Před 44 lety, 26. srpna 1968, podlehl zhoubné chorobě režisér Martin Frič (66). V nekrologu otištěném ve Večerní Praze se mj. psalo: „Ten, který rozdával humor a optimismus miliónů, odešel v těžkých chvílích našich národů."
Před 44 lety, 26. srpna 1968, podlehl zhoubné chorobě režisér Martin Frič (66). V nekrologu otištěném ve Večerní Praze se mj. psalo: „Ten, který rozdával humor a optimismus miliónů, odešel v těžkých chvílích našich národů. Národní umělec, filmový režisér... Vyjmenovat všech třiaosmdesát filmů, které natočil, nelze. Sám kriticky přiznával, že ne všechno, co natočil, bylo dobré. Ale to, co dobré bylo, zůstane navždycky cenným majetkem naší národní kultury. Ať je to z němé éry Dobrý voják Švejk či později U snědeného krámu, Život je pes, filmy s Voskovcem a Werichem, Císařův pekař, Hvězda zvaná Pelyněk a další. Do televizní tvorby se natrvalo zapsal svými filmy podle Čechovových povídek Medvěd, Námluvy, Slzy, které svět nevidí.“ V nekrologu byl mylně uveden jako datum úmrtí 25. srpen – zřejmě nebyl čas informace příliš ověřovat. V pondělí 2. září se s Martinem Fričem národ přišel naposledy rozloučit do Domu umělců a tento akt se zároveň stal tichou manifestací proti okupantům.
Teprve s odstupem času se objevila legenda, že na Martina Friče dolehly události oněch dnů natolik silně, že si doma přes přísný zákaz lékařů otevřel lahev dobrého koňaku a nalil si poslední skleničku. Ve skutečnosti byl v okamžiku, kdy přijely ruské tanky, hospitalizován v krčské nemocnici. Poté, co se o okupaci dověděl, prý ztratil vůli k životu...
Na snímku Martin Frič s Jiřinou Bohdalovou, která byla jeho poslední láskou.
/foto Karel Ješátko/
