Nechápu ignoranci úředníků, odpovědných za to, jak dnes vypadají dřevěné pavilonky Obecné školy, známé ze stejnojmenného filmu Zdeňka Svěráka.
Nechápu ignoranci úředníků, odpovědných za to, jak dnes vypadají dřevěné pavilonky Obecné školy, známé ze stejnojmenného filmu Zdeňka Svěráka. Ten se točil těsně po revoluci, kdy ještě byly pavilonky jakžtakž k světu. Od té doby s nimi tržní ekonomika patřičně zamávala. Už se v ní dávno žádné děti neučí, zato si je oblíbili bezdomovci tak moc, až jeden z nich podpálili. Když jsme se sem dnes vypravili i s pamětníkem Jiřím Tichotou, který tady zažil nejen normální vyučování, ale i klukovské hry a drobné výtržnosti, hřiště pro fotbal i volejbal, pozemky, kde se učili sázet kytky. V jednom pavilonku byla školka, a pak patřil každý pavilon jednomu školnímu stupni. Kdyby se něco podobného zrodilo dnes, říkalo by se tomu eko nebo bio škola a vybíralo by se tu tučné školné. V 50. letech ale dřevěné pavilonky nebyly ničím výjimečným, zažily je i děti v jiných pražských lokalitách. Jenže, jak víme, nemá smysl žádné "kdyby". A tak nám nezbývá, než si pustit film Obecná škola a těšit se na jeho volné pokračování Po strništi bos, které by se ale mělo odehrávat především na venkově. Jak jsme ovšem dnes zaslechli, filmaři se chystají s kamerami i do končin, které jsme už viděli v Obecné škole.
