Člověk nemá zapomínat, jak mocná je příroda a má se také zajímat o historii. Jinak by nebyl tak překvapený jako my, obyvatelé pražské Petrské čtvrti, když se nám před očima 14. srpna 2002 proměnila v malé Benátky. Neměli jsme poslouchat neznalého primátora Igora Němce, který tvrdil, že půjde maximálně o dvacetiletou vodu, ale podívat se do minulosti. Voda si totiž prorazila cestu přesně místy, kde před sto lety běžně tekla. Petrská čtvrť byla totiž plná mlýnů a Vltavu ještě nesešněrovala vysoká nábřeží. Když se po 15 letech snažím rozpomenout, co mi nejvíc utkvělo v paměti z těch dnů, pak je to zlověstné ticho. Rozprostřelo se nad Novým Městem již pár dní předtím, než se voda rozlila do ulic. Lidé se chodili dívat na rozbouřenou Vltavu, neklidně korzovali po nábřeží a já se svým mužem dělala to samé. Třináctého srpna večer už šlo do tuhého. V našem domě i v širokém okolí vypnuli proud. V ulicích se tak kromě ticha rozhostila i tma. Naše dcery šly spát, já s mužem však usnout nemohla. Vyšli jsme ven stejně jako předchozí večery a viděli jsme, že na nábřeží už prosakuje voda. Kolem čtvrté ráno se začaly ozývat z amplionů výzvy k opuštění domů. To už se Petrskou ulicí valila voda z Karlína. Byl to neuvěřitelný pohled. U kostela svatého Petra se slily tři proudy vody – z nábřeží, z Karlína a spodní voda z kanálů. Rychle jsme sbalili pár nejnutnějších věcí, doklady a peníze, a vyběhli ven k autu. V tu chvíli už od Klimentské ulice připlouvaly čluny a na nich seděli jen tak naboso a většinou i „namokro“ obyvatelé okolních domů. Stihli jsme odjet doslova minutu před dvanáctou. Třetí den, když voda začala opadávat, jsme přemluvili „ochranku“ v naší ulici a ti nás na občanku pustili domů. Přivítala nás vlhká chodba, ve které voda dosáhla téměř dvou metrů. V bytě, který naštěstí máme v druhém patře, jsme si zapálili svíčky a přemýšleli, co nás čeká. Náš dům byl totiž z minulosti staticky narušený, a tak jsme měli obavy, zda vydrží. Zprávy o zřícených domech v Karlíně nás zrovna neuklidňovaly. Zkušený statik nás však posléze ujistil, že o střechu nad hlavou nepřijdeme. Všechno ostatní už byly banality. Řadu týdnů trvalo, než se obnovily dodávky proudu a plynu, vysoušeli jsme sklepy, vyváželi z nich harampádí, které se tam nashromáždilo snad od druhé světové války a zase jsme začali bydlet jako normální lidé. Vědomí síly té velké masy vody však ve mně přetrvává dodnes.
