Nacházíte se zde: Úvod Texty Fejetony Psí park v proměnách času

Psí park v proměnách času

20. 5. 2017

Parku na pražském Lannově nábřeží jsme říkali různě, nejčastěji však psí park. To proto, že v okolí bydlelo vždycky hodně pejskařů, kteří to sem se svými čtyřnohými miláčky měli nejblíž.

Parku na pražském Lannově nábřeží jsme říkali různě, nejčastěji však psí park. To proto, že v okolí bydlelo vždycky hodně pejskařů, kteří to sem se svými čtyřnohými miláčky měli nejblíž.

Když jsem se do těchhle končin nedlouho před sametovou revolucí nastěhovala, jeden z mých prvních silných zážitků „zavinila“ Kamila Moučková. Legendární televizní hlasatelku, vyhozenou po srpnu 1968, jsem tu potkala – samozřejmě s pejskem – a ačkoli jsme se ještě neznaly, v náhlém pohnutí mysli jsem ji oslovila: „Nezlobte se, že se ptám, ale netušíte, kdy už to konečně praskne?“ Koukla na mě – byla zvyklá na lecjakou provokaci – ale viděla, že vedu za ruku malou holčičku, a že asi nejsem estébák. „Už to nebude dlouho trvat, děvenko.“ Tenhle náš kratičký dialog jsem jí od té době několikrát připomněla, protože se tu potkáváme dodnes.

Park měl za totáče jednu mimořádnost. Stála tu obří, velmi nepovedená socha Klementa Gottwalda. Před ní bylo jakési pietní území s květníky, které sloužilo pro občasné přistávání vrtulníku. Naproti parku totiž byla nemocnice s poliklinikou a někdy sem tímhle způsobem transportovali pacienty. Jinak se po leštěné žule proháněli maximálně kluci na skejtu a jednou za rok sem přišli soudruzi klást věnce. Kamenný státník vždycky předtím podstoupil hygienickou očistu – přišli ho omýt houbou s jarem, což jsem kvitovala celkem s povděkem. Malé děti včetně mé Adélky totiž státníka často zlézali namísto chybějících prolézaček, a když začalo znenadání pršet, jeho rozkrok posloužil jako vhodná skrýš i pro tři dítka.

Když přišla sametová revoluce, čekaly nepovedenou sochu už jen zlé časy. Nejdřív se na jejích rukou objevila rudá barva a u nohou také – jako kaluž krve. Pak přibyl nápis VRAH NÁRODA a vzadu vyobrazené kopance a dovětek TOBĚ LID. Někdo to bral jako symbolickou satisfakci, jiný se pohoršoval: „A to si říkáme kulturní národ? Jednou sochu postavíme a oslavujeme, podruhé ji ničíme?“ Během roku 1990 byl osud sochy zpečetěn – z parku definitivně zmizela a padlo rozumné rozhodnutí, že prostor se upraví jako dětské hřiště.

Mezitím už se mi narodila druhá holčička, hřiště stále nebylo, území zelo prázdnotou a tak jsme sem ani moc nechodili. Až o pár let později se podařilo z evropských fondů celý prostor pěkně zrekonstruovat a vytvořit z něj oplocenou část s pískovišti a prolézačkami pro nejmenší děti, část pro starší a sportovní hřiště pro basketbal. Nyní sem chodím s malým vnoučkem. Stejné místo, ale všecko je jiné. Místo maminky jsem babička. Místo holčiček vedu za ruku malého klučinu. Zatím ještě Tomíkovi nevyprávím, že si jeho maminka hrála pod dozorem státníka. Tomíka zajímá jeho odstrkávačka a dřevěné domečky, které se dají pěkně prolézat. Maminky, které jsem kdysi v parku potkávala, nahradila mezinárodní společnost. Petrská čtvrť se za ta leta vylidnila, obytné domy zčásti nahradily banky, a když zkrachovaly, staly se z nich pro změnu hotely. Ve zbylých bytech se poněkud obměnili obyvatelé. Některé české rodiny nahradily zahraniční. V parku je slyšet ruština, angličtina, němčina, slovenština. Jedna černošská maminka je dokonce z New Yorku. Oprašuju slovíčka, snažím se navázat řeč, přes děti to jde nejlíp. Tomík bere tu mezinárodní hatmatilku jako samozřejmost, je zkrátka už jiná generace. Maminky sem nepřicházejí ani tak moc pěšky, mnohé vystupují z auta, dojíždějí i z větší dálky. Parků pro děti v Praze totiž pořád není dostatek. V tom jediném se stará doba s novou bohužel tolik neliší.

Zpět na přehled

Nahoru