Nacházíte se zde: Úvod Texty Fejetony Jak jsem se přestala bát řezníků

Jak jsem se přestala bát řezníků

20. 5. 2017

Jak jsem se přestala bát řezníků


U nás v domě vládli odjakživa dva nejdůležitější muži: hostinský a řezník. Jenže já jako dítě nechápala, že ti statní Herkulesové jen matou zjevem.

Jak jsem se přestala bát řezníků

U nás v domě vládli odjakživa dva nejdůležitější muži: hostinský a řezník. Jenže já jako dítě nechápala, že ti statní Herkulesové jen matou zjevem.

Těžko mi to mohla vymluvit moje matka, která neměla vyvinuté chuťové buňky ani pro dobře ošetřenou dvanáctku ani pro pěkně prorostlou krkovičku. Strach ve mně narůstal do obludných rozměrů, když jsem se blížila ze školy domů a ve vchodu ležel opilý ajznboňák ze sousedního Vyšehradského nádraží, který přehnal svou denní dávku staropramene. Neprobudím ho, až ho budu svou tenkou nožkou překračovat? Nepřepadne mě potom? Nádražák však nahlas oddychoval a obrýlená žákyně základní školy mu byla zcela ukradená. V chodbě domu býval cítit slad i různé pachy z hospodské kuchyně. Dnes bych v nich dobře rozeznala odér přepálené cibulky, ve vlastní šťávě se dusících roštěnek, pikantního gulášku a načesnekovaných bramboráků. Častěji než na unavené štamgasty jsem ale v ponuré chodbě domu narazila na mohutnou postavu řezníka, který měl svůj obchod hned vedle hospody. Patřily mu totiž obrovské lednice u nás ve sklepě. Přicházel v bílé gumové zástěře se sekerkou v ruce a já prchala s bušícím srdcem do schodů, až jsem se zalykala. Teprve později jsem si dodala odvahy, popadla uhlák a potichu se vydala do sklepní kóje, odkud jsem mohla nenápadně pozorovat, jak na tlustém špalku seká kosti na polívku a otírá si přitom pot z čela. Ještě zajímavější byla podívaná na jeho obrovské ruce, kterými plácal salát z volské tlamy. Bylo to jídlo mládeži nepřístupné, pravila jednou maminka a já neměla důvod jí nevěřit. Tím spíš mě přitahoval pohled na tenké červené plátky masa, které plavaly v jakési mastné marinádě a řezník na ně sypal pepř a míchal v míse tak dlouho, až byl s výsledkem spokojený. Mísu si pak posadil na hlavu a téměř slavnostně ji vynášel z podzemí na denní světlo. V jeho řeznictví se po pikantní lahůdce jen zaprášilo, ale já ji nikdy neochutnala. Když jsem náhodou někdy vešla do jeho krámu, zdál se mi skoro prázdný. Na hácích visela kůže a zbytky nějaké flákoty, na pultě byly vyskládané konzervy krevní tučnice, což mi znělo jako z hororu a kolem výzdoba z umělých květin. Většinou jsem se zase vypoklonkovala ven s pocitem, že maso se asi kupuje někde docela jinde. Zato, když tam vstoupil můj tatínek a odvyprávěl dvě čerstvé anekdoty, nejlépe s lehce protistátním obsahem, řezník odešel kamsi dozadu a přinesl mu rovnou zabalené vepřové, telecí a hovězí, prostě, co si pán ráčí. Chtělo to zkušenost a kouzlo osobnosti.

Teprve v dospělosti jsem se osmělila navštívit pravé řeznictví a požádat o kilo hovězího masa. To už jsem ale žila v jiném domě a mého vzdělání se s pochopením ujala kyprá řeznice. „Děvenko, a budete to chtít na polívku nebo na omáčku? A budete to dusit nebo péct?“ Všetečnými dotazy mě dovedla k návodu, k čemu se jaké maso vlastně hodí a jak se jmenuje. To ještě v řeznictví nebývaly u masa cedulky s názvy a už vůbec ne vakuované balíčky, předem navážené a popsané jak pro prvňáky. Odcházela jsem hrdě z nákupu, kde jsem poprvé rozlišila zadní hovězí od předního. Cítila jsem se jako skutečná hospodyně.

Znovu jsem si na svého řezníka z dětství vzpomněla po letech při rozhovoru s českou herečkou, která už dávno nežije v Čechách, ale daleko na severu zeměkoule. Čekala jsem, že se bude chtít bavit hlavně o divadle, ale nakonec jsem od ní největší ódu slyšela na jedno pražské řeznictví. Kdykoli se k nám chystá na návštěvu, završí ji v obchodě, kde mají libé špekáčky, domácí paštičky, ale také husí jatýrka a nepřeberné množství drůbeže. Nechá si do letadla zabalit uzenky, krůty a kachny a věnuje jim půlku svého kufru hned vedle textů nejnovějších divadelních her. Představuji si, jak se to umění řeznické a herecké v tom zavazadle propojí a vůně všech pochutin proniknou mezi papíry, plné honosných idejí. Ostatně v dějinách končili na podobném špalku  - poražený dobytek i  hrdinové, o nichž se pak psaly hry.   

 

 


Zpět na přehled

Nahoru