Nacházíte se zde: Úvod Texty Herci Kateřina Macháčková

Kateřina Macháčková

20. 5. 2017

Neviditelné pouto


Kateřina Macháčková oslavila 30. listopadu 2009 kulaté narozeniny, ale její věk jí stejně nikdo nevěří. Právě píše druhou knihu o svém otci a přemýšlí, co dělal, když mu bylo šedesát.

Neviditelné pouto

Kateřina Macháčková oslavila 30. listopadu 2009 kulaté narozeniny, ale její věk jí stejně nikdo nevěří. Právě píše druhou knihu o svém otci a přemýšlí, co dělal, když mu bylo šedesát.

Neviditelné pouto mezi nimi paradoxně stále sílí, ačkoli otec Kateřiny Miroslav Macháček odešel z tohoto světa už v roce 1991. V dětství tátu neviděla několik let, ale pak se začali znovu setkávat. Byl vytížený jako režisér a herec, rozpolcený jako bývají všichni výjimeční umělci a nespokojený se světem, což k tomu patří. V roce 1995 se Kateřině podařilo dát dohromady jeho Zápisky z blázince a při této práci si víc a víc uvědomovala, co všechno má s tatínkem společného. Teď se k jeho osobnosti vrací a píše o něm knihu s pracovním názvem Téma Macháček.

Proč jste se vrátila k osobnosti svého otce?

Bezprostřední podnět jsem dostala od nakladatelství, ale sešlo se to zároveň s tím, že jsem objevila otcovy dosud neznámé zápisky, dopisy a kádrové materiály. Rozhodla jsem se je poskládat chronologicky a pospojovat určitými glosami a vstupy od jeho kolegů a pamětníků. Táta byl velmi složitý člověk a já si chtěla udělat jasno, proč se v určitých situacích choval právě tak, jak se choval. Myslela jsem na to dlouho, ale letos jakoby mě otec vzal za límec a donutil mě usednout k počítači, vlastně ke dvěma počítačům, protože v každém z nich mám uloženo něco.

Mladí diváci znají především Jiřího Macháčka. Jméno Miroslav Macháček už jim možná nic neříká.

Naštěstí mám krásnou fotku, kde můj otec stojí opřený o židli, čeká na nějaký - dnes by se řeklo - casting a je u něj cedule Pardubice, Macháček M. Tu bych si přála dát na titul knížky, aby se to nikomu nepletlo...

Jste jeho jediná dcera. Jaké bylo tatínkovo manželství s vaší maminkou, klavíristkou a operní pěvkyní Věrou Štiborovou?

Když se zamýšlím nad tátovými ženami, myslím, že jeho největší láskou byla jeho maminka, které byl bezmezně oddaný a snažil se vždycky splnit, co od něj očekávala nebo požadovala. A pokud se mu to nepodařilo, měl výčitky a ze zbabělosti se dlouho vyhýbal setkání s ní. "Odpanila" ho jistá prostitutka z Nymburka, z čehož měl traumatickou zkušenost a ta - podle mého názoru - poznamenala celý jeho erotický život a vztah k ženám. S mojí mámou chodil rok a půl, poznali se na konzervatoři, uháněl ji, a myslím, že mezi nimi to byla skutečně láska. Navzdory tomu, že ve svých denících tvrdil, že byl zcela nezkušený a že moje máma přišla do jiného stavu po letmém setkání s ním...Jejich vztah trval od roku 1945 v podstatě do roku 1953, kdy se poznal s Ester Krumbachovou. V roce 1955 se pak rodiče rozvedli.

O výtvarnici Ester Krumbachové se vyprávějí legendy. Byla přítelkyní vaší maminky, takže by se to, že si začala s jejím muže, dalo považovat za zradu.

Když se máma vrátila z ročního léčení v sanatoriu s TBC, táta si sbalil věci a odešel bydlet k Ester. Byla to komplikovaná intelektuálka, která mého otce určitě inspirovala. Znala jsem ji prakticky odmalička a zřejmě mě měla ráda. Po letech jsem ji ale přehodnotila - myslím, že mamince hodně ublížila, a to zrovna v době, která pro ni byla těžká. Byla nemocná, její otec se v té době oběsil a táta ji zradil s Ester...Přesto moje máma na Ester nikdy nezanevřela. V tomhle byla velkorysá, i když jinak zůstala nevyrovnaná a svým způsobem také nešťastná.

A co tatínkovy další lásky? Hovoří se o Janě Břežkové, Vilmě Cibulkové...

Otec stále hledal jakousi ideální ženu, která by v jeho srdci nahradila jeho maminku. Místo toho ale našel "dceru". Potkal o dvacet let mladší Janu Břežkovou, herečku Činoherního klubu. Byla mi svým způsobem podobná. On byl ten zkušenej, zasvěcoval ji do života. Jejich vztah trval poměrně dlouho - asi sedmnáct let. V té době si táta prožil i to své nejdusnější období, které vyústilo v roce 1975 jeho kritickým vystoupením na schůzi v Národním divadle a následnou hospitalizací na psychiatrii v Bohnicích. Po Janě otec zažil inspirativní vztah s režisérkou Jaroslavu Šiktancovou. Tehdy si pořídil chalupu v zapadlé vísce v západních Čechách, daleko od všech kolegů a známých, aby měl klid. Pak do jeho života vstoupila Vilma Cibulková a nakonec se těžce nemocný vrátil k Ester, která mu poskytla azyl.

Kdybych to měla shrnout - otec měl s ženami často nestandardní vztahy. Přejímal jejich životní styl, žil na jejich intelektuální výši či "níži" a s většinou si vykali. Ženy mu říkaly Pane nebo Mácho, vzájemně si psali vzkazy, citáty a moudra na papírky, a táta si je všechny schovával.

A jak to měl s vámi?

Myslím, že si se mnou nevěděl moc rady. Kladl na mě vždycky požadavky jako na dospělou. Jednou po mně chtěl jakousi gramofonovou desku, pak jsme se neviděli, a tak jsem mu ji nedala. Nakonec si ji někde sehnal a vyčítal mi, že jsem nespolehlivá. Teprve posléze jsem zjistila, že mu na mně záleželo. Schovával si moje fotky, sledoval, co dělám. Bál se ale nařčení z protekce, a tak mě jako režisér nikdy do ničeho neobsadil. Sešli jsme se ale dvakrát před kamerou - ve snímcích Vinobraní a Dva lidi v zoo.

Víte, co dělal váš otec, když mu bylo šedesát?

Těsně před svými šedesátými narozeninami měl po premiéře Hamleta v Národním divadle, což bylo skutečně přelomové představení. Hamleta totiž studoval celý život. Říkal, že ho četl třicet let, dvakrát za rok a pokaždé v něm našel něco nového. Kromě toho, že ho režíroval, si v něm zahrál Prvního herce a při jeho monolozích o podstatě divadla a herectví naskakovala husí kůže.

A co teď čeká vás?

Já nemám po premiéře, ale doufám, že mám před nějakou, o níž ještě netuším...Pokud to dobře dopadne, mám před vydáním knihy. Můj život,  i díky tomu, že teď naplno žiju ten otcův, je mu dost podobný. I v těžkostech v práci, i v nazírání na ni, jaká by měla být a není, i ve vyrábění si osobních problémů, i v komplikovanosti vztahů. Proto je pro mě práce na té knize - leporelu ze života Miroslava Macháčka - velmi bolestná. Myslím, že můj otec si na oslavy narozenin moc nepotrpěl a já také o žádné své oslavě nevím. Možná se sejdu s kolegy v divadelním klubu po představení, ale na tom není nic mimořádného.

Co se Kateřině nejvíc podařilo?

* Na prvním místě uvádí své děti a s humorem dodává, že se jí podařilo "zajistit" jim i hezká jména - syn Petr Svojtka je režisér, dcera Helena Zmatlíková je redaktorka.

* Jako osmiletá "ztvárnila" intrikána Zajíčka Rychlonožku v dětském představení O domečku na paloučku, o němž říká, že je to její nejlepší kreace v kariéře

* V roce 1967 si zahrála Princeznu v prvním československém muzikálu Gentlemani a na základě této role byla pozvaná ke kamerovým zkouškám a natočila svůj první film Bylo čtvrt a bude půl

* Hrála celkem v 15 filmech, z nichž vyzdvihuje Katapult Jaromila Jireše (1984), v hudebních inscenacích (Káťa Kabanová, Rusalka, Polská krev, Netopýr) a seriálech (Dynastie Nováků, Cirkus Humberto, Život na zámku)

* Z divadelních rolí: Drahunka (Kdopak by se vlka bál), Gertruda (Hamlet), Angustias (Dům doni Bernardy), Tetka (Gazdina roba). Vše v Divadle na Palmovce (dříve S. K. Neumanna), kterému je věrná od roku 1972.

* Zpracovala deníky svého otce (Zápisky z blázince)

* Zdramatizovala román J. W. Goetha Utrpení mladého Werthera

(uvedlo Divadlo pod Palmovkou v roce 2000)

* Pátrala v archívech po historii budovy libeňského divadla a napsala o tom studii Sto let v Libni

* Zadaptovala scénář Frederica Felliniho Ginger a Fred, který v divadle Broadway v roce 2006 i sama režírovala

* V roce 2007 vydala knížku Útěk z ráje o svém putování na tichomořský ostrov Bora Bora

Z Macháčkova dopisu ředitele televize Zelenkovi

Hlavná redakcia literárne-dramatického vysielania Československé televize Bratislava mi nabídla roli Budovce v pětidílném seriálu V. Körnera Lékař umírajícího času. Po přečtení scénáře, absolvování kostýmních a maskérských zkoušek mi však produkce barrandovského studia sdělila, že Ústřední redakce ČST Praha moje účinkování zakázala. Tato zpráva mne zastihla v době, kdy zkouším jednu z nejnáročnějších her světové dramatiky, Shakespearova Hamleta, která má být uvedena v rámci oslav stého výročí Národního divadla.... Jen těžko mohu uvěřit tomu, pokud bych to nebral jako svérázné blahopřání k blížícím se šedesátinám, že se kdokoli při projednávání celé záležitosti zabýval mnou jako člověkem, který má jistou povahu, myšlení a nervy....

Mezitím byl fotograf Jaroslav Krejčí vyzván k účinkování pořadu ČST Studio Jezerka, kde by hovořil o sobě a své práci. Protože se věnuje od první čtené zkoušky zachycení příprav inscenace Hamlet, nabídl redaktorovi, se kterým jednal, výklad doložený dosud nashromážděným materiálem. Redaktor nadšeně souhlasil a J. Krejčí se začal připravovat. Asi po týdnu mu ovšem redaktor zavolal a omluvil se  mu se slovy, že není možné, aby do svého vystoupení zahrnul fotografie Hamleta, protože ho režíruje "jistý Miroslav Macháček". Nedovedu si představit, jak bude naloženo s premiérou Hamleta, zda bude v posledním okamžiku zakázána nebo jestli se bude předstírat, že si hru nastudovali herci sami. Kdybych nebral ohled na práci všech lidí kolem sebe, přerušil bych ihned zkoušení, dokud se situace kolem této nenápadné, ale přesto velice účinné diskriminace nevyřeší.

 

 

 

 

 

   

 

 

 


Zpět na přehled

Fotogalerie

Nahoru