V případě Luďka Munzara jsem se chtěla vyhnout jakémukoli nekrologu, a tak jsem si počkala až na chvíli po jeho pohřbu.
V případě Luďka Munzara jsem se chtěla vyhnout jakémukoli nekrologu, a tak jsem si počkala až na chvíli po jeho pohřbu. Zaujalo mě totiž, co se píše na facebooku. Někteří kritizují jistou pompéznost obřadu a namítají, že někteří jiní herci takový pohřeb neměli. Musíme si ale uvědomit, že akt byl plně v režii Munzarovy rodiny a bylo jen na nich, jak se s tatínkem rozloučí. Samozřejmě člověka napadají různé souvislosti. Jak za sebou po listopadu 1989 Luděk Munzar zabouchl v Národním dveře, když se mu nelíbilo jednání nového šéfa činohry. Jak kriticky se vyjadřoval k "avantgardním" přístupům současných režisérů, kteří často herce svlíkají do naha, jen aby zaujali. Přesto mu byl ze Zlaté kapličky pohřeb důstojně vypraven. Bohužel mi Luděk Munzar během života opakovaně odmítal poskytnout rozhovor a mluvila za něj se mnou jeho opravdu úžasná dcera Bára. Vysvětlovala mi, že se tatínek nechce vracet k hořkým chvílím z minulosti. Přesto mi to bylo líto. Naposledy jsem s ním mluvila asi před třemi lety po telefonu, kdy se láskyplně vyjadřoval ke svému novému druhému domovu - Českému rozhlasu. Tady našel spřízněné duše a rád tam chodil vyprávět. Díky rozhlasu se také podařilo udělat Luďkovi naposled skutečně velkou radost, když se mohl vrátit v duchu do dětství a také ke své velké letecké vášni a natočit o tom všem audioknihu pod názvem ...když jsem to slíbil. Je mi jen líto Jany Hlaváčové, která už několik let bojuje s nemocemi a teď navíc ztratila muže svého života. Na pohřbu Munzara byla alespoň jeho první žena, vynikající bytost Naďa Munzarová. Znám se s ní leta a mnohé jsme si za tu dobu pověděly. Loutkoherečka a spisovatelka, partnerka spisovatele Ivana Krause, prožila poměrně dobrodružný život, aby se po roce 1989 vrátila do vlasti. Její dceru Johanu, kterou měla s Luďkem, vychovával Ivan. Myslím, že ho zastoupil velmi dobře.
