Byla jsem na mateřské s první dcerou a nosila jsem občas příspěvky do týdeníku Tvorba, přílohy Kmen, který na sklonku totality patřil už přece jen k odvážnějším a mohla jsem psát o mladých umělcích (Talenti na FAMU, Pražská pětka apod.).
Byla jsem na mateřské s první dcerou a nosila jsem občas příspěvky do týdeníku Tvorba, přílohy Kmen, který na sklonku totality patřil už přece jen k odvážnějším a mohla jsem psát o mladých umělcích (Talenti na FAMU, Pražská pětka apod.). Moje malá Adélka šla se mnou za ruku a v pasáži u Rozvařilů se zjevil Jarda Holoubek se svým krásným knírem, abych mu dala do ruky článek, napsaný na stroji. Sotva ho Adélka spatřila, začala brečet, protože se tehdy bála všech fousatých chlapů - a tak jsem tehdy s Jardou nemohla ani promluvit. Vynahradila jsem si to později, když jsme byli chvíli kolegové ve Večerníku Praha a pak ještě později, když jsme se potkávali na různých akcích. Ta jeho báseň na parte je krásná navzdory smutnému faktu, že její autor už není.
V březnu se ještě vydám na svatojakubskou pouť / do Santiaga de Compostela, / cesta necesta, máváš mi jako nevěsta, / nesou mě do kostela. / Králíci na rogalových křídlech / přistávají v trávě pod Petřínem / v tom životě už jiném. / Jak vysoko je nebe? / Ještě výš.
/úryvek z básně Jaroslava Holoubka Ještě výš, Praha, leden 2016/
