Nacházíte se zde: Úvod Texty Zajímavosti Alena Šourková
Alena Šourková
Obyčejné lidské štěstí
Alena Šourková (* 6. 6. 1928 v Praze) byla historicky první fotoreportérkou Vlasty. Díky ní také začali na přelomu 50. a 60. let s časopisem spolupracovat ti nejlepší fotografové.
Obyčejné lidské štěstí
Alena Šourková (* 6. 6. 1928 v Praze) byla historicky první fotoreportérkou Vlasty. Díky ní také začali na přelomu 50. a 60. let s časopisem spolupracovat ti nejlepší fotografové.
V roce 1956 nastoupila do redakce Vlasty a stala se historicky první ženou – fotoreportérkou tohoto časopisu. V té době vycházel devátým rokem. Jen pro ilustraci – na stránkách časopisu se zrovna rozebíralo, zda ženy mají, či nemají nosit kalhoty, ale čtenářky tu našly také informace o novinkách, které jim měly usnadnit život. Měly to být nejen prádelny, jesle a školky, kam většina zaměstnaných žen své děti každé ráno vodila, ale také třeba mrazená jídla v hliníkových miskách nebo elektrické leštiče podlah, k jejichž realizaci ovšem nikdy nedošlo…. Úsměvně dnes působí reportáž z Varnsdorfu o tom, zda bude v obchodech dostatek silonových punčoch. Alena Šourková byla v té době již několik let vdaná za svou první lásku, neurochirurga Karla Šourka a měla s ním dvě dcery.
„Nebýt mé maminky, která každý den ráno přišla k nám domů a holky hlídala, nevím, jak bych všechno zvládla. Manžel byl velmi vytížený, operoval, sloužil služby po nocích a o víkendech, jezdil často služebně do zahraničí a já fotila třeba i tři reportáže týdně. K dispozici jsme tehdy měli starou škodovku Tudor a Aero Minor, naštěstí s řidičem, a jezdili jsme po rozbitých silnicích po celé republice včetně Slovenska. Tematicky se pokrývalo všechno – od údernických hnutí, žňových prací přes profily obcí a měst až po aktuální události z politiky, kultury a sportu,“ vypráví paní Alena.
Dobrodružství ve fotokomoře
Dodnes s vděčností vzpomíná na tehdejší vedení časopisu, které dávalo fotografii velký prostor. Často se dokonce stalo, že se k velké fotografické ploše zalamoval jenom krátký text. S menší radostí si ovšem vybavuje náročné zpracovávání snímků ve fotokomoře, kterou měla Vlasta mnoho let společnou se sportovním časopisem Stadion. Když k sobě později mohla přijmout mladinkou Danielu Sýkorovou, měla konečně pomocnici. „Nosily jsme pracovní pláště z modrotisku, protože jsme byly věčně ‚pokecané‘ vývojkou a ustalovačem. A ty nervy, když vám něco, na čem vám hodně záleželo, nevyšlo! S prací dnešních fotografů se to nedá vůbec srovnávat; rozhodně to bylo dobrodružnější.“
S příchodem Daniely Sýkorové, z níž se brzy stala vynikající fotografka, se Aleně uvolnily ruce a troufla si zorganizovat první fotografickou soutěž. „Vyhlásily jsme téma – v roce 1958 to byly Děti, o tři roky později Ženy a děti cizích národů a autoři nás doslova zavalili snímky. Na soutěže navazovala vždycky výstava, což byl v těch časech docela výjimečný jev. Fotografických výstav se totiž moc nekonalo.“
O výstavě Ženy fotografují, kterou připravila Alena Šourková v roce 1965, se diskutovalo ještě hodně dlouho. Obeslalo ji na 150 autorek půl druhým tisícem snímků a byla z toho událost roku. V té době ale už Alena Šourková ve Vlastě nepracovala, protože přijala nabídku měsíčníku Československá fotografie, který pak několik let vedla.
Předčasně dospělá
Vlastní snímky Aleny Šourkové vyjadřují touhu po klidu, smíru, obyčejném lidském štěstí. Tak to o ní alespoň napsala významná teoretička Daniela Mrázková, kterou Alena nějakou dobu zastupovala ve čtvrtletníku Revue fotografie. To, co chtěla Alena Šourková svými fotografiemi vyjádřit, mělo hlubší kořeny. Prošla si tvrdou válečnou zkušeností, když se jako patnáctiletá dívka ocitla sama bez rodičů, kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů. V sedmnácti, když mohla nastoupit na Státní grafickou školu, byla už dávno dospělá. O to víc si ale studia vážila a připadala si skoro jako v ráji. Spolu s dalšími studenty, kteří se tu sešli ve věkovém rozpětí od 16 do 35 let, se snažila dohnat ztracená léta. Mezi kantory byli Josef Ehm a Zdenko Feyfar, výborní fotografové, kteří se snažili předat studentům všechny své zkušenosti a byli zcela vzdáleni jakémukoli školometství. „Ve čtyřicátých letech tam panovala krásná, tvořivá atmosféra a přátelé z té doby mi zůstali na celý život. Mezi nimi Josef Prošek a Dagmar Hochová...“
Dagmar Hochovou také později přivedla do redakce Vlasty a nabídla jí externí spolupráci, kterou fotografka ráda přijala. Stejně jako Aleně i jí to umožnilo poznat nejrůznější prostředí a místa v Československu a nafotit spousty materiálu, ke kterému by se jinak stěží dostala.
Přátelé na celý život
Alena Šourková poznala řadu vynikajících kolegů fotografů. Uchovává fotografii, na níž je zachycená s Emilem Fafkem, autorem legendárních snímků Pražského povstání a spoluzakladatelem deníku Mladá fronta. Velmi dobře se znala s Josefem Sudkem, kterého si nejednou i vyfotografovala, se slovenským fotografem Tiborem Hontym, k jejím přátelům patří Ladislav Sitenský – a samozřejmě dodnes Dagmar Hochová a Daniela Sýkorová. V sedmdesátých letech se dostala v Orbisu a později v nakladatelství Panorama k možnosti redakčně připravovat fotografické knížky právě těmto velikánům, ale také třeba čerstvým absolventům FAMU, které se rozhodla prosadit. „Jejich“ knížka se jmenovala Deseti objektivy. Sama Alena je také autorkou několika publikací – většinou je dělala společně s Annou Tučkovou. Ovšem Putování za živým snímkem je přímo jejím autorským dílem – psala jej pro amatérské fotografy. Ačkoli všemu kolem focení velmi dobře rozuměla, vždy si prý nechala ráda poradit od kolegů, když dostala nový aparát. „Na techniku jsem moc nebyla, ale vždycky mi někdo ochotně pomohl,“ dodává tato drobná paní, do níž byste ani neřekli, že vůbec mohla unést těžkou fotografickou brašnu.
Jediné, nač jí nezbývalo dost času, byla domácnost. „Nikdy jsem se nenaučila pořádně vařit, ale mému muži bylo naštěstí úplně jedno, co dostal k večeři – a jak vidíte – moje holky také vyrostly. Když jsem měla náhodnou volný den, raději jsem se věnovala rodině, než nějakému dlouhému stání u plotny.“
Text Alena Šourková autorizovala na podzim 2008 a poté vyšel ve Vlastě.
Autorkou fotografie je Lucie Čermáková.