Tam na Hrázi věčnosti, jak své uličce v Libni říkával Bohumil Hrabal, dnes trčí šedá zeď a parkoviště a jen díky malířce Tatianě Svatošové si tu občas někdo vzpomene na slavného spisovatele.
Tam na Hrázi věčnosti, jak své uličce v Libni říkával Bohumil Hrabal, dnes trčí šedá zeď a parkoviště a jen díky malířce Tatianě Svatošové si tu občas někdo vzpomene na slavného spisovatele. Ačkoli o něm média v posledních dnech mluvila dost a dost, v pizerii, která se nachází jen pár kroků od Hrabalova někdejšího bydliště, je personálu Hrabal vcelku ukradený. Číšník nám na rovinu řekl, že ani netuší, že tu někde Hrabal bydlel a že je na něj příliš filozofickej a nerozumí mu. Kdyby aspoň čepoval dobré pivo, Hrabal by mu jistě odpustil. Ale pivo bylo docela průměrné. Pro intelektuály je ale určitě zdravé poptat se občas jiných lidí, co je vlastně zajímá. Přesto, když jsem lokál opustila, opět jsem litovala, že tu Hrabalův domek nestojí, a že to tu vůbec vypadá příšerně neutěšeně, jakoby v téhle zemi neexistovala profese "architekt" a už vůbec ne něco jako cit pro krásno. Krásný může být i starý komín, který tu naštěstí ještě stojí, nikoli však betonové plochy bez účelu, kde dřív stávaly libeňské domky a děti si hrály v uličkách tak jako třeba malý Arnošt Lustig....
