Nacházíte se zde: Úvod Texty Fejetony Fejeton: Ať žije Podolí!

Fejeton: Ať žije Podolí!

20. 5. 2017

FejetonAť žije Podolí!


Není divu, že mi jako milovnici retro stylu čím dál víc konvenuje plavecký stadion v Podolí. Jeho výstavba začala před 50 lety a pro veřejnost byl otevřen 28. června 1965.

FejetonAť žije Podolí!

Není divu, že mi jako milovnici retro stylu čím dál víc konvenuje plavecký stadion v Podolí. Jeho výstavba začala před 50 lety a pro veřejnost byl otevřen 28. června 1965. Já sama ho prvně zaregistrovala jako dvanáctiletá holka, když mě sem zavedla na brigádu kamarádka Helča. Její babička tu totiž pracovala. Chodila v bílém plášti jako správná paní lázeňská a většinou prodávala vstupenky na pokladně. To samozřejmě v Podolí ještě nebyly žádné turnikety. Pracovaly jsme s Helčou v kuchyni jako pomocné síly. Nějakého chytráka napadlo, že nás první den posadil ke stroji na škrabání brambor. Jednak to bylo proti všem předpisům(byly jsme nezletilé a nemohly pracovat se stroji), jednak to bylo proti zájmům jídelny. Brambůrky nám totiž ze stroje padaly v miniaturizované podobě, neb jsme nevěděly, za jak dlouho máme stroj vypínat. Teprve díky tomu nás přesunuli na jiné práce. Pomáhaly jsme míchat jedinečnou šunkovou pomazánku (od té doby jsem nikde tak dobrou nejedla a v podolské samoobslužné jídelně dnes taky není k mání), kterou jsme si vzápětí mohly namazat na housky k svačině. Krájely jsme tvrdé rohlíky do knedlíků a hotové knedlíky pak krájely ke guláši a za svou poctivou práci v parném létě jsme dostaly každá asi 600 korun, což v roce 1974 stačilo na koupi krásných náramkových hodinek. Od té doby jsem si připadala dospělá. Vždyť jsem si vydělala sama na své hodinky!

Dlužno dodat, že nic jiného bych v té době v Podolí stejně dělat nemohla, neb jsem byla neplavec. Obratně jsem to skrývala, snad ani Helča o mé slabosti nevěděla. Byla nemocná se srdcem a babička by ji beztak do bazénu nepustila. Plavat mě paradoxně učili ve vršovické Slavii o pár let později, když jsem se jako studentka gymnázia už nechtěla  déle trápit mindrákem. Pohledný plavčík mě ho za jeden běh kurzu zbavil a obrovsky mi tím pomohl. Nepamatuji si jeho jméno, ale s odstupem 33 let mu tímto za jeho profesionalitu děkuju. Neodpichoval nás bidlem jako mistři plavčí na vyšehradské plovárně, což jsem jako dítko sledovala se zatajeným dechem a čekala, kdy se kdo ve Vltavě utopí,  nepoužíval ani jiných drastických způsobů, a právě proto jsem dnes schopná plavat, byť ne nijak skvostně.

Podolí jsem v běhu dalšího života navštěvovala sporadicky, ale teď jako bych se k němu zase vracela. Během léta, jak jen to šlo, jsem si třeba i ve všední den zaskočila na dvě hodinky užít si sluneční lázně a plavání v poloprázdném venkovním bazénu, kde šplouchala průzračně čistá, 26 stupňů teplá voda. Pozorovala jsem přitom zajímavý jev: v bazénu se mnou byli převážně lidé staršího věku, decentní dámy v drdůlkách nebo naopak bývalé sportovkyně v čepicích a plaveckých brýlích, muži šedých skrání, ale stále ještě vysportovaných postav. Mladí byli v menšině. A pokud ano, tak zas typy zcela mimořádné. Třeba mužný Polák, který jako by vypadl z románu od Sienkiewicze, s velkými licousy, na jejichž koncích měl navázané barevné šňůrky. Polák se věnoval svým dvěma malým dětem, skákal s nimi šipky, učil je i anglicky a v mezičase odbíhal pro pizzu a  pro pivo k muži jihoslovanského původu, který tu po celé léto nabízel občerstvení u okénka.

Záhy jsem začala rozlišovat pravidelné návštěvníky, kteří měli permanentku na celé léto, posedávali na lavičkách podél bazén, povídali si mezi sebou a pozorovali okolní cvrkot. V určité hodiny v bazénu trénovaly ladné akvabely, nebo závodní plavci, takže to "štamgasti" měli i s programem. Mezi opálenými seniory sedával také jeden mladý černoch s úplně černou pletí a já měla nutkání optat se ho, jak se pozná, jestli se opálil . 

Do Podolí ovšem zdaleka nechodí jen milovníci plavání. Jednou jsem tu potkala věhlasného fotografa, pana Zajíce,  který sem prý pravidelně zajde k holiči a pak vedle do jídelny na polívku. Pravda, tyto služby tu nejsou nijak předražené a pan Zajíc to navíc má blízko z domova. Chodí se sem i na masáže a na rehabilitaci, ale nejvíc ze všeho lelkovat na čerstvém vzduchu. Areál někdejší cementárny je zalitý sluncem po celý den, což také není u plováren úplně běžným pravidlem. Stačí vzpomenout na kdysi slavné Barrandovské terasy na druhém břehu Vltavy, které trpěly značným stínem a voda v bazénu pak byla docela studená...

Je 1. září a já se s tebou, milé Podolí, pro letošek loučím. Obávám se, že nedokážu to, co tví skuteční věrní - totiž chodit plavat do venkovního (mimochodem vyhřívaného)bazénu i při nízkých teplotách. Pohled na zasněžené stráně ovšem musí být z vody úchvatný. Zatím tedy nashledanou!

 


Zpět na přehled

Nahoru