To trochu překrylo můj krásný zážitek z nedávné přednášky Pavla Friše /Vyšehradského jezdce/ o Folimance a jejích sochách. Friš totiž nyní bojuje o záchranu sochy skatebordisty, jemuž neznámý vandal v roce 2006 uřízl obě ruce. Já jako dítko, narozené v Podvyšehradí ve Svobodově ulici, chodila na Folimanku hlavně v raných 60. letech. To park připomínal divokou džungli, na zarostlých stráních pořádali kluci bitky a v keřích se někdy dalo narazit i na úchyly. Folimanka stejně jako nedaleký Vyšehrad byly značně zpustlé, prorostlé bujnou vegetací, ale o to víc probouzely dětskou fantazii. V Botiči tehdy plavalo kdeco, jenom ne ryby, často výrazně páchnul, přesto mi bylo strašně líto, když se najednou část jeho koryta zabetonovala a zmizel z dohledu. Sochařská výzdoba se na Folimance začala objevovat později. Poprvé v 70. letech v souvislosti s výstavbou sportovní haly a podruhé v letech osmdesátých. V roce 1982 vytvořil Jaroslav Hladký zřejmě první sochu skateboardisty na světě a byla instalována na odpočívadlo mezi parkem a vinohradským předmostím Nuselského mostu. Přiznám se, že zrovna v té době jsem už bydlela docela jinde a na Folimanku jsem nechodila, a tak mi Skateboardista leta unikal. Zato díky Frišově přednášce v Campusu jsem mohla poznat legendu českého skateboardingu Petra Kottinga, který na ni přišel i se svým prkýnkem. Právě on sochaře Hladkého inspiroval, předvedl mu tehdy na svém novém skejtu /dostal ho v roce 1980 přímo z New Yorku/ parádní jízdu a ještě mu zapůjčil tehdy vzácný časopis o skateboardingu. Kotting mi ochotně zapózoval u poraněné sochy, kterou nechal Friš dovézt z depozitáře před Campus. Teď ji čeká rekonstrukce, na niž Vyšehradskej jezdec sbírá finance od drobných dárců. Věřím, že se potřebnou částku podaří sehnat a socha se vrátí v plném lesku na Folimanku. Doufám, že Jan Neruda se z útoku také vzpamatuje, protože jinak už by to s námi jako s národem bylo tedy doopravdy na draka...
P.S.: O sochách na Folimance mi vyjde v pátek 25.9. článek v magazínu Víkend deníku Právo.
