná příroda, ve městech naprosto čisto. Na ulici nenajdete ani papírek - Japonec si odpadky nosí domů a tam je teprve vyhodí. Ale všude je strašná spousta lidí, žádný klid. Nejstarší Ruy vyrůstá odmalička jako kosmopolita. Chodí do mezinárodní školy a umí několik jazyků. Myslím, že s jeho mladšími brášky to bude podobné," dodává Mie.

Foto: Roman Pavlíček

 


Zpět na přehled

Fotogalerie

Nahoru