Nacházíte se zde: Úvod Texty Herci Tereza Kostková

Tereza Kostková

20. 5. 2017

Chtěla bych vyřezat betlém


Bezpečně ji poznáte podle barevného a sytého smíchu. Tereza Kostková je energická „třicítka“, plná touhy ještě toho hodně vyzkoušet. Dost toho ale už i dokázala.

Chtěla bych vyřezat betlém

Bezpečně ji poznáte podle barevného a sytého smíchu. Tereza Kostková je energická „třicítka“, plná touhy ještě toho hodně vyzkoušet. Dost toho ale už i dokázala.

V poslední době si Tereza získala značnou popularitu jako moderátorka televizního pořadu Clever a nyní k němu přidala další – taneční show Star Dance, kde je partnerkou Marka Ebena.

Říká se o vás, že máte k tanci hodně blízko a že to s vámi při moderování pěkně „šije“?

Z nabídky moderovat Star Dance jsem byla nadšená, protože miluji tanec. Sama jsem od pěti let chodila do baletu. Pak přišla rytmika, kde jsem se u Evy Blažíčkové jsem se naučila základy všeho – taneční improvizace, techniky Graham, Limon, pohybové hry s tělem. Dodneška si pamatuju, jak jsme tančily třeba vítr, za živého klavírního doprovodu. Pak jsem zkusila lidové tanečky a ve třinácti jsem začala chodit na step. Tam jsem vydržela nejdéle, dokonce jsme i vystupovali. Lásku k tanci mám asi po mamce, jejíchž tanečních kvalit zdaleka nedosahuji. Byla schopná tančit, dělat salta a ještě u toho zpívat. Čistě!

Sešly jsme se k rozhovoru v nezvyklou dobu – v půl deváté ráno v sobotu. To je u vás o víkendu běžné?

Jsem skřivan, časné vstávání mi nevadí a navíc mám pocit, že toho během dne víc stihnu, než kdybych si přispala.

Zřejmě jste takhle energická odmalička.

Některé věci se nemění. Byla jsem docela neposedná holčička. Kromě tisíce jiných aktivit jsme ještě utajeně koketovala s gymnastikou – v pokojíku za zavřenými dveřmi jsme si lampičkou vytvořila bodový reflektor a v jeho záři tančila se stuhou za vlastního pěveckého doprovodu svého oblíbeného lidového hitu „Ach synku, synku“. Ale herečka jsem chtěla být tak od čtyř let – prostě nejdéle a nejneoblomněji.

A tak vás v pěti letech pustili na obrazovku.

Točila jsem Bakaláře a poprvé a naposledy se setkala s panem Menšíkem. Dodnes ho vidím tak, jak jsem ho vnímala tehdy. Z pohledu malého caparta nejdřív nohy, pak velké břicho, hlavu a brejle. V tom příběhu hrálo víc dětí, ale já byla nejnadupanější – tatínek se mnou v šatně pilně zkoušel text. Stalo se ale, že mě pan režisér Hudeček dal konkrétní herecký úkol: „Až zazvoní pán, který hraje tvého dědečka (to byl pan Pleskot), poběžíš k němu, skočíš mu kolem krku a dáš mu pusu na tvář.“ Vím přesně, jak jsem stála, co se mi honilo v hlavě i co následovalo. Otevřely se dveře – a já nic. „Terezko, máš tam běžet.“ „Já vím.“ „Tak proč neběžíš?“ „Maminka řekla, že se cizí lidi nelíbaj!“ Měli tam ze mě zkrátka radost. A to opomíjím, že jsem v dekoracích strhla vánoční stromeček i se všemi ozdobami ještě před natáčením. A pořád jsem hledala kameru, do které zamávám, protože jsem to slíbila ve školce. Nakonec jsem našla jednu u zdi a zamávala do ní. Že je nefunkční mi naprosto nevadilo. Tenkrát.

Herecká dynastie Kostků sahá až do národního obrození. Zažila jste ještě dědečka Kostku, který byl význačným plzeňským hercem?

Vzpomínám na něj nesmírně ráda. Byl to něžný a humorný člověk. Nechal si ode mě ledacos líbit. S oblibou se vypráví již tradiční historka, jak jsem mu coby dvouletá cácora patlala jogurt na záda a on držel. Mně zas tehdy ještě nevadilo, že pro dvacítku vykouřených cigaret už nebylo ani jednoho z nás vidět. Děda výborně vařil a z fotek vím, že mě bral na ryby. Když jsem se dozvěděla, že zemřel, nedošlo mi vůbec, co to skutečně znamená. Hrála jsem si zrovna s kamarádkou a řekla jsem jen „Aha, děkuju.“ Teprve asi za tři měsíce, když jsem slyšela, jak si o něm příbuzní vyprávějí, mi došlo, že už ho nikdy neuvidím. Rozplakala jsem se a objala tátu. Mimochodem, jde dědečkovi čím dál víc do podoby. O mně zase říkají, že jsem podobná babičce Fanynce – to byla tatínkova maminka, také herečka.

Zdálo by se, že bylo téměř jisté, že budete studovat konzervatoř, ale vy jste se k herectví dostala trochu oklikou.

Jsem typický Blíženec, a tak mě vždycky bavila a baví stále spousta věcí. Psychologie, francouzština…Naši mysleli, že bych mohla studovat třeba jazyky. Na poslední chvíli se jim podařilo obrátit kormidlo a místo konzervatoře, kam jsem chtěla, jsem dělala přijímačky na pedagogickou školu. Po maturitě jsem se tajně přihlásila na Vyšší hereckou školu. Jenže jsem netušila, že tam táta taky začne učit. Vím, že mě rodiče chtěli uchránit některých věcí, ale ta touha po herectví se nedala překřičet. Koneckonců, každá profese má své klady i zápory.

Tatínek se s vaším rozhodnutím nakonec nejen smířil, ale ještě jste si spolu zahráli a dokonce vás i režíroval.

Když jsem byla v angažmá v divadle v Chebu, oba rodiče tam hostovali ve hře režisérky Heleny Glancové Naše městečko. To bylo moc příjemné setkání. A pak jsme skutečně udělali takovou téměř rodinnou zájezdovku, hru Čokoládový hrdina, kterou táta režíroval. Poprvé jsem se ale s tatínkem ocitla na jevišti jako desetiletá, a to rovnou v Národním divadle! Dostala jsem roli Bětušky, průvodkyně starého Mareše. Táta mě tehdy učil mluvit v tom obrovském prostoru. Stoupl si na galerii a neslezl, dokud mě nebylo nejen slyšet, ale i rozumět.

Máte tři starší sestry a prý se už také „nakazily“ divadlem?

Nejstarší Zuzana sice jezdí jako řidička s tramvají, ale zároveň je rekvizitářka v Národním divadle a Helena má kromě své práce také divadelní agenturu. Jen Kateřina zatím odolává a jako jediná z rodiny mě ještě neviděla na jevišti. Někdy určitě přijde, ještě to prostě nestihla…

Na konci června jsem se stala svědkem vaší krásné oslavy narozenin, kdy se vás u stolu v pizzerii sešlo opravdu hodně. Máte ráda takové rodinné sešlosti?

U nás jsou vzhledem k počtu dětí a příbuzných celkem běžné, ale je pravda, že se nám je daří organizovat jen párkrát do roka. Jsme opravdu taková napůl španělská rodina, hlučná, veselá, která ale zároveň funguje jako permanentní síť, pavučina, která vás nepustí. Je to krásný pocit, že kdykoli se vám něco přihodí, tak to s vámi prožívají všichni. Když jsem v životě nevěděla kudy kam, seběhly se všechny tři sestry, každá řekla svůj názor a člověk si z toho mohl vybrat. Tu červnovou sešlost zpunktoval táta a byl to nejkrásnější dárek k narozeninám. Stejně ale chyběly dvě tety a jedna sestra s dcerkama…

Už několik měsíců točíte seriál o vodácích. Kdesi jsme o vás ale četla, že sjíždět řeku není zrovna disciplína, která by vás lákala. Jak jste na tom teď?

Spíš bych řekla, že mě tenhle sport do letošního léta úspěšně míjel. Teď už něco takového opravdu říci nemohu. Mám ráda takové úkoly, novinky a překvapení, které mi práce občas přináší. I když…kdyby po mně někdo chtěl v rámci role skákat bunjee jumping, tak bych to s chutí přenechala kolegyni a ještě bych jí připlatila. V tom seriálu nás velmi rychle hodili do vody v pravém i přeneseném slova smyslu, ale radili nám zkušení vodáci. S chutí bych si vodu vážně celou sjela – bez natáčení. Ale stan si asi odpustím.

Zdá se, že se vám v posledním roce neobyčejně daří.

Hrajete v divadle, v seriálech, moderujete. Máte ještě nějaké nesplněné přání?

Proces učení v téhle profesi nekončí. Naštěstí. Přirovnávám ji k práci se dřevem. Někomu stačí, když umí nasekat polínka, ale mě zajímá řezbářství. Nechtěla bych jen štípat dříví. A i když vyrobit židli také není k zahození, bylo by krásné, kdyby se mi někdy podařilo vyřezat betlém!

 

Vizitka

Tereza Kostková se narodila 14.6. 1976. Oba její rodiče Carmen Mayerová a Petr Kostka jsou herci. Tereza absolvovala Střední pedagogickou a Vyšší hereckou školu. Působila v divadle v Liberci a v Chebu, od roku 1999 je v angažmá v pražském Divadle pod Palmovkou. Ve Viole hraje s maminkou v představení Hodně smíchu a pár slz o spisovatelce Betty MacDonaldové, na komorní scéně Fidlovačky v muzikálu Miluju tě, ale…

rozhovor vznikl v roce 2006

 

 

 


Zpět na přehled

Nahoru