Poprvé jsem vzpomínky slavné závodnice Elišky Junkové četla někdy v pubertě. Půjčila jsem si je z knihovny, byly celé ohmatané, paperbackové. Nyní držím v ruce jejich krásné vydání na křídovém papíře. Vyšly ve vydavatelství Verzone a od těch původních z roku 1972 se liší i obsahově. Adoptivní syn paní Elišky Vladimír Junek k nim dopsal zajímavou kapitolu Umění žít, kde popisuje, jak se ho po smrti jeho tatínka paní Eliška ujala, jak ho vychovávala, kam spolu chodili, jaké návštěvy přijímala ve své mansardě Na Krásné vyhlídce atd. Kniha také obsahuje mnoho unikátních fotografií, při jejichž prohlížení si člověk uvědomí, jak velká hvězda byla paní Eliška v zahraničí, jak ji oslavovali na Sicílii díky závodu Targa Florio, který zajela statečně a v pánské konkurenci skončila na 5. místě /a to ještě přes překážku v podobě kamení, které tam na ni kdosi nastražil/. Překonala smrt prvního muže i mnohé další těžké chvíle a stále šla dopředu a rozdávala optimismus.
