Dnes jsme byli s naším Tomíkem tak jako každý rok touto dobou na úřadě prodloužit si povolení k parkování na Praze 1. Za okénkem stále ta samá paní, která evidentně nemá ráda počítače a agendu s nimi spojenou. Žádali jsme ji, jestli byhcom mohli získat přístupový kód a napříště si vyřizovat parkování přes počítač z domova. "Kdepak, to byste nad tím strávili mnohem víc času, než když takhle přijdete a vyřídíme to na místě. Museli byste posílat čestné prohlášení a my to složitě ověřovat a úřadovat," říkala a působila tak rázně a přesvědčivě, že jsme už rovnou ustupovali a začali jí přikyvovat. Ne tak náš pětiletý Tomík. Ten se ostatně od začátku toho jednání usadil na židli proti okýnku, půjčil si erární propisku a papír a říkal, že on nám to teda zařídí nejmíň na deset tisíc měsíců. Úřednice zjihla, hošík se jí líbil a nabídla mu dokonce úřední razítko, aby ten svůj dokument stvrdil, což Tomík samozřejmě udělal. Tak jsem si odnesla z úřadu Tomíkovo potvrzení s platným razítkem a vážně přemýšlím, že tím budu naše parkování považovat za doživotně vyřízené.
