Narodila jsem se 2. listopadu, tedy na Dušičky, a tím bylo o mém životě rozhodnuto. Odmalička jsem se těšila, jak si své narozeniny pěkně oslavím zapalováním svíček u hrobu Boženy Němcové na Vyšehradském hřbitově, k němuž jsem to měla z domova nejblíže.
Narodila jsem se 2. listopadu, tedy na Dušičky, a tím bylo o mém životě rozhodnuto. Odmalička jsem se těšila, jak si své narozeniny pěkně oslavím zapalováním svíček u hrobu Boženy Němcové na Vyšehradském hřbitově, k němuž jsem to měla z domova nejblíže.
A zvyk už zůstal, jen dostával s postupujícím časem nové rozměry. Na hřbitov jsem v pubertě zvala všechny své kluky a bylo jen na nich, jak se s tím srovnají. Na jejich obhajobu musím říct, že se se mnou klidně vodili za ručičku i mezi hroby a naslouchali přitom mým litaniím o slavných českých velikánech. Možná by si raději povídali o prostších věcech (třeba o fotbale), ale byli natolik uznalí, že témata hovoru ponechávali na mě.
Když jsem dospěla, čekala mě spousta jiných povinností a vyrazit si jen tak na hřbitov se mi dařilo nejlépe o prázdninách, kdy jsem se mohla vymluvit na poznávání nových míst. Kamkoli jsme s rodinou zajeli, zajímala jsem se o místní hřbitůvky - a řeknu vám, že se z nich dá vyčíst leccos o tamních obyvatelích. Jiné jsou hřbitovy na vesnicích, jiné ve městech a úplně jiné v zahraničí.
V práci jsem měla zase kliku, že jsem se mohla začít věnovat tzv. retro rubrice, kde představuji osudy slavných a dost často už dříve či později pohřbených osobností. Nejednou jsem spojila práci na článku s návštěvou hrobu, jednou jsem dokonce přímo na Vinohradském hřbitově zpovídala sestru slavné zpěvačky a oběma se nám zdálo, že se nám do hovoru vměšovala prostřednictvím čmeláka, jenž na nás neúnavně nalétával. S jedním mladým čtenářem Vlasty jsem se před pár lety vypravila pátrat po zapomenutých a opuštěných hrobech slavných - a našli jsme jich hned několik. A to jsme byli jen na dvou pražských hřbitovech. Kolik detektivních zápletek se jen v tomhle pátrání skrývalo! Hlavně mě ovšem potěšilo zjištění, že i mladý student může propadnout zálibě ve věcech posledních.
A to jsem ještě netušila, že mi osud přichystá vynikající příležitost seznámit se s krásným hřbitovem na Malvazinkách. Stalo se tak poté, co jsem poznala Miloše Vaněčka z Národní protidrogové centrály, který měl právě za sebou pátrání po hrobu prvorepublikového vrchního kriminálního rady Josefa Vaňáska (alias mého oblíbeného televizního hrdiny rady Vacátka). Spolu s kolegy se rozhodl u hrobu uspořádat pietní akt se vším, co k tomu patří. A tak jsem si mohla poprvé vychutnat čestné salvy a slavnostní uniformy a tiše přihlížet slavnosti na vysoké úrovni. Následně jsem se pohroužila do spletité historie hrobky, respektive několika náhrobních desek pana rady, které skrývaly nejedno tajemství. Když jsme pak objevovali další a další potomky význačných prvorepublikových policistů, dovídali jsme se samozřejmě i o místech jejich posledního odpočinku. A tak nám hroby a hřbitovy přibývají a letos poprvé uctíme památku hned několika z nich.
Jelikož se pietní akt uskuteční přímo na Dušičky, dostanu ho vlastně k narozeninám. A tak si říkám, že si Sudičky to mé datum narození docela užívají a vymýšlejí na mě stále nové finty. Obyčejnému smrtelníkovi můžu jen těžko vysvětlovat, že oslava na hřbitově je svým způsobem docela veselá, či spíše krásně důstojná a povznášející. Takže chcete-li mi udělat radost, pojďte se se mnou sejít na hřbitově.