O knížce Blanky Jedličkové Ženy na rozcestí jsem se dozvěděla se zpožděním - díky tomu, že získala jednu z letošních cen Magnesia Litera jako objev roku.
O knížce Blanky Jedličkové Ženy na rozcestí jsem se dozvěděla se zpožděním - díky tomu, že získala jednu z letošních cen Magnesia Litera jako objev roku.
Kniha vznikla původně jako diplomová práce na téma Divadlo a ženy okolo něj 1939-1945. Když s ní autorka vyhrála studentskou soutěž vyhlášenou nakladatelstvím Academia, jeho vedení rozhodlo, že se text dočká knižní podoby. Jedličková je odbornou pracovnicí Historického ústavu AV ČR a na jejím přístupu k tématu je to znát. Odvedla solidní práci, prošla archívy, nastudovala prameny a na více než 300 stranách se věnuje jak teoretickým otázkám Protektorátu v oblasti postavení žen, jejich emancipace, situace v divadle, ve filmu či v tisku, ale přináší také několik portrétů žen, které se pohybovaly v prostředí divadla. Od těchto portrétů jsem jako čtenářka nejvíc očekávala. Za nejslabší považuji Annu Letenskou, která už byla zpracována J. Čvančarou a dalšími autory a o jejímž životě jsem měla již několikrát možnost díky jejím příbuzným psát i já, za nejobjevnější naopak kapitoly o méně známých umělkyních jako byla Gertruda Šedová-Popperová , Zdena Kavková-Innemannová nebo Nina Jirsíková. Někde napůl cesty zůstala kapitola o Andule Sedláčkové a její dceři Marcelle. Jejich životní příběh už také byl velmi podrobně zpracovaný J. Brožem a Jedličková k němu mnoho nového neřekla. Každopádně nutno ocenit nápad porovnat osudy několika méně mediálně "protřepaných" umělkyň (konečně nikoli Lídy Baarové a spol), které nacistická okupace postavila na tu či onu stranu pomyslné barikády.
