Ačkoli jsem vyrůstala ve starém secesním domě a dnes opět bydlím ve starém secesním domě, ráda jsem se dnes prošla po ďáblickém sídlišti a nechala si vyprávět od Aleny Pechátové, jak sbírala vzpomínky zdejších obyvatel. Alena je členem Spolku přátel sídliště Ďáblice, který právě vydalo publikaci Sídliště Ďáblice. Architektura pro lidi. V poslední době občas problesknou informace o tom, že by kdosi chtěl zastavět dosud zelené plochy, které velkoryse oddělují jednotlivé paneláky a slouží jako rekreační zóna. Publikace se o tomhle problému nezmiňuje, zato ale precizně zachycuje historii sídliště a život na něm v 70. a 80. letech. Ďáblické sídliště patří k nejkrásnějším v republice a zvlášť pro rodiny s malými dětmi sloužilo ukázkově. Při dnešní procházce jsem si to uvědomovala na každém kroku, i když mi výsledný dojem kazilo zavřené kino Ládví, či dávno nefunkční fontána. Zcela to ale vyvažovaly vzrostlé stromy, z nichž mnohé tu kdysi sázeli s láskou místní obyvatelé, jejich listy hrály v podzimním slunci všemi barvami a mezitím se procházely děti z mateřské školky... Na jednom z přiložených snímků je mozaika Valdemara Sokola - podobné zdobily vestibuly několika domů a naštěstí se - na rozdíl od některých jiných výtvarných děl - zachovaly dodnes.
