Doba kovidová přináší tak odlišné obrazy od původní reality, že se kolikrát ptám, co z toho žiju a co se mi jen zdá.
S nejstarším sedmiletým vnoučkem teď občas prožívám jeho vyučování online, když se s malou skupinkou svých spolužáků z 2. A setkává před monitorem počítače. Dva kluci a čtyři holčičky probírají s paní učitelkou češtinu, matematiku nebo anglická slovíčka a chvílemi někdo zmizí, když spadne kamera nebo se přeruší spojení. Dneska vymysleli skvělou věc. Skončila výuka, ale oni všichni zůstali připojení a měli celých patnáct minut pro sebe. Pak totiž paní učitelka pokračuje ve výuce s dalšími dětmi. Rozhodli se, že si navzájem ukážou své pokojíčky a hračky, do toho pobíhaly i jejich maminky a sem tam něco připodotkly a všichni tu čtvrthodinku strávili v příjemné konverzaci. Tomíkův dvouletý bráška Bertík seděl jako přikovaný k židli, tak ho ta veselá google classroom zaujala.
Jinak mě z toho ale přepadá spíš smutek. Přemýšlím, jak jsme během letošního roku skočili rovnýma nohama do virtuálního světa, do svých bublin, v nichž se teď schováváme před zákeřnými viry a vlastně i jeden před druhým. Půjde to ještě zpátky nebo už v téhle počítačové hře máme setrvat?
Zároveň ale cítím, jak nás to táhne víc a víc do přírody, která nám jediná nabízí svou náruč, kde ještě kytky a stromy nenosí roušky a kde jsou cítit jiné vůně než z čistících a dezinfekčních prostředků. Kamarádka teď s přáteli zachraňuje Liboháj v Poličce, jinde se zas pustili do záchrany zničeného německého hřbitova ve vybydlené vsi… Přátelé Nuselských schodů sází kytky do země, kde byly donedávna jen odhozené vajgly a injekční stříkačky od feťáků, v parku na Folimance se bojuje o záchranu poškozené sochy skateboardisty… Čím víc je kolem nás virtuální reality, tím spíš potřebujeme tu normální, které se dá dotknout, k níž si můžeme přivonět.
