Napsal mi Čenda Pivec. V první polovině svého mailu reagoval na vyprávění fotografky Daniely Sýkorové, ale mě víc zaujala jeho osobní vzpomínka na srpen 1968, kterou vám nyní nabízím:
Napsal mi Čenda Pivec. V první polovině svého mailu reagoval na vyprávění fotografky Daniely Sýkorové, ale mě víc zaujala jeho osobní vzpomínka na srpen 1968, kterou vám nyní nabízím:
Bylo 25.srpna 1968, okolo 10.hodiny dopolední.Vyšel jsem do ulice vedoucí na náměstí našeho malého města.
Všude plno zaprášeného vojska Varšavské smlouvy.Na náměstí seřazena vojenská hranatá auta a těžká technika.
Prohlížím si ty nejbližší obrněnce, přímo proti sokolovně, kde se usadil sovětský štáb.Ve vlajícím plášti, sestupuje po schodišti,
rázným krokem,mne na první pohled povědomý sovětský důstojník. Nevěřil jsem svým očím, i on mne zahlédl.
Ano je to on, Boris Stěpanovič Bondarčuk.
Vrhli jsme se k sobě a objali.Vyhrkli nám slzy. Setkání po 15ti letech. Poznali jsme se na kazachstánské hranici s Čínou,
kde jsem byl u jednotky sovětských pohraničníků získat zkušenosti a znalosti z ostrahy státní hranice,
které by se dali v tehdejším období studené války využít i na československých hranicích proti západním agentům a imperialistickým diversantům.
Na rozloučenou mi tehdy daroval nádherného hraničářského psa, který se potom osvědčil i v pohraničních horách Šumavy.
Psali a přáli jsme si na každý nový rok. Boris zmužněl i zešedivěl a na ramenou mu přibylo hvězd.
BORIS, ŠTO TY ZDĚS ?
JA IŠCU, GDE ETA KONTRREVOLJUCIA !
ETO PRIKAZ, JA NĚ MAGU PO DRUGOM!
NU POJDI.
Vzal jsem ho domů na klobásu a staličnuju. Povyprávěli jsme až do rána .
Druhý den poslal depeši o tom co viděl na velitelství své armády do Almaaty - KONTRREVOLJUCII NĚT.
Byla to asi jeho poslední depeše odeslaná z Čech.
Dostal rozkaz stáhnout se mimo město a jeho jednotka byla vystřídána.
Novoroční blahopřaní mi už nikdy neposlal.
