Co říct k tomuhle kovidovému roku? V březnu se nám svět ze dne na den změnil. Nejdřív se nám zdálo, že na chvilku, nyní vidíme, že na dlouho. Nechci říkat, že napořád, i když jistý pesimista ve mně napovídá, že už nikdy to nebude docela jako dřív. Možná naši předci, kteří zažili španělskou chřipku, by mi to vyvrátili. Mnoho lidí se upíná k vakcíně. Víme ale, že její účinky nejsou jisté a objevují se i negativní zprávy o ní. Zároveň se ale proslýchá, že bez potvrzení o vakcinaci nebude člověk smět cestovat. Ráda bych tedy s jednoznačnými závěry počkala.
Jsem životu vděčná, že jsem letos i přes všechny obtíže mohla publikovat, psát články, vyšla mi knížka Retro příběhy a od Nového roku bych měla mít pravidelně 4 minutovky v Nedělním kolotoči Michala Jagelky na Českém rozhlase Dvojce. Mí čtyři vnuci zdárně rostou a baví je svět. Zkusme to také, i když se nám zdá, že té zábavy je teď zatraceně málo.
Přikládám pár dobových plakátků a ještě jednou přeju všem zdraví!
