Kája jako hrdina sci-fi

Kája jako hrdina sci-fi

Nejdřív jsem milovala Helenku Vondráčkovou a věčně obtěžovala své rodiče zpíváním jejího hitu Chytila jsem na pasece motýlka, ale pak do mého srdce vplul Karel Gott.

To už zůstala Helenka pouze idolem mého tatínka, který odjakživa trpěl na blondýny. U mě na dlouho zvítězil božský Kája a stejně oddaně ho milovala i moje kamarádka Helenka. Koupily jsme si lístky na film Hvězda padá vzhůru a po cestě z kina jsme mezi zamilovanými vzdechy promýšlely, jak bychom si také my - třináctileté puberťačky - získaly jeho přízeň.  "Už to mám! Napíšeme o něm sci-fi román!" Vykřikla najednou Helena a já nadšeně přitakala. Faktem je, že jsme v té době byly na vrcholu svých tvůrčích sil. Obě jsme již napsaly několik básnických sbírek o našich spolužácích a stejně jsme se chystaly na něco "většího". Následující dny byly nabité. Kudy jsme chodily, tudy jsme promýšlely děj románu, v němž musel Karel Gott figurovat samozřejmě jako hlavní hrdina.

Že by se zamiloval do ufonky, která kvůli němu přistane na Zemi? Nebo ho unesou mimozemšťané a my dvě ho poletíme vysvobodit kamsi na Mars? To je ono. Jedině my dvě budeme jeho spása! Pořídily jsme si tlustý sešit a začaly psát. Dnes už ani nevím, jak jsme dokázaly vymýšlet zápletky a dialogy ve dvojici, ale opravdu nám to klapalo. Helča měla navíc i výtvarný talent, takže naše texty doplňovala ilustracemi, i když jenom propisovací tužkou. Karel se jí ale dařil báječně. Za několik týdnů byl sci-fi román dopsán. Měl jedinou nevýhodu - byl jen v jediném exempláři, takže dnes můžu těžko někomu dokazovat, že skutečně existoval. My jsme si ale řekly, že Mistr má nárok dostat originál a mít ho jen pro sebe, protože byl od počátku míněn jako dar. Jistě ho fanynky zahrnují nejrůznějšími pozornostmi, ale aby ho dokázaly zasadit na jinou planetu a ještě do tak barvitého děje, to tedy asi těžko.

Vybaveny tímto vysokým sebevědomím jsme se jednoho jarního dne vydaly do kopce na Bertramku, oděny v těch nejkratších minisukních a s románem v tašce. Předat ho musíme Karlovi jedině osobně! Zazvonily jsme u branky a dlouho nikdo nepřicházel. Před vchodem ale bylo zaparkováno krásné auto, které určitě patřilo jedině Jemu. Zvonily jsme znovu a hlavně jsme se ani o píď nevzdalovaly od vchodu. Konečně vyšel - jenže ne Mistr, ale jeho tatínek. Vypadal přísně. Zeptal se, co si přejeme a my jsme ze sebe vychrlily, že musíme mluvit s Mistrem Gottem. "Mistr ale není doma," odvětil pan Gott starší. I když jsme mu to nevěřily, požádaly jsme ho, aby mu od nás tedy alespoň předal náš román.

Už za minutu jsme svého unáhleného činu litovaly. "Ty jo, děláme se s tím měsíc - a co myslíš, že se teď stane? Ten pán sešit vezme a hodí ho do koše. Měly jsme si počkat na Karla!" Vyčítaly jsme si navzájem. "Víš co?" řekla jsem po chvíli. "My tu prostě budeme čekat tak dlouho, až se objeví a všechno mu vysvětlíme. Určitě je doma!" Abychom nepůsobily tak trapně, poodešly jsme pár kroků ulicí a tam předstíraly, že se procházíme sem a tam. Musely jsme být v téhle slepé poklidné uličce hodně nenápadné, ale to nám bylo docela fuk. Po nějaké delší době se to ale stalo: božský Kája vyšel z vilky, otevřel si branku, pak cosi položil na zídku těsně vedle ní a nasedl do auta. Než jsme se stačily vzpamatovat, projížděl kolem nás. Zamával nám a byl fuč. 

"Tak to se nám teda povedlo! Ujel nám!" volala jsem nešťastně a Helča se skoro rozbrečela. Jenže pak jsme si vzpomněly, že Mistr cosi pokládal na zídku - a co kdyby to bylo pro nás? Rychle jsme doběhly ke vchodu a tam ležely dvě bonboniéry. Ale ne jen tak ledajaké. Byly to nachlup stejné rudé krabice v podobě pěticípé hvězdy, plné bonbónů zabalených v pestrobarevném celofánu. Zřejmě si je přivezl z Moskvy, kde často koncertoval. Rudé hvězdy se nám teda zrovna moc nelíbily, ale ty čokoládové bonbony chutnaly báječně. A to, že jsme je dostaly od Gotta, bylo to nejvyšší možné ocenění naší tvorby. Dlužno dodat, že od té doby jsme spolu už nikdy nic nenapsaly a milovníci sci-fi literatury tak možná zůstali ochuzeni o dvě nadané autorky.