Tu dřevěnou restauraci na náplavce u Vltavy mám ráda odmalička. Tehdy jsem samozřejmě nemohla vědět nic o její historii, ale její kouzlo na mě působilo.
Tu dřevěnou restauraci na náplavce u Vltavy mám ráda odmalička. Tehdy jsem samozřejmě nemohla vědět nic o její historii, ale její kouzlo na mě působilo. Občas jsem tu byla s rodiči o prázdninách na obědě, na pstruhovi, to si pamatuju dodnes. Pak plynula léta a já kolem ní chodila...až někdy v roce 1994 jsem jako redaktorka Večerníku Praha udělala kratší povídání s Janem Soukupem, který restauraci Paroplavba dostal zpátky v restituci. Restaurace již pod jiným jménem - Vltava - ale neměla snadný život. Stále někdo usiloval o to, aby z náplavky co nejvíc vyrejžoval ve svůj prospěch, a jednu dobu to s perspektivou restaurace bylo hodně nahnuté. Jan Soukup nakonec vyhrál soud a uhájil existenci podniku pro své syny. A to nemluvím o tom, že restaurace se opakovaně musela oklepat z následků povodně, naposledy vloni v červnu!
René Soukup, kterého jsme si dnes vyfotili přímo za výčepem, tady už pracuje přes dvacet let. Tatínka má na zdi na fotce a věří, že mu drží palce. A hosté jsou tu spokojení. Panuje tu dobrá nálada, máte pocit, jako byste byli tak trochu na lodi, vše voní dřevem, a pivo i bezinková limonáda v parném odpoledni výborně chutná. Provoz je tu celoroční a nejkrásnější to tu prý je na Štědrý den, kdy ovšem výjimečně zavírají už v 16 hodin, a ne ve 22 jako v ostatní dny roku.
