Bydlím blízko jednoho z nejstarších obchodních domů Bílé Labuti, a tak mám možnost pozorovat jeho proměny či v posledních letech spíš zvláštní letargii, která vzbuzuje smíšené pocity.
Bydlím blízko jednoho z nejstarších obchodních domů Bílé Labuti, a tak mám možnost pozorovat jeho proměny či v posledních letech spíš zvláštní letargii, která vzbuzuje smíšené pocity. Když jdete kolem, téměř jistě zaslechnete některou z dávných písniček Marušky Rottrové (Lásko, voníš deštěm) anebo Haničky Zagorové. Tyhle dvě desky tu znějí do omrzení pořád dokola a chodec neví, v jakých časech se to vlastně ocitl. Omšelý plášť kdysi supermoderního obchoďáku dává tušit, že se tu neinvestovalo už hodně dlouho. Do Labutě jsme chodili kupovat všechno včetně šroubků a matiček - kde jsou ty časy. Sortiment se dávno scvrknul. Ale jedna stálice Bílé Labutě dělá přece jenom celé naší rodině radost. Když jsme se do Petrské čtvrti v 80. letech nastěhovali, byla v Labuti sámoška až v horním patře. A v ní u pokladny paní silné postavy, ale nesmírně hbitých prstů a rychlých reakcí. Už tehdy se do fronty k ní stavělo nejvíc lidí, protože věděli, že ona je 'odbaví' nejlíp ( a taky neošidí). A tato paní pokladní, která jakoby se za více než 20 let vůbec nezměnila, pracuje i v Plusu, jenž je dnes v podzemním podlaží Labutě, tam, kde kdysi bylo zázemí pro zaměstnance obchodního domu. Jsem zvědavá, co se s Bílou Labutí stane, až se o kousek dál otevře obří nákupní centrum Palladium. Už kvůli té šikovné pokladní by stálo zato, aby se funkcionalistický obchoďák postavený koncem 30. let minulého století probudil ze zimního spánku.
