Ta baba je nezničitelná, chce se mi říct tak trochu stylem autorky, o níž vám právě píšu. Ano, je to Vlasta Chramostová. Herečka, disidentka a spisovatelka.
Ta baba je nezničitelná, chce se mi říct tak trochu stylem autorky, o níž vám právě píšu. Ano, je to Vlasta Chramostová. Herečka, disidentka a spisovatelka. S jejími názory mnohdy nesouhlasím, v některých rolích mi připadá příšerně patetická, ale nemůžu si pomoct - zajímá mě. Proto jsem si s radostí doběhla pro její pokračování pamětí, které poprvé vydala v roce 1999 v nakladatelství Doplněk Brno a po nichž jsem za ta léta už často sáhla. Hledala jsem různé hereččiny názory a postřehy, i když jeden z nejdůležitějších - o cause Štěpničková - se mi zrovna nezdál. Chramostová vychází z ústního podání Luboše Pistoria a dost možná tím ubližuje těm, kteří se už nemohou bránit. Mám na mysli Světlu Svozilovou a Jarmilu Švabíkovou, o nichž bohužel nepodloženě tvrdí, že pro Štěpničkovou žádaly trest smrti. Na druhé straně hluboce oceňuju, že si Chramostová nebere servítky ani co se týče její vlastní osoby, ani u různých "nedotknutelných" včetně její někdejší kolegyně Jiřiny Jiráskové. Nezklamalo mě ani nové, upravené dvousvazkové vydání, které má nový název - Byl to můj osud, Na přeskáčku 1 a 2. Autorka skutečně chrlí jako gejzír své myšlenky tak trochu na přeskáčku, zrovna tak se nedrží pevně časových období, ale přesto vás její styl strhne. Příjemným bonusem je přiložené CD se záznamem bytového divadla Play Macbeth a Zpráva o pohřbívání v Čechách, kde se Vlasta setkala se svou oblíbenou Boženou Němcovou (a paradoxně "po sametu" pak dokonce opakovaně i v Národním divadle). Mimochodem podobně se s Němcovou potkala i Chramostové dávná kolegyně z Vinohradského divadla Jiřina Švorcová a příběh posmrtné spisovatelčiny masky je spojen nejen s ní, ale i s Kamilou Moučkovou, která ji získala právě od Jiřiny. To jsou ty spojitosti, které mě baví. Nic na světě by nemělo být dogmaticky černobílé. Chramostová si může dovolit být prostořeká - má na to zkrátka nárok postavením i věkem - a je dobře, že taková je. Co se mi ovšem zdálo přehnané, je poněkud sebestředné sebepropagování editora opusu Jana Lukeše a jeho ženy, takže se o nich dočteme na několika místech, nakonec vidíme i jejich portréty a v tiráži se dočteme, že také vybrali a uspořádali fotografie. Za množství těch snímků jsem jako čtenářka samozřejmě vděčná, ale všechno by mělo mít svou míru.
Dvousvazkové paměti Vlasty Chramostové vyšly v edici Paměť nakladatelství Academia
P.S.: Foto v příloze, na němž je Vlasta Chramostová s Jiřím Valou a Rudolfem Deylem v inscenaci Mladé gardy z roku 1951, je z mého archívu. Chramostová v pamětech přiznává, že k Deylovi měla kdysi velmi blízko...Tak mě napadá, že mohl mít podobný smysl pro humor jako kameraman Standa Milota, který stojí po boku paní Vlasty neochvějně jako sloup. A je stejně jako ona tak pěkně prostořeký!
