Bylo jim nejmíň o padesát víc než mě, ale směla jsem je považovat za své kamarády
Bylo jim nejmíň o padesát víc než mě, ale směla jsem je považovat za své kamarády.
Lavička, na které jsem s nimi sedávala, stojí stále na svém místě stejně jako stromy v tom parku, kam jsem jezdila s kočárkem. Jen pánové Brácha a Benda už tady nejsou, jak už to tak v našem životním koloběhu chodí.
Když jsem se s nimi seznámila, byli už oba důchodci. Brácha byl čipernější, šlachovitý stařík, bývalý školní inspektor, na němž se léta strávená ve vzdělávacích zařízeních zřetelně podepsala. Uměl vést dlouhé přednášky o tom, jak úsporně nakupovat a zdravě jíst, či proč je dobré čistit si pravidelně zuby třeba i dvakrát po sobě různou pastou. Pan Benda strávil život také ve školství, byl profesorem ekonomie na vysoké škole. Cítil se ale nad Bráchou poněkud nadřazený. Už svou postavou působil majestátně, chodil rozvážně a zamyšleně, lehce se přitom opírajíc o hůlku. Vedl závažné monology o politickém a ekonomickém dění u nás i ve světě (psal se rok 1989) a nabádal mě, abych pilně četla noviny a neustrnula ve vývoji. „Nemůžete celé dny probírat s maminkami, jestli děti papaly, jak spinkaly a kolik přibraly, když je tady tolik jiných důležitých věcí!“ Skoro se rozčiloval, když zaslechl debaty ze sousedních laviček.
Oba pánové si sice svorně sedali na stejnou lavičku, ale během jediné hodiny se dokázali pohádat natolik, že jsem si pokaždé myslela, že se takhle vidí naposledy. Brácha se na svět díval jaksi prostším, naivnějším, ale i optimističtějším pohledem, kdežto Benda dopředu tušil všechny záludnosti, zákruty a předvídal je i tam, kde nakonec ani nebyly. Jejich spory mě ovšem bavilo poslouchat a hlavně nijak nerušily moje spící miminko. Byla jsem zřejmě jejich poslední žačkou s téměř nulovou absencí. I když jsem si někdy také odskočila na sousední lavičky, protože jsem potřebovala slyšet i onu banální výměnu zkušeností typu, kolik hodin vaše dítě spí, zda mu na noc dávat kaši, nebo kde mají nejlevnější dupačky. Když jsem se nabažila maminkovských rad, zase jsem si přisedla ke svým kamarádům, kteří se už malinko mračili a možná i drobátko žárlili.
Pak nastaly revoluční události a běh života se překotně zrychlil. Další jaro se v parku probíraly už i mezi maminkami závažnější témata: většinu z nich čekalo stěhování z centra, měnili se majitelé domů, z obytných činžáků se stávaly první banky. Debata byla zajímavá u nich i u Bráchy s Bendou. Nevěděla jsem, komu naslouchat dřív. Brácha začal mít zdravotní problémy a jeho děti si ho vzaly k sobě. Benda na své lavičce osiřel a také čím dál častěji místo o politice hovořil o svých bolavých kloubech. Pak ubývalo maminek v parku. Odstěhovaly se stejně jako socha státníka, která po desetiletí celému prostranství vévodila. V případě známých maminek mě to mrzelo, v tom druhém naopak. Socha, znázorňující Gottwalda, byla monumentální, nevzhledná a měla jediný praktický účel: mezi jeho nohy se mohlo schovat několik dětí před náhlým deštěm...
Dneska park míjím málokdy. Je stranou mé trasy do práce, a navíc se nějak bráním nostalgickým vzpomínkám. Na lavičkách sedí úplně jiní lidé a mají asi také úplně jiné starosti. Známé místo je vlastně už docela cizí.