Jiří Zahajský

Ve znamení Kozoroha

Inspektor Trachta z komedie Rozpuštěný a vypuštěný kráčí důstojně Nerudovkou a jeho kroky mimoděk zamíří do domu, kde bude o pár let později jeho představitel Jiří Zahajský žít s Janou Brejchovou.

Tak nevyzpytatelné jsou lidské osudy. Jiří Zahajský se s Janou Brejchovou znali od jejích třiadvaceti let. Hlava se jim ale spolu zatočila až počátkem devadesátých let, prý přesně na Silvestra. Jiří Zahajský si na data nepotrpí, ví jenom, že je s Janou už dlouho ženatý. Oba jsou ve znamení Kozoroha. Jak říká Jiří, Kozorohovi všechno dlouho trvá, ale když se pro něco rozhodne, tak je to definitivní. Zdá se, že právě tento vztah, který zocelil i boj proti zákeřné nemoci, je pro oba ten pravý.

Buldok a foxteriér

Do svého milovaného Činoherního klubu chtěl prý Jiří Zahajský už v momentě, kdy vznikal. Jenže po studiích začal nejprve hrát ve Vinohradském divadle. Zdá se, že měl štěstí na dobrá divadla a dobré režiséry. Když Otomar Krejča otvíral v roce 1965 Divadlo Za branou, byl opět mezi těmi, které si proslulý režisér přizval už během první sezony. Teprve, když Krejčovi divadlo v roce 1972 zavřeli, splnil se Jiřímu sen a stal se kmenovým členem Činoherního klubu. Přešel sem zároveň s Libuškou Šafránkovou. „I když jsem hrál „za branou“, trávil jsem víc času v Činoheráku. Nahoře nad jevištěm byla malá šatna a tam jsem udělal sobě a klukům mrňavý prostor na spaní, abychom v divadle mohli zůstat i přes noc.“

S největším kamarádem a hvězdou Činoheráku počátku sedmdesátých let Jiřím Hrzánem se Zahajský potkal už ve Studiu E.F.Buriana. Pokračovali spolu na DAMU, bydleli na koleji v Hradební ulici na Starém Městě a spolu také začali provádět riskantní horolezecké kousky. „Začal jsem s tím já. Vyrůstal jsem totiž v Děčíně a tam jsou všude skály. Já všecko oblezl, na skalách mě nikdo nedohonil, byl jsem jako kamzík. Když jsem v Praze vylezl na budovu ministerstva zdravotnictví, Jirka Hrzán na mě tehdy koukal jako blázen. Jsem taky jeden z mála, kdo stál na hlavě Stalinovi, samozřejmě na tom jeho pomníku. Ale špatně se mi o tom vypráví, když už všichni známe Jirkův konec. Na jevišti jsme byli vynikající parťáci. Jen mi s oblibou bral pointy a hned zkontroloval do publika, jestli to zabralo. Tím mě trošku štval. On byl foxteriér, který provokoval, a já spíš buldok, který to klidnil. Takový katalyzátor konfliktů…“

Tanec u Buriana

Když se Jiřího Zahajského zeptáte, kdy se narodil, začne vám odříkávat své rodné číslo: 390119…. Přišel na svět ve Mšeně u Mělníka jako šesté dítě, benjamínek. Pak se přestěhovali do Děčína a tatínek tam pracoval v přístavu. Je s podivem, že se Jiří nechtěl stát námořníkem; lodě má přitom rád dodneška. „Ale všichni šli tehdy na soustružníka, tak jsem šel taky. Jsem člověk odevzdanej“, shrnuje své rozhodnutí. Líbilo by se mu dělat zkušebního pilota nebo hajného. „Hajného jsem si párkrát zahrál, ale pilot, ten mě nějak minul.“

V jejich rodě nikdo u divadla nebyl. „Jenom tatínek jednou vyprávěl, že někde na podiu zpíval „Aničko, dušičko, slitování, zítra už dám se já na pokání“. Maminka mi odpustila, že jsem se stal hercem…“ Ostatně Jiří Zahajský v tom byl docela nevinně. Jako kluka ho prý vyhmátli na ulici a nechali ho hrát v nějaké pohádce. Možná byl Šmudla ve Sněhurce a sedmi trpaslících… Každopádně pak se skamarádil s Honzou Hipiusem a ten ho přivedl k ochotníkům a také ho tajně přihlásil na zkoušky k E.F.Burianovi, které Jiří bez problémů udělal. „Nic jsem k tomu nepotřeboval. Burian mě vybídl: „Vyskoč do vzduchu, jako že chceš chytit míč“. Pak se mě zeptal: „Rusky umíš? A umíš tancovat?“ Jeho manželka Zuzana Kočová mi řekla: „Pojď, já tě povedu, ničeho se neboj, seš přijmutej.“ A tak jsem odtančil k divadlu.“

V přírodě

Jiří Zahajský si vlastníma rukama vybudoval chalupu v Konrádově na Kokořínsku, nedaleko svého rodiště. Zdá se, že je domácí typ. „Jsem přírodní člověk. Proto je mi tak dobře na chalupě. Baví mě, když věci vznikají. Jen na to člověk musí mít dost síly. Dřív jsem bafnul štuku, pískovcový kvádr, a nesl jakoby nic, teď už ji musím válet. Vůbec nejlíp mi je v lese. Já nechodím na houby, ale pro houby, pro hřiby, pro křemenáče. Ještě si je tak pěkně do košíku položím, obložím do dubového listí a čekám, až někdo půjde. Nejhorší jsou lidi, kteří lesem utíkají. Jdu za nimi, najdu křemenáče a ptám se:“A tohle nesbíráte?“ Ve vesnici říkají: „Už byl Zahajský v lese? Jo? Tak to už nerostou.“

Jiří je kutil. Postavil krb, stodůlku na dříví. „Na to jsem maniak. Jednou mi chtěli pomoct a narovnali mi dříví, ale úplně jinak, než to chci. To musí být vedle sebe krátký dříví a dlouhý dříví, měkký a tvrdý dříví, a pěkně srovnané až ke stropu.“

Podobný pořádek má prý už jen v knížkách. Když se v noci probudí, po tmě nahmatá knížku, kterou potřebuje. Třeba oblíbenou japonskou záležitost Vítr ve větvích pinií. „Pínie je slabá a potřebuje vítr, který ji rozhýbá,“ cituje. „Východní filozofie je mi blízká.“

Úspěšné komedie

Jiřího Zahajského momentálně můžete v Činoherním klubu vidět v komedii Vodní družstvo, kterou napsal venkovský notář Josef Štolba v roce 1886. Na repertoáru je už deset let a patří k nejúspěšnějším inscenacím. Zahajský v ní hraje starostu Matěje Rachotu. „Být v Činoheráku obsazený do úspěšné komedie znamená v mém případě hrát ji do konce života!“

Vůbec prvním představením Činoherního klubu byl v roce 1965 Smočkův Piknik. Už byl na repertoáru sedmý rok, když v něm Jiří Zahajský dostal záskok za onemocnělého Jiřího Hálka. „V Činoheráku se pěstuje jiný typ herectví než ve velkých divadlech. Je to dané i prostorem, ale hlavně přístupem režisérů, jejich invencí a tím, že tu vždycky byl kladen důraz na herecké osobnosti. Když se na nás lidi dívají, tak mám takový pocit, že nevnímají jenom, co říkáme, ale že vědí, co si myslíme. A to je podstata tohohle divadla. I když už je trochu jiné, protože tam spousta lidí už není a já na ně s nostalgií vzpomínám vždycky, než jdu na jeviště, jsou tam jiní, mladí. Chovají se ke mně noblesně a tolerantně a já můžu jen děkovat osudu za tu příležitost, že tam s nimi můžu hrát.“

 Jak šel život

Jiří Zahajský se narodil 19.1.1939 ve Mšeně u Mělníka. Po studiích na DAMU nastoupil do Divadla na Vinohradech, odkud přešel v roce 1965 do Divadla za branou. V roce 1972 se stal členem Činoherního klubu. Hrál v mnoha filmech a televizních inscenacích (Signum laudis, Rozpuštěný a vypuštěný, Sobota odpoledne, začátek léta, Putování za měsíční nitkou, Brakýři). Studentskou láskou Jiřího Zahajského byla Růžena Merunková, kterou poznal ve Studiu E.F.Buriana a chodili spolu asi dva roky. Dlouho žil s Kamilou Moučkovou, někdejší televizní hlasatelkou. Vychoval s ní její tři děti.

text vznikl v roce 2005

Jiří Zahajský zemřel 19. 7. 2007.