Nacházíte se zde: Úvod Texty Další osobnosti Stanislav Motl: Chtěl bych letět do vesmíru

Stanislav Motl: Chtěl bych letět do vesmíru

20. 5. 2017

Reportér a spisovatel Stanislav Motl nás týden co týden překvapuje na televizní obrazovce svými historickými causami v pořadu Stopy, fakta, tajemství a udivuje neustále novými odhaleními ve stejnojmenném rozhlasovém seriálu.

Reportér a spisovatel Stanislav Motl nás týden co týden překvapuje na televizní obrazovce svými historickými causami v pořadu Stopy, fakta, tajemství a udivuje neustále novými odhaleními ve stejnojmenném rozhlasovém seriálu.

 Ve své hledačské či pátrací činnosti jste naprosto bezkonkurenční. Čím myslíte, že to je?

Je to natolik pracné, že se do toho nikomu nechce. Když jsem nedávno svůj způsob práce, ta svá hledání, která si často i sám financuju, líčil studentům Univerzity Karlovy, dostal jsem dotaz: „Proč to vlastně děláte?“ A já na to řekl „Třeba pro dobrej pocit.“ Musel jsem být v jejich očích za naivního hlupáka. Jedna šestadvacetiletá novinářka mě zase odzbrojila větou: „Pane Motl, já vám závidím.“ Já na to: „A proboha, co?“ „No, že máte tolik času!“

Kdybych měla vaši práci popsat jedním slovem, použila bych asi výraz „posedlost“. Prostě vám to nedá a chcete přijít věcem na kloub. To jste tak měl odmalička?

Jsem typickej kluk z venkova. Hrál jsem fotbal, rozbíjel okna, nosil ze školy poznámky….Mí rodiče, přestože kvůli válce a ze sociálních důvodů neměli šanci vystudovat univerzity, byli neobyčejně sečtělí, přirozeně vzdělaní, se záviděníhodným vypravěčským darem. Ke všem svátkům a narozeninám jsem od nich dostával knihy. Když jsem zlobil a měl jsem být potrestán, řekla mi maminka, že mi na týden „stopí“ verneovku. Já jsem ji ale stejně vypátral a v noci tajně při baterce dočítal. Pak jsem se díky osvícenému učiteli ocitl asi v deseti letech v archívu svého rodného města a ta atmosféra mě naprosto pohltila. Od té doby jsem se zajímalo všechno, co se týkalo minulosti. Podvědomě mě přitahovali starší lidé, cítil jsem z nich moudrost, vzdělanost a strašně rád jsem jim naslouchal.

Od roku 1994 jste odhalil 15 válečných zločinců. To je docela zvláštní, když dřív na to byla celá komise odborníků.

Skutečně u nás od roku 1965 existovala vládní komise pro stíhání nacistických zločinců. Jedním z prvních úkolů polistopadové vlády v roce 1990 bylo tuto komisi zrušit. V té době přitom bylo připraveno padesát spisů na zahájení trestního stíhání konkrétních žijících vrahů. Když jsem se ptal, proč byla komise zrušena, bylo mi řečeno, že proto, že byla komunistická. Její archív ovšem měl cenu zlata! Agendu převzala Generální prokuratura a v její budově se část těchto unikátních spisů válela až do roku 1997 na chodbě, a kdo si co vzal, tak si vzal. Českou justici tedy evidentně váleční zločinci nezajímali. Naštěstí však po celou dobu, kdy komise pracovala, posílala všechny spisy v kopii do Spolkové republiky Německa, do Centrály pro vyšetřování zločinů nacionálního socialismu v Ludwigsburgu. Takže jezdím studovat tam…

Jste televizní matador, ale najednou, na konci roku 2009, jste rozjel pořad Stopy, fakta, tajemství v Českém rozhlase.

Vrátil jsem se vlastně ke kořenům. Rozhlas je moje láska – na jeho pořadech jsem vyrůstal. Rozhlasové osobnosti Vladimír Kovářík, Alfréd Technik, Vlado Príkazský – to byli mí dětští hrdinové. Vždyť Technik jako první reportoval 9. květen 1945. Jel za tanky v autě, kolem něj ještě lítaly kulky…. Na Fakultě žurnalistiky jsem kvůli těmhle pánům studoval rozhlasovou specializaci.

Máte za sebou už 135 dílů….

Když se mě tehdejší šéfredaktor Českého rozhlasu 2 Jiří Vejvoda ptal, jestli vydržím 40 dílů, každý týden půl hodinu, řekl jsem: „Pane doktore, myslím, že bych těch padesát zvládl.“ A teď mám za sebou skutečně už 135. díl. Je pravda, že rozhlasoví posluchači jsou vzdělaní, chytří lidé a ohlasy od nich jsou nevídané. Dokonce mi sami navrhují nová témata.

Například?

Od jednoho rozhlasového posluchače přišla unikátní informace, že v roce 1921 chystala skupina lidí atentát na prezidenta T. G. Masaryka. Ten člověk si mě dokonce odchytil na přednášce v Písku a dal mi k tomu spis. Jeho tatínek byl totiž zástupcem policejní stanice na východním Slovensku, kde se případ vyšetřoval. Po jeho uzavření měl nařízeno spis skartovat, ale on si ho nechal doma. Vražedný útok se chystal v Maďarsku a dojít k němu mělo nedaleko Užhorodu. Všechna ta místa jsem objel, udělal jsem z toho pořad a Bomba pro T. G. Masaryka vyšla nedávno také ve třetím díle Cest za oponu času. Přemýšlel jsem o tom, proč se veřejnost o atentátu nesměla dozvědět. Asi, aby nevznikla zbytečná panika…

Předpokládám, že zpětnou vazbu máte i u svého televizního cyklu. Změnily se nějak reakce diváků od dob, kdy jste pracoval jako reportér na TV NOVA?

Určitě. Přes obrovskou sledovanost tehdejšího pořadu jsem dostával úplně jiné typy reakcí, opravdu podnětných námětů bylo minimum. Zato jsem u různých kolegů, kteří se tehdy začali objevovat na obrazovce, a lidé je tudíž poznávali na ulici, pozoroval, že kladli rovnítko mezi dočasnou popularitu a kvalitu své práce. Když pak z obrazovky zmizeli, byli smutní z toho, že už je zase nikdo nezná.

Vraťme se k vaší hledačské práci. Prý nesnášíte slovo „investigativní“?

Mám rád češtinu, to je ten důvod. Co se týče mé práce, problém je v tom, že jsem celoživotní sólista a že mi to tak vyhovuje. Sám si hledám v archívech, sám si věci analyzuju a sám po nich jdu. Hlásí se mi studenti, nabízejí, že by mi dělali asistenty, ale já je neumím využít. Mám obrovský archív, takže námětů bych měl dost i pro dalšího novináře, ale musel bych mu říkat, kde a jak má pátrat, všechny ty spojnice a souvislosti, které nosím v hlavě. A to je takřka nemožné.

Takže si svého nástupce asi nevychováte. Nicméně o vaše přednášky je mezi studenty velký zájem.

V současné době jsem v situaci, že mi přednášky rapidně přibývají u nás i v zahraničí a že už musím některé z časových důvodů odmítat.

Předpokládám, že máte svůj pracovní plán rozvržený na minuty.

Někteří mí kolegové už uzavírají sázky, kdy to se mnou klepne nebo kdy mi dojdou náměty. Vím, že každé úterý musím do rádia, kde se stříhá další díl pořadu, a jinak pořád točím a jezdím stříhat do ostravské televize. Žiju v Pendolinu, kde píšu nebo spím. Původní dohoda byla, že televizní pořad poběží do konce roku, ale přišli za mnou, že chtějí další půl rok. Co se týče námětů, o jejich vyčerpání strach nemám. Naopak se obávám, že je všechny nestihnu do konce života zpracovat.

Mezi vaše oblíbence patří spisovatel Antoine de Saint Exupéry, po jehož stopách jste šel bezmála dvacet let.

Kromě Exupéryho je mým oblíbencem ještě politik, hvězdář a dobrodruh Milan Rastislav Štefánik. Víte, že si ti dva byli velmi podobní? A podobné měli i rukopisy! Říkám si, že kdyby existovalo převtělování, že je to u nich jasné. Ale časově by to nešlo. Štefánik byl ročník 1880 a zahynul v roce 1919, Exupéry se narodil v roce 1900 a zemřel v roce 1944. Oba byli piloti, a při vší úctě, ne moc dobří. Oba byli velmi charismatičtí, ženy je milovaly. Říká se, že když Štefánik zahynul, padesát žen ve Francii a v Itálii obléklo smutek. Oba byli poutníci, Ahasverové, kteří pořád za něčím šli, v osobním životě to byli rozervanci…a oba zemřeli mladí.

Přibližte nám, jak vypadá vaše pátrání po dané osobnosti?

Na počátku se až fundamentalisticky seznamuju s jejím dílem. Jako houba do sebe vstřebávám všechna fakta, která jsou dostupná. Pak to v sobě zanalyzuju a pak jedu na místa s tím člověkem spjatá. Takhle jsem šel po stopách Štefánika na Mont Blanc – on měl nahoře hvězdárnu. Lezete jeho cestou a najednou si uvědomíte, že jste na něj napojená a že mu nějak víc rozumíte. Když jsem se zabýval Jackem Londonem, tři noci jsem bivakoval v Kalifornii u jeho hrobu.   

A jak jste si dokázal získat přízeň Lídy Baarové, stárnoucí zatrpklé hvězdy?

Víte, tahle práce hodně souvisí s psychologií. Myslím, že ocenila, že jsem se jí při první návštěvě neptal na Goebbelse. A když už měla něco vypito, vypínal jsem diktafon, což by na mém místě každý neudělal. Ona byla nešťastná z toho, co odvyprávěla Josefu Škvoreckému, když si dala tři deci vína. Když se mě na Baarovou lidé ptají, stále jim opakuju, že se do Goebbelse zamilovala v době, kdy ještě nebyl žádný válečný zločinec, a kdy ho přijímali diplomati celého světa. Baarové nebyla po válce prokázána žádná kolaborace, nedostala ani tzv. Malý dekret. Provinila se pouze tím, že milovala Goebbelse, ovšem nikoli v době ohrožení republiky.

Ve své knize o ní jste napsal, že Baarová už dneska nemá zapotřebí, aby ji někdo soudil nebo aby ji obhajoval, máme ovšem šanci ji pochopit. Zdá se mi, že empatie je přesně ta vlastnost, která vám pomáhá otvírat třinácté komnaty.

Kormě empatie jde také o určité etické zásady. Teď mám třeba problém s člověkem, který byl v roce 1945 najatý jako pracovník nacistické bezpečnostní služby, Sicherheidienstu, aby zabil prezidenta Edvarda Beneše. V té době byla už naše exilová vláda v Košicích, a kdyby se to podařilo, vznikl by chaosa dost možná, že by se Slovensko s Českem nespojilo. Slovákům jako poraženeckému státu by hrozily reparace a všechno by bylo jinak. Ten člověk se nakonec sám přihlásil na policejní stanici a posléze dostal trest smrti, který mu změnili na doživotí. Odseděl si sedmnáct roků – a já ho po letech našel. Žije v menším městě, kde ho lidi obdivují, protože byl přece za komunistů v kriminále, má krásnou vnučku a já nenašel odvahu jí říct, co je její dědeček zač. Nakonec, svůj trest si za to už odpykal. Jiné je, když najdu nacistického zločince, který spravedlnosti unikal. Tam mám pocit, že musím bojovat za všechny ty oběti… Obecně se ale řídím heslem, že nesmím nikomu vědomě ublížit a o všem musím nejprve pochybovat a hledat několik zdrojů, než se mi pravda potvrdí.   

Říkáte o sobě, že se vám v životě splnily takřka všechny sny. Toužil jste po dobrodružství – a našel jste je v archívech. Zlézal jste hory, potápěl se do moří, procestoval svět.. Je ještě něco, co byste si přál?

Chtěl bych potkat Barbru Streisand a Katherine Hepburn. Pořád ji vidím v Africké královně, to její krásné intelektuální herectví. V jejím případě už k setkání bohužel dojít nemůže. A ještě něco - chtěl bych letět do vesmíru. Vážně.

 Vizitka

Stanislav Motl

* narodil se 6.3.1952 v Ústí nad Orlicí

* působil jako reportér v Reflexu a v TV NOVA

* vydal řadu knih (Nacisté pod ochranou aneb Kdo vlastně prohrál válku?, Prokletí Lídy Baarové, Mraky nad Barrandovem, Oběti a jejich vrazi, Cesty za oponu času, Strážce brány)

* je autorem námětu a scénáře dokumentárních filmů Ozvěny lidické noci a Živý mrtvý

* V roce 2010 získal cenu Asociace mezinárodního vysílání v Londýně za investigativní dokument Chlapec a hvězdy, rok nato za pořad Letec a smrt

* od letošního roku má v České televizi svůj pravidelný pořad Stopy, fakta, tajemství

 

 

Zpět na přehled

Nahoru