Nacházíte se zde: Úvod Texty Fejetony Jak jsem propadla vášni pro letadla

Jak jsem propadla vášni pro letadla

20. 5. 2017

Je o mně celkem známo, že nevyhledávám aktivně žádné sporty krom pěší chůze a občasného plavání, a adrenalin nacházím v úplně jiných oblastech. Přesto existuje jedna výjimka: létání.

Je o mně celkem známo, že nevyhledávám aktivně žádné sporty krom pěší chůze a občasného plavání, a adrenalin nacházím v úplně jiných oblastech. Přesto existuje jedna výjimka: létání.

Hned na počátku vás ovšem musím uvést do obrazu: Rozhodně nedržím v ruce knipl a neřídím žádný z létajících strojů. To by mi strach nedovolil. Prostě se jen ráda pasivně přepravuji jako pasažérka letadly. Je mi docela jedno, s jakou leteckou společností a jakým typem letadla. Nehledím ani na cílovou destinaci a počet hodin strávených na palubě. Samozřejmě dám přednost špičkovému boeingu před nějakým rozhrkaným starým strojem, ale jak známo, padají i ta nejmodernější letadla, takže ani na tom mi vlastně příliš nezáleží. Podstata mé vášně tkví totiž v něčem docela jiném.

Jako dítě školou povinné jsem měla spolužáka Pavla, který toužil od chvíle, kdy začal rozum brát, stát se pilotem. V pubertě se do mě zamiloval, a při všech cestách do kina či do parku nevykládal o ničem jiném než o letadlech. Domů mě zval zcela nezáludně na prohlídku jejich modýlků, které sestavoval po nocích tajně při baterce (maminka ho chtěla vidět v nějaké bezpečnější profesi). V Pavlově společnosti jsem také zhlédla film Letiště a vzápětí si přečetla i román Athura Haileyho. Na chvíli jsem dokonce uvažovala, že bych se stala letuškou, ale z toho nějak sešlo.

Pavlovi se jeho sen splnil, a přes různé nástrahy se po letech pilotem skutečně stal. Lítat začal jako většina Čechů u ČSA, ale když nastala krize, začal pracovat i pro různé zahraniční letecké společnosti. Občas se mi ozval z Vietnamu, Kanady či Paříže, nebo poslal exotickou pohlednici.

V pubertě však nebyl jediným mým ctitelem. Do třídy totiž v sedmičce přibyl spolužák Jiří, který mi padl do oka, a začala jsem randit také s ním. Musím říct, že Pavel i Jiří byli na svůj věk velcí džentlmeni. Dokázali se dohodnout na tom, že na schůzku se mnou půjdou klidně oba najednou. Dnes si to už neumím představit, ale několikrát jsem s nimi dokázala jít na procházku a nenuceně rozprávět a dělit úsměvy spravedlivě mezi oba dva. Po základce se naše cesty rozešly a o Jiřím jsem už nevěděla vůbec nic. Až jednou, po letech, se na školním srazu dozvídám, že se z něj stal stevard neboli jak se dnes správně říká palubní průvodčí! Že by ho naše společné debaty o letadýlkách nakonec tak inspirovaly?

Od té doby se ze mě stal letecký maniak. Kupuju si letenky s pocitem, že konečně tentokrát potkám na palubě stevarda Jiřího anebo se z pilotní kabinky ozve Pavlův hlas. Zatím se však mé snažení nesetkalo ani jednou s úspěchem. Někdy si říkám, že Jiří se mohl za ta leta změnit natolik, že bych ho ani nepoznala. Všechny stevardy si vždy prohlížím s takovou pečlivostí, až se stávám podezřelou. Piloty si v letadle dost dobře prohlídnout nemůžu, ale někdy na ně číhám před odletem v jejich jídelně nebo při odbavování zavazadel. V uniformách jim to všem ohromně sluší, takže je to pozorování celkem zábavné. Zatím ale samá voda, nebo vzhledem k tomu, kde se mí hrdinové nejčastěji pohybují, spíš samý vzduch. Věřím, že se ale přece jen jednou dočkám a oba své ctitele načapám na místě činu. Také se ale může stát, že dřív skončíme všichni v důchodu a potkáme se někde na srazu abiturientů, ne nepodobném tomu z nostalgického filmu Nezralé maliny. Do té doby však budu létat a vznášet se ve svých mladických snech.


Zpět na přehled

Nahoru