Prošel za léta své existence bouřlivým vývojem a už mu také několikrát hrozil konec. V době, kdy v ulici Na Poříčí pracovala spousta lidí a bylo tu také vydavatelství novin a časopisů, slavili Rozvařilovi žně. Otevřeno měli od rána do noci a lidé si tu dávali snídaně, svačiny, obědy, večeře na stojáka a samozřejmě pivo, limonádu, ale také chlebíčky a další pochutiny. Při povodních 2002 měli Rozvařilovi jako jediný podnik široko daleko stále otevřeno. "Jeli" na náhradní agregát a já k nim chodila na snídaně /v našem domě nešel proud/. Tehdy jsem jim poprvé děkovala. Později se museli ze svého letitého místa /odtud čb foto jejich reklamního štítu/, kde sousedili s Divadlem E. F. Buriana /tehdy již Archa/, vystěhovat. Přesto to nevzdali. Usadili se v pátém patře jinak vybydleného obchodního domu Bílá Labuť a jsou dodnes hlavním důvodem, proč do tohoto obchoďáku vůbec vejít. Když vypukla první vlna korony, pořídili ochranná skla u pultů /barevná fotka je ještě z doby před epidemií/, udělali rozestupy stolů, neustále vše dezinfikovali a vařilo se dál. A jak! Vždycky tady byla čerstvá česká kuchyně, tedy nic moc pro dietaře, ale pro strávníky, kteří navzdory všem trendům stále milují vepřo knedlo zelo, guláše a řízky /ty tu tedy mají jedinečné/, smažáky, omáčky apod. Nyní vydávají jídla pouze s sebou, moc lidí nechodí, ale oni neustávají. Myslím, že by vařili klidně i v bunkru. Je ale potřeba, aby měli komu.
